• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Petr Spálený (zpěvák):
V muzice nikdy netlačil na pilu

Petr Spálený. Foto archív Petra Spáleného

Jméno Petra Spáleného, zpěváka s charakteristickým a nezaměnitelným hlasem, je nerozlučně spjato s legendární zlatou érou Apolla a vůbec s českou pop muzikou poslední třetiny dvacátého století.

První gramofonová deska Petru Spálenému vyšla už na konci šedesátých let. Dvě desítky elpíček a cédéček a přes osmdesát singlů završil nedávno reprezentativním dvojalbem pětačtyřiceti původních nahrávek z let 1967 – 2004 s názvem „Obyčejný muž“, které bylo v minulém roce oceněno platinovou deskou. Jeho nestárnoucí hity jako Dáma při těle, Plakalo bejby, Učitelka Josefína, Peggy, Obyčejný muž či Ústa dívky Dáši znají dnes už i vnoučata jeho prvních posluchačů a obdivovatelů, kteří si je broukají, kdykoliv hlas Petra Spáleného zazní z rádia.

Která písnička nejvíc přirostla k srdci Vám?

Nechci žádné písničce ublížit, nehledě k tomu, že s písničkami je to jako s dětmi, a v tak velkém repertoáru, který jsem za ta léta měl, je to těžké. Snad proto jsem si udělal radost vydáním posledního alba, ve kterém jsou právě ty písničky, které ve zdraví přežily všechny ty roky a které mám rád. Vlastně jsem je vždycky zpíval i na koncertech a byl jsem potěšen, že byly velmi dobře přijaty.

Jak přijímá Vaše písničky například Vaše nejmladší dcera, která je ve věku posluchačů a posluchaček, kterým jste zpívával na počátku své umělecké kariéry…

To byste se asi musel zeptat přímo jí. Víte, ona každá generace má svoje. Opravdu nevím, kolik lidí z těch, kteří si poslední album koupili, je právě mladých. Na to žádnou statistiku nemám a upřímně řečeno, ani jsem po tom nepátral. Já jsem nikdy písničky nezpíval jen určité generaci, ale nabízel jsem je všem posluchačům. Komu se líbí a chce mne poslouchat, tak si je vybere. Je ovšem jisté, že ty dnešní čtrnáctileté děti mají na svých diskotékách svou muziku. Ostatně, vždyť i my jsme měli své oblíbené kapely a svoje zábavy.

Život po šedesátce může svádět k bilancování. Nechystáte se napsat své paměti, jak to dělá řada Vašich kolegů z branže?

Na paměti se dosud nechystám, protože nemám pocit, že bych mohl lidstvu sdělit něco zvlášť významného či poučného ze svého života, a navíc jsem přesvědčen, že zkušenost je nepřenosná. Každý ji musí prožít a přijmout sám na vlastní kůži. Snad jen mohu stručně citovat Exuperyho, který říká: „Je jediný skutečný přepych, a to jsou lidské vztahy.“Vystihuje zkušenost, kterou jsem už dávno poznal a přijal.

K lidským vztahům určitě patří kamarádství a láska? Jak jste na tom Vy?

Mám hodně přátel a kamarádů, jedním z nich je například Pepík Fousek, což je kamarád a úplně originální člověk, kterého si nesmírně cením a vážím, protože on je jako obraz od nějakého světového mistra. Je naprosto svůj. Poctivý člověk, kterého mám rád - to se těžko popisuje, i když ten vztah je naprosto jasný. I když se dlouho nevidíme, tak vím, že patří do našeho světa. Láska, samozřejmě, znamená pro člověka nejvíc. Je to něco, co by mělo naplňovat svět a protože svět není zrovna takový, jak by měl být, uplatňujeme to většinou v menším okruhu. Víte, já nejsem příliš v těchto otázkách extrovertní, ostatně to nejsem ani v otázkách přátelství - a lásce už vůbec ne, protože to jsou až příliš intimní záležitosti, ale vím, že to jsou strašně důležité věci, které naplňují život člověka.

Mohou ovlivnit tvorbu?

Samozřejmě, to je nakonec ověřené, protože z věcí, které jsem dělal s lidmi jako je třeba Pepík Fousek, Pavel Vrba nebo Zdeněk Rytíř ten cit přímo dýchá. Napsali jsme spolu písničky, které prostě už tím, že je mezi námi určitý vnitřní vztah, jsou takové, jaké jsou. Je tu text, ke kterému mám blízko a kterému věřím. Možná bych to mohl přirovnat k jakémusi chvění či vysílání na stejné vlnové frekvenci, možná máme i stejnou krevní skupinu. Je tu jakési vzájemné porozumění kolem kterého není třeba příliš mluvit, ale které zaručuje, že vznikne dobrá věc.

Co ze svého života považujete za svůj největší úspěch?

Kromě některých zcela osobních věcí tu skutečnost, že celý život mohu provozovat svého koníčka – muziku, a to přesto, že jsem nikdy takzvaně netlačil na pilu. Například nemám žádného manažera, nemám natočený ani jediný klip, do ČT mne za posledních čtrnáct let pozvali pouze jednou, a tak bych mohl pokračovat. Přesto některé moje písničky dělají už po léta řadě lidí radost. Koncertuji stále se skvělou kapelou...

O mužích zralého věku se říká, že mají postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. Dům máte, zahradu taky, ale místo syna rovnou tři dcery (Pavlínu, Johannu, Barboru). Roli prezidenta jste už v jednom muzikálu měl. Necítíte se tak trochu jako král?

Někdy ano, protože skutečně jsou v životě muže chvíle nebo období, kdy se může jako král cítit. A pokud se týká dcer, dělají mi radost, i když nejsou princezny, a to je důležité!

Máte pocit, že se Vám povedly? Jdou alespoň trošku ve Vašich stopách?

Věřím pevně, že naleznou lepší šlépěje, než by mohly najít v showbyznysu.

Začíná nový rok. Máte nějaká novoroční předsevzetí či přání?

Víte, já jsem především muzikant a všechno, co chci lidem sdělit, je obsaženo právě v písničce a v muzice. Nemám proto ani v úmyslu přednášet nějaké předvolební projevy. Ale přece jenom, což koresponduje vlastně i s jednou Vaší předchozí otázkou, přál bych nejen sobě, ale všem lidem dobré vůle více lásky, přátelství a kamarádství, které jsou nezbytné pro život. Pokud se týká lásky, tak bych přál lidem více takové té pravé, skutečné lásky. Ne tu kašírovanou z televizních seriálů. Aby každý měl kolem sebe vytvořen životadárný kruh, který mu pomáhá pracovat a žít.

Vladimír Rogl
29. 01. 2008, 19:21

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.