• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jan Skopeček prožil na jevišti Divadla Pod Palmovkou celý svůj život

Herec Jan Skopeček. Foto Vladimír Rogl

Herec Jan Skopeček, který se do povědomí diváků zapsal rolemi nerudných komorníků, protivných důchodců a desítkami menších i větších rolí na jevišti, filmovém plátně i televizní obrazovce, oslaví letos už své 85. narozeniny. A přestože má podle kalendáře už dávno nárok na odpočinek – stále ho můžeme vidět na prknech, která znamenají svět. Od milovaného divadla ho neodradilo ani vážné zranění, které před třemi lety utrpěl přímo na jevišti.

Dlouholetý herec a spoluzakladatel libeňského Divadla Pod Palmovkou říká, že nemá rád herecká vzpomínání, protože jsou prý ukecaná, nekritická a povrchní. Jenže prožít více než šedesát let na jevišti jednoho divadla je něco tak výjimečného, že všetečným dotazům stejně neunikl.

Jaký magnet Vás drží více než půl století v Libni?

No, já v Divadle Pod Palmovkou působím teď už jen jako důchodce, ale když všechna léta sečtu, tak to opravdu letos bude celých dvaašedesát let. Když se ale nad tou úctyhodnou délkou zamyslím, musím konstatovat, že to vlastně bylo úplně prozaické. Přišel jsem do Prahy v roce čtyřicet osm z venkova, z Horáckého divadla v Jihlavě, a nikdo z pražských režisérů ani ředitelů mne pochopitelně neznal a nebyly proto ani žádné nabídky. Po krátkém angažmá v Žižkovském Akropolisu jsem zakotvil v Libni a už nikdy neodplul. V šestapadesátém přišel do divadla režisér Václav Lohniský a Jaroslav Dudek a divadlo v Libni - tehdy ještě S. K. Neumanna - se rázem stalo nejlepším divadlem v Praze. Možná, že na to kolegové z jiných divadel mají jiný názor, ale vím, o čem mluvím a tvrdím to naprosto suverénně. Skutečně jsme měli denně plno a nestačily ani přístavky. Byla to vynikající představení a trvalo to celých dvanáct let - až do osmašedesátého roku. Neměl jsem proto sebemenší důvod odcházet jinam, přestože v pětašedesátém se mnou tak trošku koketovalo i samotné Národní divadlo. Po příchodu Rusů se ale Lohniský změnil a začal posluhovat novým pánům. Já jsem pro změnu v televizi řekl něco na adresu kolaboranta malíře Famíry, takže jsem stejně nemohl nikam jít. No a v devětaosmdesátém mi bylo čtyřiašedesát a jako potencionální penzista jsem už nebyl perspektivní. Za těch šest desítek let jsem se stal lokálním libeňským patriotem, poněvadž, když někde tak dlouho pracujete, tak k tomu místu přilnete jako hlídací pes k boudě.

Vy dnes ale hrajete nejen v Libni ...

Máte pravdu. V Solidaritě ve Strašnicích a taky v Alfě v poslední hře Václava Havla Odcházení.

Máte představu, kolik rolí máte na „svědomí“?

No, kdyby bylo za rok, řekněme průměrně pět premiér, tak to zkuste pronásobit a dostanete se ke třem stovkám. Ostatně, svého času jsem patřil k nejvytíženějším českým hercům.

Přirostla Vám některá role mimořádně k srdci?

Přirostla - ovšem nikoliv jedna, ale přímo šestnáct.

Proč právě šestnáct ?

To bylo mých šestnáct rolí ve Třech mušketýrech, což bylo něco tak nevídaného, že i pro zhýčkanou Prahu to byl objev. Hrál jsem především komentátora, který spojoval celý děj, pak lorda Wintra, kancléře Sigiera, hostinského od Červeného holubníku, dalšího hostinského, majordoma, chodce, D‘Artagnanova sluhu Plancheta, paní Bonacieux, námořníka, krejčího, žalářníka, soudce, to už máme třináct - a na ty tři poslední si momentálně nevzpomenu. Během představení jsem se musel pětatřicetkrát převlékat.

Jak jste to zvládal?

Dá se říci, že s přehledem. Ovšem, měl jsem k dispozici osobní kostymérku a maskérku, které se obě staraly výhradně o mou maličkost - v tomto představení však velmi důležitou a významnou.

Takže komediální role vám seděly ...

Víte, já jsem měl docela rád anglický humor - ten byl pro mne ideální - jako byla například Kohoutova adaptace Verneovy Cesty kolem světa za osmdesát dní. To bylo celé posazeno právě na anglickém humoru a já jsem v žaketu a cylindru hrál v inscenaci typického Angličana pana Fogga.

To je humor, který reprezentoval i Oldřich Nový...

Oldřicha Nového jsem měl rád, vždyť mi dokonce zachránil život. Koncem války jsem se dostal do koncentráku jako syn ze smíšeného manželství a když nás převáželi v napěchovaném nákladním vagonu z lágru Klein Stein do Osterode, dostal jsem strašnou horečku. On mne neznal, ale přišel ke mně, dal mi nějaké prášky, zabalil do deky a staral se o mne, abych se vypotil. Jsem přesvědčen, že mi zachránil život. Setkal jsem se ním až po letech při natáčení filmu Fantom Morrisvillu.

Myslím, že i filmových a televizních rolí jste měl požehnaně. Kolik jich bylo?

No, těch rolí i roliček je ke sto dvaceti, Zahrál jsem si například ve filmech Dobrý voják Švejk, Vyšší princip, Marečku, podejte mi pero, Drahé tety, Dobří holubi se vracejí, Parta Hic, v pohádkách Peklo s princeznou nebo S čerty nejsou žerty. Těžko říci, která by byla ta nejdůležitější, protože jsem rád měl i ty malé. K těm největším v posledních letech patří asi děda Novák v Troškově trilogii Kameňák. A samozřejmě nezapomenu na Vaška Potůčka v televizním seriálu Tři chlapi v chalupě, který vznikl ještě ve filmovém dávnověku začátkem šedesátých let.

Jak jste přijímal popularitu?

Když je člověk málo populární, tak po ní touží a když už ho lidé znají, začíná být na obtíž. Po uvedení Třech chlapů v chalupě se na mne dokonce obracela úpadková „jé-zet-dé“, abych jim šel dělat předsedu. To poznal o patnáct let později i Ladislav Chudík, když nemocní chtěli, aby je šel jako primář Sova operovat. Jinak se ale přiznám, že popularita může být i hezká.

Vy ovšem nejste jen herec, ale máte na svědomí i několik her...

Na svědomí, jak říkáte, mám šest divadelních her – jedna se například jmenovala Záhada červeného pudru - a několik rozhlasových dramatizací. Už v šedesátých letech jsem zdramatizoval s docela slušným úspěchem slavného Psa baskervillského a počátkem devadesátých let jsem ho dokonce přepracoval.

Nechystáte se napsat paměti?

Ještě jsem se k tomu nedostal. Snad později.

Máte pravdu, do sta let je ještě času dost.

To teda, pane, jo! Myslíte si, že se dožiju sta let? To by skutečně bylo dobré. Ostatně, zdraví mně zatím docela slouží, i když mám po srdeční operaci a přežil jsem i ten děsivý pád z jeviště. Tak proč ne?

Vladimír Rogl
16. 02. 2010, 15:20

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.