Jan Kolomazník na chalupě. Foto archív Evy Pilarové
O tanečníkovi Janu Kolomazníkovi je známo, že v současnosti daleko více než baletu či uměleckému tanci se věnuje sepisováním úspěšných kuchařek. Několik jich napsal se svou manželkou – známou zpěvačkou Evou Pilarovou. A už jejich samotné tituly evokují chuť si tyto kulinářské zázraky vyzkoušet. Patří k nim například kuchařka s poetickým názvem „Vaříme v pohodě a s láskou“.
Ze svého vřelého vztah k dobré kuchyni, ale i ke své životní partnerce, se Jan Kolomazník vyznal v samostatné kuchařce „Láska prochází žaludkem aneb co chutná Evě Pilarové“.
Dnes jste znám jako spoluautor kuchařek, na kterých většinou spolupracujete se svou paní, ale Vaše umělecká kariéra, jestli se nemýlím, byla úplně jiného charakteru. Můžete se pochlubit, jak a kde jste působil ve svých mladých letech?
Po pětiletém studiu konzervatoře v Brně jsem nastoupil jako tanečník na tři roky do Armádního souboru Víta Nejedlého. Odtud jsem odešel na necelých pět let do Národního divadla. Když jsem dostal nabídku od Jiřího Korna, neváhal jsem. V jeho souboru jsem působil zhruba tři roky. Spolupráce byla zajímavá mimo jiné tím, že jsme hodně cestovali. Kromě mnoha evropských států jsme byli na příklad na Kubě a v asijské části bývalého SSSR. Protože jsem měl svobodné povolání, vystupoval jsem i samostatně v zahraničí a v pražském divadle Alhambra.
Slyšel jsem, že jste kdysi v Alhambře musel zvedat tanečnici ne právě muší váhy. Jak to dopadlo?
Naštěstí vždycky dobře, nikdy mně při zvedačkách nespadla. Ale přiznávám, že to byla dřina.
Předpokládám, že tedy sepisování kuchařek je lehčí. Přivedla Vás k tomuto koníčku, nebo snad poslání, Vaše paní?
Řekl bych, že to spíš byla chuť k jídlu. Moje paní je sice vyhlášená kuchařka, ale v kuchyni ji potkáte, jen když má hlad. Když jsem si ji bral, známí mně říkali: „Ty se máš, ta tvoje ti navaří a ještě k tomu zazpívá.“ Skutečnost je jiná. Kdybych si nenavařil, umřu hlady. Naštěstí vařit umím, navíc mě to baví.
Která oblast gastronomie je Vaší doménou? A proč?
Libuji si v thajské kuchyni, která je pestrá a ostrá – a to já rád. Nevyhýbám se ale ani naší kuchyni, protože taková kachnička s dvěma druhy zelíčka, nebo řízečky, či svíčková, to jsou přímo skvosty!
Kam chodíte na nápady? Jsou vlastní, nebo hledáte inspiraci někde jinde?
Když jsem byl malý, měli jsme na Moravě hospodu, a tam jsem hodně odkoukal, naučil se vařit a brzy začal experimentovat. Později jsem se snažil připravit jídla, která jsem ochutnal v zahraničí. Někdy z toho vyšlo úplně něco jiného, ale bylo to dobré a nový recept byl na světě. Rád si čtu v kuchařských knížkách, ale nevařím podle nich, přestože právě tam inspiraci nacházím.
Máte všechny recepty vyzkoušené vlastním jazykem, resp. kdo je zkouší?
První ochutnávačkou je moje žena, a ta je fakt mlsná, nic průměrného by mně neprošlo. Pro jistotu však oba vždycky testujeme nějakou novinku i na svých přátelích. Nikdy jsem nedal do kuchařky recept, který bych nejprve sám nepřipravil a neochutnal. Ani v tom případě, když dostanu zaručenou specialitu od známých. Pokud ji pak použiji v kuchařce, vždy je v názvu uvedeno jeho jméno.
Slyšel jsem, že Vašim nerozlučným společníkem při vaření je rodinný mazlíček kocour Lord. Jak taková spolupráce vypadá v praxi?
Lordíček sedí na okně proti kuchyňské lince a kouká. A já musím koukat, abych neuvařil nějaký ten kočičí chlup. Naštěstí se mně to ještě nestalo. Nejvíc ho zajímá, když kuchám ryby, ale kupodivu je nechce ani ochutnat, jen zvedne hlavu a nasává. Jiná situace nastane, když vařím aljaškou tresku. Tu miluje, její vůně ho probudí i z nejtvrdšího spánku.
Vaše paní je známá jako vynikající kuchařka. Kdo tedy z Vás je ve Vaší domácnosti šéfem kuchyně?
My jsme si to vyříkali jednou pro vždy. Šéfem jsem já. A je to tak v pořádku, protože tvrdím, že mužský je lepší kuchař než žena kuchařka. Ještě jsem neslyšel, že by v kuchyních hlav státu nebo v luxusních hotelích kralovala ženská.
V létě asi trávíte dost času na chalupě. Můžete mi popsat takové prázdninové „nicnedělání“ známé umělecké dvojice?
Proč mluvíte o dvojici? To „nicnedělání“ se týká jen mé drahé polovičky. Já se nadřu až až! No, ale abych jí nekřivdil, letos mně pomáhá, dokonce vaří, myje nádobí, věší prádlo a uklízí, protože jsem po operaci kyčelního kloubu. Pětkrát denně musím cvičit a jezdím na rotopedu. Eva se směje, že cvičím proto, abych se mohl přihlásit do soutěže Stardance. Víte, ona není typická chalupářka. Na chalupě ji zastihnete ponejvíc u počítače, nebo pobíhat s fotoaparátem.
Píšete, respektive plánujete nějako novinku?
Letos vyjde kuchařka „Zvěřinové hody“, jsou v ní i moje recepty, ale to víte, pro dobrotu na žebrotu, jako autorka je uvedena jenom moje manželka.
Můžete našim čtenářům nabídnout nějaký zajímavý recept?
Rád a zároveň i poradím. Kupte si římský hrnec! Příprava jídel je v něm velmi jednoduchá a výsledek je přímo fantastický. Nabídnu vám recept na „Tajemství Jeníčkova hrnce“.
TAJEMSTVÍ JENÍČKOVA HRNCE: 1 celé kuře, 200g špeku, 6 menších rajčat, 2 středně velké cibule, 1 větší kedluben, 10 středně velkých oloupaných brambor, 4 stroužky česneku, 1 malý květák, koření na pečené kuře, Podravka, kmín, 3 lístečky libečku, snítka oregana, snítka rozmarýnu, půl lžíce másla.
Římský hrnec i s poklicí namočíme nejméně na dvě hodiny do studené vody.Pak vodu vylejeme, do hrnce dáme kuře, do kterého vložíme na plátečky nakrájený špek a kousek másla. Kolem kuřete položíme na čtvrtky nakrájené brambory, cibuli a rajčata, na osminky nakrájíme kedluben, na větší růžičky rozdělíme květák a přihodíme celé oloupané stroužky česneku. Kuře posypeme kořením na pečení kuřat, které zároveň solí, a ostatní osolíme Podravkou. Přidáme čerstvé byliny, a pozor! Zásadně nepodléváme! Přiklopíme a 70 minut pečeme v troubě. Dobrou chuť!
A ten název? No pojišťuji se, aby se z toho náhodou nestal „Eviččin hrnec …“
Vladimír Rogl
26. 08. 2008, 20:15
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
43.05%
Spíše ano
17.75%
Spíše ne
15.29%
V žádném případě
23.91%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01