Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je středa 19. června 2019 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Pepa Fousek oslavil své sedmdesátiny

foto
Josef Fousek ve svém bytě v Kladně. Foto Vladimír Rogl

V e čtvrtek 12. března se dožil sedmdesáti let svérázný umělec - básník, písničkář, fotograf, boxer, tramp, kytarista, vynálezce, herec, textař a autor dvou desítek úspěšných knížek - Josef Fousek, který celý život žije v Kladně. Dávno už překročil pomyslné hranice našeho regionu a je populární nejen díky svým knihám, které se na knihkupeckých pultech nestačí ani ohřát, ale také celé řadě vystoupení, koncertů a pravidelným nedělním Dobrým jitrům v Českém rozhlase.

I letošní „kulaté“ jubileum oslavil, jak jinak, na jevišti Semaforu a na celé řadě vystoupení. Typickým rysem veškerého působení nestárnoucího Pepíka Fouska je laskavost, pochopení pro obyčejné lidi a vlídnost k bližním.Miluje každodenní život a lidi kolem sebe, ale nesnáší darebáky, podvodníky a kašpary. Na ty dokáže být pes.

Čím to je, že takový laskavý člověk se tak nemilosrdně strefuje do všelijakých těch šašků a kašparů?

Připouštím, že na lidskou blbost jsem opravdu pes. A možná ještě daleko víc na křiváky. Ono to tak trochu souvisí s boxem, o kterém se říká, že to je surový sport. Ve skutečností to však je čestný sport, protože proti sobě stojí dva lidé, kteří jdou do ringu dobrovolně, oba mají stejnou váhu, pravidla a soudci rozhodnou, zda konají správně. Když boj skončí, podají si ruce a bez závisti opustí ring. Já sám jsem nebyl žádný slavný boxer, i když jsem dvakrát vyhrál přebor kraje. A mohu se pochlubit, že jsem se nikdy nedopustil faulu.

Je pravda, že ve sportu se rodí celoživotní kamarádství?

Je. Ale také přátelství. Já jsem to nikdy nedokázal příliš rozlišovat, ale myslím si, že přátelství je asi něco víc. Jsou kamarádi špatní, kteří dokážou člověka zničit, naučí ho pít a jiným špatnostem, ale mluvme o dobrých kamarádech. To jsou ti, o které se můžeme opřít a spolehnout se na ně, když je nám zle a teče nám do bot. Já měl vždycky rád partu, v hospodě jsem jim zpíval, vyprávěl anekdoty, říkal básničky a vůbec - rád jsem se předváděl. Nikdy jsem toho nelitoval, protože v partě je kontakt přímo z očí do očí, ale nesmí tomu člověk propadnout. Proto jsem kdysi také napsal: „Hospoda je vysoká škola života, ale nesmíš v ní studovat dlouho.“ V hospodě jsem našel spoustu moudrosti a zkušeností, protože lidé tam chodí především proto, aby se svěřili: se svým strachem, se svou radostí, z toho, co se jim povedlo nebo naopak nepovedlo a někdy si i vjedou do vlasů. Vůbec hospody nepodceňuji – to ovšem nemluvím o knajpách osmé cenové skupiny, kde už lidé nevědí, co mluví a dělají. Hospoda je určitá společenská záležitost a kdyby byla ženská moudrá a chlap seděl neustále doma, tak ho sama pošle mezi lidi. Já sám musím mezi lidi chodit pořád, protože bych žil jen ve svých romantických snech a ztratil s nimi kontakt. Já je sice na jevišti bavím, ale já je taky musím umět poslouchat. Přátelství je vzácná a křehká věc, která se může i rozbít. Naopak se lidi mohou přátelit léta, aniž by se viděli. Největší marnotratností je házet dobré přátele přes palubu. U nich čerpám inspiraci, moudrost, naději i úsměv.

Rád si děláte legrácky z jiných, ale dovedete se smát i sám sobě?

Samozřejmě, že ano. To je přece základní věc. V každé knize, kterou vytvořím, i v každé své písni, pomlouvám sám sebe a nikoliv jiné. Nikdy se nikomu neposmívám, ale usmívám se. Myslím si, že to by mělo být podstatné pro každého tvůrce.

Pokud si ale vzpomínám, tak jste se moc nesmál, když o Vás vyprávěli, že jste potomkem Antonína Zápotockého...

Tak to měl na svědomí Jirka Krampol. Vidíte, taky kamarád! On je to sice hodný kluk ze Žižkova, ale ve svém televizním pořadu o mně roznášel takové věci, že kamkoliv jsem přišel, lidé si ukazovali – to je ten Fousek, co o něm vyprávěli v televizi, jak pod vlivem viagry znásilnil sněhuláka nebo s kamarády dávali hobla kocourovi. Když ale o mně jednou řekl, že jsem vnuk Antonína Zápotockého a že mám po něm i jeho velikánské uši, které začesávám pod vlasy, tak to mne dojalo. Oni totiž Zápotondovi říkali ušaté torpédo. Je sice pravda, že za mou babičkou Kristýnkou někdy před první světovou válkou brousil, ale pradědeček ho nakopal do zadku s tím, že jeho dceři nebude žádný revolucionář blbnout hlavu a Kristýnku poslali do klášterní školy. Za všechna ta příkoří, ačkoliv jsem mírný a nezáludný člověk, jsem na Jirku ukul strašlivou pomstu. A brzy jsem se dočkal. Jirka oslavoval v Lucerně své šedesátiny. Nabitý sál, spousta kamarádů. Dojatý Jirka mne vzal okolo ramen a poprosil: „Pepíku, řekni mi nějakou hezkou báseň.“ Lucerna ztichla a já si v duchu řekl: „Teď přišla moje šance! Já ti dám Zápotockého!“ a procítěně jsem začal recitovat: „Fusekle mu zašívala, vařila mu žrádýlko, když ho chytla druhá míza, pálilo ho bidýlko – nechal ženu ustaranou, našel mladou slečinku, erotické šeptal verše v restauraci při vínku - po půl roce milování s prostopášnou mladicí, dědek ten to nevydržel, padl sražen mrtvicí!“ V Lucerně se strhla bouře, nehledě k tomu, že v první řadě seděla jeho mladá žena. A ke všemu – Jirka zapomněl, že má zapnutý mikrofon a pronesl: „Do pr…, to je přece o mně!“

Vaší poslední kniha se jmenuje Cesty za nadějí. Kam vedou?

Cestou za nadějí je pro mě každé vykročení za těmi, kteří jako já věří, že slušnost a laskavost si zaslouží úctu a že vyhrají nad arogancí a zpupností nás samotných i mocných nemocných. Nechci a nemůžu vymýšlet něco, co jsem sám neprožil. Vážím si toho, že jsem v České republice i za hranicemi našel čtenáře, kteří jsou se mnou na životní lodi, která s pokorou pluje na moři našeho krátkého času za lidskou nadějí. Už dávno vím, že „naděje“ je pouhá iluze, ale dál v ni věřím, protože bez ní se nedá žít. Tak jako hledám v pohádkách spravedlnost, na cestách hledám naději. Vím, že ji nenaleznu, ale jsem přesvědčený, že naději člověk nesmí přestat hledat. Přesto věřím, že mnozí lidé uprostřed právě této závratné techniky a všeho toho pohybu se na chvilku zastaví a zamyslí nad smyslem života. Já vím, že sám nic nepředělám ani neovlivním. Já se spíš svěřuju a namlouvám si, že se dá žít bez lidí, kteří svůj život postavili na lumpárnách a kteří vyznávají jenom peníze.

Jste tedy optimista...

Vstávají mi vlasy hrůzou, když slyším slovo optimismus, ale současně neznám lepší. Každý režim, každý král, prezident i diktátor je rád, když se jeho národ směje a vítají ho holčičky s kyticí. Dickens napsal, že nic není smutnějšího, než stále veselý člověk, ale je pravda, že člověk musí mít naději, i kdyby to byla jen iluze, kterou si vymyslel. Proto mám raději termín víra a naděje, protože to je to nejkrásnější, co může být. Stejně si myslím, že život je taková souhra her, které jsme si vymysleli, abychom něčím vyplnili tu dobu našeho trvání na Zemi.

Vladimír Rogl
30. 03. 2009, 19:22


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 4. Čtenáři celkem udělili: 15 bodů. Průměrný počet bodů: 3.75

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Leoš
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

46.82%

Spíše ano
graf

17.57%

Spíše ne
graf

14.35%

V žádném případě
graf

21.26%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1463
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát