Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je sobota 16. října 2021 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Kristýna Hrušínská (herečka):
Janinka ze seriálové Nemocnice se narodila ve slavné herecké rodině

foto
Herečka Kristýna Hrušínská. Foto Jana Pertáková

Kořeny herecké rodiny Hrušínských, ze které pochází mladá herečka Kristýna Hrušínská, sahají až do devatenáctého století, kdy jeden z jejich předků, Ondřej Červíček, založil divadelní společnost. Z filmového plátna i televizních obrazovek známe jejího dědečka Rudolfa, strýce i bratrance, otce Jana i matku Miluši Šplechtovou.

Televizní diváci si Kristýny povšimli především v poslední řadě seriálové „Nemocnice“ v roli sestřičky Janinky.

Pocházíte ze slavné herecké rodiny - je to pro Vás výhoda?

Nikdy jsem neměla žádný problém, ale ani pocit, že bych byla nějak zvýhodňována kvůli svému příjmení.

Máte nějakou vzpomínku na svého dědečka Rudolfa?

Spoustu. Hodně vzpomínek mám z chaty v Plané nad Lužnicí, kde jsem s tádou , tak jsme dědovi říkali, chodila na ryby. Já mu chytala ty malé čudly, na které on pak lovil štiky. Když mu zabrala, nechal mě ji občas vytáhnout. Párkrát se mi to i podařilo, ale většinou mi uplavaly. To ale tádovi nevadilo. Jednou jsme se na rybách hodně nasmáli, a to když jsem mu snědla všechno těsto, které mu bábinka připravila jako návnadu pro ryby. Bylo moc dobré. Nedávno jsem v jižních Čechách vytáhla prut a jen tak nahodila. Nic jsem nechytila, ale hezky jsem si u toho na tádu zavzpomínala.

Čím jste chtěla být jako malá holčička? Herečkou?

Já chtěla být sklenářkou. Brácha mi tenkrát namluvil, že když budu vyrábět láhve na coca-colu, tak jí pak budu moct vypít, kolik jen budu chtít.

Proč jste se rozhodla studovat školu cestovního ruchu? Tehdy Vás ještě divadlo neoslovilo?

Divadlo mě bavilo od malička, vždyť já vlastně vyrůstala v divadle za jevištěm. Chtěla jsem jít na konzervatoř, ale nakonec jsem usoudila - za vydatné pomoci rodičů - že by bylo dobré mít vystudováno ještě něco „normálního“. Hodně mě bavila a stále baví historie, a tak jsem si vybrala obor průvodcovství, kde jsem se jí nabažila dosyta. Díky této škole jsem se dostala na praxi do Finska, kde jsem strávila tři měsíce v lázeňském hotelu na recepci a v pizzerii. Tam jsem si krásně procvičila angličtinu a mohu říci, že i z finštiny jsem něco pochytila.

Po škole jste nějaký čas působila jako průvodkyně cizinců po Praze, ale nakonec jste přece jen dala přednost divadlu...

Jak jsem říkala, v divadle jsem strávila skoro celé dětství a to mě asi trochu poznamenalo. Bavilo mě, když jsem s herci seděla v zákulisí, najednou je někdo zavolal, oni se zvedli a šli dělat, že jsou někdo jiný. A taky se mi líbila představa, že herci si vlastně celý život hrají. Když jsem prováděla turisty, tak jsem se trochu připravovala na přijímačky na DAMU, které jsem ten rok chtěla zkusit. Naučila jsem se nějaký text o památkách a snažila se skupinu zaujmout. Je moc důležité, aby se lidi ve skupině bavili. Pak jsou vstřícnější a navazují kontakt. No a když mně dávali otázky, na které jsem neznala odpověď, přišla na řadu improvizace.

Mimopražští diváci Vás znají prakticky jen z televize, Vy ale hrajete i v pražských divadlech – v DISKu, Na Jezerce a dokonce i ve Zlaté kapličce. Které z nich je Vašemu srdci nejmilejší ?

Všechna tato divadla mám moc ráda, každé jinak. Jezerku beru tak trochu jako rodinu, mám radost, když se tam povede premiéra. Mrzí mě, když táta přijde s nějakým problémem. K Jezerce mám takové osobní pouto. Už tam nehraji, ale ráda se tam chodím dívat a pobavit se. Když jsem začala hrát v Národním divadle ve hře Sluha dvou pánů, měla jsem hroznou trému. Kdykoli jsem jela kolem v tramvaji, stáhl se mi žaludek nervozitou. A nejhorší bylo, když jsem měla poprvé vylézt na jeviště a všimla jsem si, že na zdi je tádův podpis. Pak už jsem musela na výstup a najednou to ze mě spadlo, jakoby mě táda chytil za ruku a byl tam se mnou. No a v DISKu jsem se svými spolužáky za ty čtyři roky, co jsem na škole, už hodně zažila. Užívám si toho, že můžeme být takhle hezky pohromadě. V DISKu máme mít 4 absolventské představení. Zatím máme tři: Spalovače mrtvol, kde hraji Zinu, autorské představení Janka Jirků Marnotratný syn a projekt Ondry Pavelky 13 tisíc vteřin, který obsahuje tři hry ve třech hodinách - Večer tříkrálový, Tři sestry a Čekání. No a teď nás čeká práce na poslední hře, což bude Ondina.

V poslední řadě seriálové „Nemocnice“ jste si zahrála nesmělou sestřičku Janinku. Jste taková i ve skutečnosti?

Ano i ne. Rozhodně mám aspoň o trochu větší sebevědomí než Janinka. Janinka se taky vlastně nikdy nerozčílila, všechno řeší s takovým zvláštním klidem. Ani nevím, jak se mi to podařilo, já se totiž umím rozčilit docela dobře. A společné máme asi to, že jsme obě velmi milé a hodné.

V „Nemocnici“ jste se před kamerou setkala i s maminkou – dokonce jste tam byly rovněž příbuzné. Jaký to byl pocit být pod dohledem tak zkušené herečky?

Mamka tam hrála mou tetu. Já ale neměla pocit, že jsem pod dohledem. Vlastně když se rozjela akce, vůbec jsem mamku nebrala jako mamku. A máma mě taky nebrala v tu chvíli jako dceru, ale jako mladší kolegyni. Pak se řeklo stop a hned jsme zase byly matka s dcerou v debatě, co si uděláme k obědu, kdo vyvenčí psa a podobně.

Měla jste příležitost se setkat na jevišti nebo před kamerou i s někým dalším z Vaší rodiny? Třebas s dědečkem?

S oběma rodiči jsem hrála Na Jezerce v představení Kaviár nebo čočka, s mámou pak v Nemocnici. Vlastně jsem se před kamerou setkala i s tádou, dělal tehdy Zpívánky a měl vést děti ze školky. On tam tehdy vzal mě a bratrance se slovy: „Proč bych vodil cizí děti, když mám svoje.“

Někde jsem viděl Vaši fotku se saxofonem. Nehrála jste náhodou i v „holčičí“ kapele v nedávné televizní inscenaci jedné detektivky?

Ano hrála, bylo to Setkání v Praze s vraždou. Na saxofon hraji od druháku, moc se mi ten nástroj líbil. A také mě už nebavilo ve školním orchestru hrát čitu a být věčně mimo rytmus. Tak jsem sáhla po saxofonu. Nehraji moc dobře, ale baví mě to. Podobně to mám i s klavírem. I když s ním jsem na tom o něco lépe.

Jaké jsou Vaše další plány a sny po skončení DAMU?

To víte, ideální by bylo, kdyby se naskytla nějaká práce. Zatím mám roztočený seriál Pojišťovna štěstí. Uvidím, jak se to vyvine. Pak hraji v Národním ve Sluhovi. A mám takový pocit, že ten se jen tak stahovat nebude. Ke konci školního roku bych měla začít zkoušet s režisérem Polesným Na Jezerce.

Máte nějakou vysněnou roli?

Vysněnou roli nemám. Ale minule kolega Honza Hájek říkal, že by si hrozně rád zahrál Vávru. A kdyby Hájek byl Vávra, tak já bych chtěla být Maryša.

Vladimír Rogl
05. 03. 2009, 14:27


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 2. Čtenáři celkem udělili: 9 bodů. Průměrný počet bodů: 4.5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Havel
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.75%

Spíše ano
graf

17.53%

Spíše ne
graf

14.27%

V žádném případě
graf

23.46%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2208
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát