Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je sobota 16. října 2021 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Bohumil Švarc nechtěl být nikdy hvězdou

foto
Herec Bohumil Švarc ve chvilce odpočinku. Foto Vladimír Rogl

Bohumil Švarc nechtěl být nikdy hvězdou

Bohumil Švarc je český divadelní a filmový herec, dabér stovek zahraničních filmů a rozhlasový spíkr. Právě zde měl možnost uplatnit svůj charakteristický barytonově zabarvený hlas. Téměř padesát let prožil na prknech Městských divadel pražských, kde ztvárnil přes 400 divadelních postav. Hrál ve více než 70ti filmech. Je zakládajícím členem Lyry Pragensis, nositel ceny Senior Prix i ceny Františka Filipovského.

Tento „Mistr mluveného slova“ svou kariéru začal v Dismanově rozhlasovém dětském souboru už jako čtrnáctiletý. Studoval reálné gymnázium a hereckou konzervatoř. Za druhé světové války byl totálně nasazen v tzv. Technische Nothilfe. V roce 1945 se aktivně zúčastnil pražského povstání a po odeznění dramatických květnových dnů se na pozvání režiséra rozhlasu Miloslava Dismana stal nejmladším rozhlasovým hlasatelem.

Celý život prožil na jevišti, v rozhlase, filmových a televizních studiích. Milované jeviště neopustil ani ve svém požehnaném věku, zůstal emeritním hercem Městských divadel pražských a rozdávat radost jezdí po celé republice v současnosti i s Divadlem Pavla Trávníčka.

Letos 21. února jste oslavil své 84. narozeniny. Vzpomenete si po tolika letech na své první umělecké krůčky?

Víte, já jsem se narodil v domě U dvou slunců na Malé Straně, kde naši bydleli a babička byla domovnicí. Možná, že můj osud určil jakýsi „spiritus nebo genius loci“ tohoto prostředí. I můj otec byl „zakletý“ herec, který v sedmnácti utekl k divadlu, ale po roce se vrátil udělat maturitu, protože maminka si nechtěla vzít komedianta. Ochotnické divadlo však hrál celý život a milovat umění mne učil od útlého věku, ale nechtěl, abych se herectvím živil. Měl své zkušenosti a věděl, že herecký život není lehký. Základům kalilogie - tedy krásné řeči - mne však jako první učil on. Sám měl pěkně posazený baryton a uměl s ním velmi dobře zacházet. Jako pětiletého mne vybrali, abych přednášel verše na velké besídce malostranských škol v sokolovně pod Petřínem. Táta mi našel hezkou básničku a začala výuka: dýchání, posazení hlasu, artikulace. Naznačil i vnitřní techniku - na co mám myslet, co si představovat, co vidět a současně říkat. Nepověděl mi však, jak veliké přetížení mne čeká na podiu. Nadechl jsem se a básničku bez chyby přednesl. Potlesk - a teď to přišlo. Měl jsem košilku a takové režné kalhotky - dosti široké - a z těch to vypadlo. Jako cep! Asi pro štěstí.

Čím jste tedy jako kluk chtěl být, když ne hercem?

Táta mi nebránil hrát u ochotníků, ale snil o tom, že jednou budu stavebním inženýrem, protože jsem docela hezky kreslil. Přehlédl však, že matematika a jiné exaktní vědy nebyly právě předmětem mé ctižádosti. Naštěstí na malostranské reálce byli osvícení profesoři, kteří viděli, že mně jde čeština a mám rád i cizí jazyky. V tátově knihovně byla řada knih a já se z nich například českou literaturu učil proto, že mne prostě zajímala. A tak jsem mnohdy věděl i to, co nebylo v osnovách. Když mi bylo asi tak patnáct let, dočetl jsem se o sobě poprvé v novinách. Potěšilo mě to, ale rozhodně jsem nezpychl. Brzy na to mne maminka jednoho spolužáka, která psala pro rozhlas, doporučila režisérovi Dismanovi. Dostal jsem se do jeho rozhlasového souboru a z ochotníka se postupně stával profesionál. Začal jsem hrát v rozhlase a dostal i první filmovou roličku. Toužil jsem pochopitelně hrát divadlo a tak jsem denně chodil do legendárního divadélka Větrník, kde hráli Zdeněk Řehoř, Vlastík Brodský, Stella Zázvorková a další, se kterými jsem později prožil velký kus života. Oni mne, šestnáctiletého kluka, vzali mezi sebe a směl jsem s nimi hrát. Záhy však přišel striktní zákaz mého vystupování na veřejnosti, nicméně na černo jsem hrál dál. Ve stejné době mne režisér Disman svěřil v Karafiátových Broučcích roli tatínka a další role v Intimním divadle. Táta se nakonec s mým hraním smířil - jenom si přál, abych udělal maturitu.

To byla ale válka...

Přišel však rok čtyřicet čtyři, s ním „totaleinsatz“ a tím pádem bylo po maturitě! Arbeitsamt mne dal k dispozici tak zvané Technische Nothilfe, ostříhali mne dohola a poslali do kasáren ve Slezské ulici. Rok, který následoval, byl ale paradoxně tou nejlepší školou, jakou může herec projít - školou života.

Jak to bylo po válce?

Vylíčit více než půlstoletí poválečných let v několika řádcích nelze a nestačilo by na to ani několik velkých článků. Po dokončení konzervatoře jsem šel do angažmá v Plzni, odtud do Realistického divadla, pak na Vinohrady a nakonec do Městských divadel pražských, kde jsem prožil několik krásných desetiletí.

Říká se o Vás, že máte od přírody vzácný dar přitahovat unikáty, primáty a zvláštnosti. Co mi k tomu můžete říci?

Řízením osudu jsem stál u mikrofonu prvního vysílání českého rozhlasu v revolučních dnech v květnu 1945 a v intervalu čtyř let ještě dvakrát u kolébky dalších významných kulturních událostí , což byl v roce 1949 první filmový dabing a v roce 1953 první televizní vysílání.

To mne zajímá. Jak jste se k této události dostal?

Začátkem roku padesát tři jsem jako voják základní služby hrál v tehdejším Armádním divadle a tehdy mne zavolal budoucí ředitel televize, Karel Kohout, který mi řekl, že bude zahajovat televizi a pozval mne do své kanceláře. Málem jsem se zeptal, co to je, protože tenkrát televize byl neznámý pojem, ale jeho pozvání jsem přijal, protože taková nabídka se neodmítá. Pro první večer se musely na šestnáctimilimetrový film předtočit věci, které by zaručovaly, že neselže člověk ani technika. Na film se natočil i Jaroslav Marvan, který přivítal diváky a natočili i mne s památnými slovy: „Československá televise zahajuje své první pokusné vysílání.“ Při prvním vysílání se skutečně odvysílalo Marvanovo vystoupení i moje oznámení o zahájení vysílání z předtočeného filmu, ale po několika metrech filmu vypadlo absolutně všechno, co vypadnout mohlo, a to byl okamžik, kdy ředitel odněkud přivedl Františka Filipovského, který živě předvedl svého parádního Moliérova Lakomce. To bylo tedy první živé vysílání. Já a Marvan, přestože jsme byli fyzicky přítomni, jsme na obrazovku vstoupili z předtočeného filmu. Z toho pak vznikla taková zvláštní fáma, že první herec, který se objevil na obrazovce, byl František Filipovský. Není to pravda - první byl Marvan, druhý jsem byl já a Franta byl až třetí.

Jste spokojen se svým hereckým životem?

Mohu říci, že jsem měl v životě veliké štěstí. Nikdy jsem nechtěl být hvězdou! To nejsou kyselé hrozny, myslím to naprosto upřímně. Chtěl jsem být hercem, členem divadelního souboru, součástkou jeho mechanismu, dělníkem jeviště v tom pravém slova smyslu. Toužil jsem hrát jeden večer hrdinu a druhý večer třebas zbabělce. Jednou milovníka, podruhé dědka. Proč? Jestliže smyslem herectví je pravda, pak kouzlo herectví je v proměně. Herecký život opravdu není lehký, přicházejí nepříjemné, mezní, ba zlé situace. Vždycky jsem však z nich vyšel se zdravou kůží. Nikdy nekňučím a vím, že taky nikdy nepůjdu pod kola. Hluboko v sobě mám zakódované od táty, který mne vychovával spartským způsobem, že si v životě všechno musím zasloužit. A na tom není třeba měnit nic ani dnes!

Vladimír Rogl
02. 03. 2010, 10:12


Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Havel
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.75%

Spíše ano
graf

17.53%

Spíše ne
graf

14.27%

V žádném případě
graf

23.46%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2208
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát