Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je sobota 16. října 2021 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Václav Vydra (herec):
Vydrovy koně chodí naboso

Kliknutím zvětšit
Muž v sedle – Václav Vydra. Foto archiv Václava Vydry

Populární herec Václav Vydra patří k umělcům, které netřeba zvlášť představovat. Narodil se v herecké rodině Dany Medřické a Václava Vydry a úspěšně pokračuje ve stopách svých slavných rodičů (i dědečka). V současné době ho diváci pražských divadel mohou vidět v jedenácti hrách, které se hrají v Divadle na Vinohradech, v Divadle bez zábradlí, v Hudebním divadle Karlín, v Bránickém divadle nebo v Divadle u hasičů, ale i na zájezdech po Čechách.

Diváci jej znají samozřejmě i z filmového plátna a televizní obrazovky. Hrál v celé řadě úspěšných českých filmů (např. Tankový prapor, Černí baroni nebo ve všech dílech Kameňáků), pohádkách (Z pekla štěstí, S čerty nejsou žerty aj.), potkali jsme ho na televizní obrazovce v několika seriálech (Bylo nás pět, Život na zámku, Návštěvníci, Šípková Růženka, Náměstíčko nebo současná Ošklivka Katka) a poznali i jako vynikajícího tanečníka, když se v první řadě soutěže Star Dance se svou partnerkou Petrou Kostovčíkovou probojoval až do finále. Václav Vydra je též spoluautorem knihy o své matce „Vaše Dana Medřická“ a knihy „Můj rok s koňmi“. Náš přehled jeho přepestré činnosti by však nebyl úplný, kdybych se nezmínil i o jeho velké lásce (tedy kromě té celoživotní ke své ženě Janě) ke koním, kteří jsou snad jeho největším „koníčkem“.

Kdy jste začal jezdit na koni?

Já jezdím už přes třicet let. Začal jsem jezdit u jedné své známé na Mělníce, která měla koně, a tam jsem jezdil asi sedm let. Poslední dva roky z toho jsem jezdil do Chaber, kde byla pětibojařská základna a koně tam taky půjčovali. Pak jsem ale přestal jezdit na dalších asi sedm let a teprve v devadesátém třetím roce jsem znovu začal. Svého vlastního koně jsem si pořídil před jedenácti lety. Byla to kobylka Nelly, kterou mám pořád. Je to český teplokrevník a mám i její osmiletou dceru Navarru. Včera (tj. 19. dubna) jí bylo osm let.

Vím o Vás, že své koně nenecháváte kovat a že chodí „na boso“...

Ano, a to už přes tři roky. Právě s touto mladou kobylkou, když jí bylo čtyři a půl roku, jsem začal mít problémy. Byla, bohužel, od svého půl roku kovaná a ve svých čtyřech letech měla diagnostikovanou začínající artrózu.V tu dobu už měla velké problémy i její matka – ač jsem jí věnoval veškerou možnou konvenční péči. Byl mi dokonce pro ni doporučen „důchod“. To jí bylo třináct let, což pro koně není zas až tak moc. Stav kobylky se nelepšil - naopak. Samozřejmě, že jsem všechno konzultoval s veterinářem i podkovářem, kteří k nám jezdili. Mně se ale v té době dostala do rukou knížka od doktorky Strasserové, která pojednávala právě o této tématice a o tom, jak zachovat zdraví koně. I o tom, jak udržet nebo získat jeho plnou výkonnost i tehdy, když kůň není okován a je „bosý“. A hlavně o možnosti nápravy v případech, kdy konvenční veterina už zlomí hůl.

Ta problematika je samozřejmě daleko složitější, než abychom ji mohli během pěti minut probrat a popsat. Zásadní problém je, že koňské kopyto je konstruované už od přírody tak, aby fungovalo bosé. Koně prošli evolučním vývojem v období několika desítek milionů let a po celou tu dobu se obešli bez jakékoliv ochrany kopyt. A to žili na velice drsném povrchu. Nebyli rozmazlovaní a za tu dobu se v podstatě vyvinuli ve zvíře, které bytostně potřebuje pohyb. A k tomu, aby se mohlo pohybovat, potřebuje zdravé nohy. Ty si může udržet, jen pokud budou udržována v přirozeném stavu a v odpovídajících optimálních podmínkách. V současné době nemůžeme dát koni tolik pohybu v tak odpovídajícím terénu, aby si sám svá kopyta obrousil, nebo aby se mu dostaly do rovnováhy. Musíme mu proto zajistit možnost pohybu na pevném terénu a pokud to nebude stačit, tak musíme odpovídajícím způsobem kopyta upravovat. Pokud je budeme upravovat podle anatomie a fyziologie koně, tak docílíme toho, že jeho kopyta budou dobře fungovat a budou zdravá. A pokud budou zdravá, nepotřebují ochranu.

Občas Vás vídáme na koni v generálské uniformě ...

Ano, je to uniforma generála federálních vojsk po občanské válce, protože my pravidelně děláme „Memoriál generála Custera“, který je inspirován bitvou u Little Big Hornu, kde generál Custer i se svou sedmou kavalérií v roce 1876 padl.

Zdá se, že Vám učarovala romantika Divokého západu....

Ten mne vlastně k tomu přivedl. Jako dítě jsem samozřejmě viděl Poklad na stříbrném jezeře a další filmy, kde vystupoval Vinetou, Old Shatterhand a také kavalerie. Četl jsem samozřejmě i knížky Karla Maye, a to vše zůstalo ve mně hluboko zaseklé a přivedlo mne to k zájmu o zbraně i o koně.

Oslovil Vás v dětství nějak skauting nebo tramping?

Skauting v mém dětství nebyl, měli jsme jen Pionýr, ale ten mne neoslovil. Volný čas jsem jako kluk trávil s rodinou a vlastně jsem se ani neúčastnil nějakých táborů a podobných akcí. Tramping mne samozřejmě lákal, ale už jako většího a spíš jako toulky přírodou. V té době jsem měl psa a vždycky jsem prahnul po tom, být s ním sám. Ne s partou, ale sám se zvířetem. Měl jsem boxera, který se jmenoval Bonny, a vlastně boxery mám pořád. Toho prvního jsem dostal v patnácti letech od mámy.

Dá se tedy říci, že Vás rodiče v lásce k němé tváři podporovali?

Jak se to vezme, protože táta byl zásadně proti tomu, abychom doma měli psa, protože už měl svůj věk a chtěl mít doma klid. Přes jeho odpor jsme ale s mámou psa do rodiny prosadili a pejsek se ve zdraví dožil čtrnácti let.

Jezdí na koni i Vaše paní?

Jana jezdila velice slušně, ale několikrát spadla. A protože měla navíc úraz i na motorce, tak se začala trošičku bát. Pro ježdění na koni to je velmi špatná akvizice, a tak raději jezdit přestala.

Na začátku jsme hovořili o Vašem pestrém uměleckém zaměření. Co Vás těší víc – divadlo, film či seriály? Nebo společenský tanec, kde jste rovněž slavil velké úspěchy?

Na to je těžké odpovědět, protože já dělám rád všechno a vším jsem rád, jak kdysi napsal už Jan Neruda. I když je divadlo moje takříkajíc domovská parketa, mám rád i filmování a přiznám se , že jsem si rád zahrál i v seriálech. Měl jsem rád „Život na zámku“, „Šípkovou Růženku“ nebo „Konec velkých prázdnin“, protože tam jsem měl moc krásné role, a i ty seriály byly docela povedené. Seriály neodsuzuji, i když samozřejmě záleží, jak jsou vyráběny. Bohužel ale musím konstatovat, že poslední dobou převažuje kvantita na úkor kvality. Tanec mě začal bavit moc a dosud s Petrou Kostovčíkovou vystupujeme na různých akcích či plesech.

Potkali jsme se na „koňském“ trhu v Královicích. Řekněte mi ještě, co může kůň dát lidem třetího tisíciletí?

Koně jsou zvířata, která s lidmi žijí několik tisíc let a užila si námi zatím, myslím, víc utrpení než štěstí. V dnešní době, s našimi možnostmi a vědomostmi, bychom se už mohli snažit jim to vynahradit. A koně nám to stokrát vrátí a moc se od nich pak můžeme naučit. Není to jednoduchá a lehká cesta, ale věřte mi, stojí to za to. Nakonec i nám by mělo být lépe v přírodě, než v nákupních centrech nebo na gauči u televize. Alespoň za zamyšlení to určitě stojí!

Vladimír Rogl
20. 05. 2008, 19:54


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 1. Čtenáři celkem udělili: 1 bodů. Průměrný počet bodů: 1

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Havel
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.73%

Spíše ano
graf

17.52%

Spíše ne
graf

14.26%

V žádném případě
graf

23.49%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2209
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát