Bedřich Zelenka ve své pracovně. Foto Vladimír Rogl.
Dlouhá léta patřil Bedřich Zelenka ke kmenovým tvůrcům rozhlasové a televizní zábavy. Bez jeho scének s panem Hlustvisihákem si jen málokdo z tehdejších posluchačů dovedl představit Silvestra. Tento nestor české zábavy, humorista, scénárista a bavič napsal i několik knih anekdot, jako například Anekdoty pana Khona, Anekdoty o lordech, Skotské anekdoty, Židovské anekdoty a další.
Kromě anekdot a řady malých komedií napsal i knihu Capitolky ze života mého jako vtipnou exkurzi jak do svého vlastního života, tak i do života společnosti v polovině minulého století.
Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Vším možným jak si už kluci většinou přejí. Strojvůdcem, šoférem nebo námořníkem, ale nejraději detektivem.
Kdy jste přišel na to, že se budete živit humorem?
No, tohle jsem zrovna v plánu neměl, protože jsem vystudoval obchodní akademii a po maturitě pracoval jako účetní a dělal různé ouředničiny. Ale od dětství jsem měl legraci rád stejně jako celá naše početná rodina a legraci jsem si taky rád užíval. Tu jsem dělal i ve škole a později, když jsme začali dělat ochotnické divadlo a kabaret, tak jsem začal i psát a vymejšlet všelijaké legrácky a scénečky. To bylo ještě za války. Po válce jsem pak tyto scénky nabídl rozhlasu a ten je začal vysílat. V úplných začátcích televize jsem se dostal jako dramaturg do zábavného vysílání, které se jmenovalo HUSA – humor a satira. Odtud jsem pak přešel do rádia, kde byl šéfem legrace můj kamarád Vladimír Rohlena. A tam jsem měl možnost dělat ty největší legrace, protože televize v té době dělala té legrace poměrně málo, kdežto v rádiu se už dělaly různé kabarety a estrády, ve kterých jsem mohl uplatnit svoje scénky a monology. Těch scének například do silvestrovských pořadů a kabaretů jsem napsal strašné spousty. V rádiu jsem pak zůstal až do penze, kdy se ze mne stal profesionální důchodce.
V televizi jsem zůstal ale jako účinkující a možná si vzpomenete na pořad „Počkej, já povím“, který jsme dělali s Pavlínou Filipovskou, Jardou Šterclem a Lubomírem Lipským a který měl během čtyř let kolem 80ti dílů. S estrádou „Hlustvisihák a ti druzí“ jsme pak jezdili s Vladimírem Menšíkem, Stelou Zázvorkovou a dalšími herci několik let po celé republice.
Tak vida – pan Hlustvisihák! To je přece Vaše dítě, ne?
U nás byl jeden pán, který překládal z maďarštiny. Jednou přinesl takovou krátkou maďarskou scénečku o vrátném, který blbě vyřizuje záležitosti s návštěvníkem. Z původní scénky zůstala akorát myšlenka a napsali jsme to celé znova a vymysleli i jméno Hlustvisihák. V té první scénce ale Hlustvisiháka jako návštěvníka představoval pan Homola. Protože se lidem tato scénka líbila, tak jsem napsal celou řadu dalších scének a v nich už pana Hlustvisiháka představoval Lubomír Lipský, který už tehdy uměl perfektně zahrát takové ty dědky.
Kolik jich bylo?
Těch scének? No, dobrých padesát. A mám radost, že se do dneška v rozhlase hrajou. Před několika lety tyto scénky hráli i v Německu, z čehož bych měl dostat také tantiémy. Zeptali se tedy v našem rádiu, kdo je autor, a tam jim bohužel nějaký mladý nezasvěcený pracovník řekl, že se jedná o scénku maďarskou. Mne se nikdo nezeptal a tak jsem nedostal nic.
Co Vás ve Vaší kariéře humoristy nejvíce potěšilo?
Samozřejmě jsem měl radost, když všechno vycházelo tak, jak mělo, když to herci dobře zahráli a publikum se dobře bavilo.
Dovedlo Vás něco naštvat?
Taky se stalo, že jsme byli pozváni uspořádat estrádu v rámci nějaké podnikové oslavy a už při našem příjezdu byli všichni ožralí, jak zákon káže, a ještě se právě servírovalo další jídlo. Díky této kombinaci snad naše vystoupení ani nebyli schopni vnímat. To se ale, po pravdě řečeno, stávalo jen málokdy.
Považujete se spíš za optimistu nebo pesimistu?
Přestože vidím kolem sebe tolik hloupostí, zůstávám celou svou duší optimistou.
Jaké hlouposti máte na mysli?
Ono stačí se podívat na náš Parlament. Představa normálního občana je ta, že poslanec by měl myslet hlavou a vyjadřovat své vlastní myšlenky a názory. Jenomže praxe je jiná. Všichni poslanci vyjadřují myšlenky a názory své politické strany, resp. jejího šéfa. Je tudíž zbytečné si ve Sněmovně držet fůru poslanců, když by stačil jeden mluvčí za každou stranu. Každý mluvčí by měl tolik bodů, kolik bylo zvoleno poslanců, kteří by mohli mezitím dělat něco užitečného, a vyšlo by to na stejno. Také jako bývalý účetní nikdy nepochopím, jak může někam zmizet několik miliard, protože když se to ještě psávalo pérem do účetních knih, tak nešlo zašantročit ani dvacet halířů.
Za totality byla pro humor živná půda. Jaká je dnes budoucnost humoru?
Já bych řekl, že možností humoru je daleko víc, protože dřív si musel člověk víc dávat pozor na pusu. Stačilo napsat do scénky, že si někdo sbalil pět švestek a už mi někdo z komise říkal: „Soudruhu, takhle to přece nemůžeš napsat! To by vypadalo, že v socialismu připadá na občana pouze pět švestek.“ Dnes mi ale doopravdy vadí, že se příliš uvolňuje necudnost a zbytečná vulgarita. Samozřejmě, že jsou momenty, kdy to sprosté slovíčko je na místě, ale měla by to být výjimka. Nejsem puritán, ale myslím si, že humor by neměl být postavený na vulgaritě a je přímo trapné, když se v televizi dva baviči předhánějí, kdo z nich je větší sprosťák.
Které anekdoty jsou Vám nejbližší?
Anekdoty mám rád, protože jsou kořením života. Mám rád například anekdoty židovské, ve kterých je životní moudrost a zdravá sebeironie. Nebo politické. Znáte tuhle? Proč si nemůžou komunisti hrát na schovávanou? Protože by je nikdo nehledal!
Váš oblíbený vtip?
To je otázka! To je jako byste se zeptal včelaře, která je jeho nejoblíbenější včela. Miluju všechny!
Co byste chtěl vzkázat našim čtenářům?
Ono by toho byla spousta. Tak tedy snad aspoň to, aby měli stále co číst, aby to bylo čtení veselé a nemuseli číst věci smutné a trapné.
Vladimír Rogl
17. 07. 2007, 17:23
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
43.05%
Spíše ano
17.75%
Spíše ne
15.29%
V žádném případě
23.91%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01