• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Gabriela Vránová (herečka):
Jejím největším koníčkem jsou lidé

Gabriela Vránová. Foto Vladimír Rogl

Všestrannou umělkyni herečku Gabrielu Vránovou, jejíž mateřskou scénou je Divadlo na Vinohradech, kde ztvárnila více než sto postav, netřeba zvlášť představovat, protože ji znají i televizní a filmoví diváci v celé republice. Významná je i její pedagogické působení na pražské Konzervatoři, kde vychovala celé další herecké generace.

Dlouhá léta působí v rozhlase, je i poslankyní česko - slovenského duchovního parlamentu MOSTY a členkou celé řady nadací. Před časem napsala též půvabnou knihu fejetonů Magnetický vítr a koncem loňského listopadu představila ojedinělý kulturní projekt – své nové dvojCD s názvem Moji milí básníci, což je originální autorské i interpretační dílo této významné herečky, ve kterém specifickým autorským pohledem mapuje království české, slovenské a evropské poezie. Kromě originálního vyprávění a přednesu Gabriely Vránové se na obou CD setkáme s milými hosty, jako jsou například Viktor Preiss, Zlata Adamovská, Miroslav Moravec, Otakar Brousek nebo nestor českého divadla - Radovan Lukavský. Jen tak pro zajímavost, desku režíroval její syn, režisér Ondřej Kepka.

Je pravda, že jste si v tomto projektu zúročila svoji celoživotní lásku?

Pokud myslíte poezii, tak stoprocentně.

Ale to není Vaše jediná láska.... Vy přece máte celou řadu koníčků a předpokládám, že tím největším je divadlo....

Ano, ale je tu navíc také celá oblast věcí, která je s divadlem spojena. A to je odjakživa touha po kráse, touha dávat něco hezkého lidem a touha prostřednictvím něčeho takového, jako je právě divadlo, s nimi komunikovat. Z toho plyne, že mým koníčkem jsou vlastně lidi. Myslím si, že tak, jako láska má tisíce podob, je láskou i vztah k určitým drobnůstkám, které mi připomínají lidi, se kterými jsem rostla nebo se setkávala během své, ne už tak krátké, cesty životem. Lidi, kteří pro mne v životě něco znamenali, třebas jen maličkostí, letmým úsměvem či pohledem.

A co rodina?

Víte, moje rodina je rakousko-uherská, tatínek byl jako básník vrostlý do moravsko-slovenského pomezí a maminka zase rodu slovensko-maďarsko-chorvatsko-rakousko-německého. Vždy jsme ctili rodinu a fungovali jako jeden veliký uzavřený kruh, přestože jsme od sebe hodně daleko – v Praze, Brně, San Franciscu, Nitře, Hlohovci, Martinu a snad v celé jižní Moravě.

Jednou jste mi řekla, že Vaší drogou jsou knihy...

Kniha je pro mne opravdu droga a bez knížky neusnu, ovšem tím nechci říci, že by mne knihy uspávaly. Knihy patří k těm tisícovkám maličkostí a věcí, i když o knížce by se nemělo říkat, že je to věc, které mi připomínají „něco“: příběh, událost či představení. A patří sem i celá oblast věcí, která je s divadlem a kulturou vůbec přímo bytostně spojena.

Jsou tedy předměty kolem Vás spojeny s určitým příběhem?

Určitě. Patří k nim i obrazy, které mám a kterých si velice vážím a které v člověku vyvolávají určité představy, a dokonce se spojují se skutečností. Kdysi na počátku šedesátých let jsem si například koupila obrázek „Tichý břeh řeky“ od malíře Viléma Plocka. Obraz mi připomínal svými stulíky a vodními liliemi písmeno „L“, ale především řeku Svratku. Po letech jsem na téma koupi tohoto obrazu napsala fejeton o inspiraci k životu a umění, který si pan Plocek někde přečetl, napsal mi a stali jsme se přátelé. Když jsem pak hrála Natálii v Turgeněvově „Měsíci na venkově“, tak mi pan Plocek poslal krásný obrázek Osamělé loďky s vepsaným poděkováním. Tuze ho miluju.

Pár obrázků a plastik, které mám ve svém bytě, úzce souvisí přímo s mou osobou nebo mými blízkými. Jeden roztomilý obrázek se jmenuje „Jitro Gabriely“, na jiném mne paní Bohatová - kumštýřka, která dělá se dřevem, představila jako mladou dívku. A mám dokonce i jeden „niťák“ od Aničky Netíkové, na kterém mne vypodobnila jako Maryšu.

Jeden z obrazů, kterých si velmi cením, je „Přístav ve Splitu“ od malíře Vonáska z roku třicet šest. Vůbec není podstatná jeho hodnota a ani to, jak se ke mně dostal z rodiny architekta Kysely. Jeho paní byla přítelkyně mé maminky - tchýně Andělky - a obraz jí odkázala. Od ní pak doputoval obraz ke mně na stěnu. Jednou k nám přišel náš kamarád - doktor Láďa Novák, který má ve Splitu rodinu. To, že poznal město své maminky, nebylo nic divného, ale on nám naprosto spolehlivě na obraze ukázal dům tety Rajny a terasu bytu, kde jsme v šedesátém sedmém roce, při naší první velké cestě do ciziny, spali. Třicet let po tom, co byl obraz namalován, jsme jej doplnili vlastním příběhem a obraz se tak spojil i s mým životem. Není to přímo tajemný příběh?

Někteří přátelé o mně ví, že sbírám lžičky a z každé cesty mi jednu přivezou. Jsou to sice jenom takové blbinky, ale zato jich mám ‚móře‘ a každá z nich mi připomíná odkud nebo od koho je. Čili, každý jednotlivý kousek je opět malým příběhem. Jeden je z Paříže, jiný z Amsterodamu a ten další přímo voní exotikou, protože je až z Hong Kongu nebo od protinožců. Ty staré krásné věci, které mám ráda, byly kdysi dobře a kvalitně vyrobeny a ulpívá na nich navíc i doba jejich vzniku a připomínají to, co je nenávratně pryč.

Máte ráda tajemno a romantiku?

Samozřejmě, že mám a snad právě pro to tajemno. Ráda rozumím věcem, ale je určitá hranice, kterou nepřekračuji. Také se říká, že jsou věci mezi nebem a zemí, a to je právě to tajemno. Tajemno, které zůstává, je něčím takovým, jako když dítě dlouho věří na Ježíška. Také náš Ondřej snad do svých desíti let psal Ježíškovi dopisy, i když zcela určitě věděl, že dárky kupujeme my. Takové tajemství je něco strašně krásného a milého. Všeho se člověk dotknout nemusí, i když ho to láká.

O tom, že krásně a ráda recitujete, jsme mluvili. A co zpívání? Zpíváte ráda?

Jé a jak! Všude, doma i na jevišti. Nejraději mám moravské a slovenské národní a umím takové písničky, které jen málokdo zná. Ostatně, znáte tuhle?

Vladimír Rogl
26. 02. 2008, 19:29

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.