Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je sobota 16. října 2021 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Karel Štědrý vzpomíná na Waldemara Matušku

Kliknutím zvětšit
Karel Štědrý s Waldemarem Matuškou při zpěvu svého největšího společného hitu „Mám malý stan“. Fotoarchiv Karla Štědrého

V letošním roce uplyne už neskutečných padesát let od založení legendárního pražského divadla Semafor, k jehož zakladatelům a v prvních letech jeho existence i protagonistům patřili i zpěváci Karel Štědrý a Waldemar Matuška. Spolu později odešli i do divadla Rokoko a dá se říci, že nebyli jen partnery na jevišti či u mikrofonu, ale i kamarády – jak se říká - na život i na smrt. Jejich společné písně, zvláště pak „Mám malý stan“, patřily a vlastně stále patří k těm nejúspěšnějším hitům.

Nečekaný odchod Waldemara Matušky z tohoto světa, letos v květnu, rozlítostnil nejen všechny jeho příznivce, kteří ho milovali, ale zanechal smutek na duši zvláště u jeho kamarádů.

Co pro Vás znamenal Waldemar Matuška?

Znamenal? Ten se mnou žije a bude žít stále. Na toho se nedá zapomenout, protože to byl vlastně brácha. Dokonce v letech, kdy jsme společně působili v Semaforu a v Rokoku, jsme vlastně spolu byli – na jevišti i v zákulisí - dnes a denně. Víte, on Waldemar patřil ke zpěvákům, jakým se vždycky říkalo „pudovkin“, protože do svého zpívání zapojil všechny své „pudy“ – celou bytost a především srdce. To, když Waldemar zazpíval „Ohó, volám déšť“, měli jste pocit, že stojí před vámi veliký šaman, který skutečně ten déšť přivolá. Dnes mi to připadá už jen jako úsměvná příhoda, ale když se kdysi ve Dvoře Králové po této písničce opravdu rozpršelo, málem mu to předepsali k náhradě.

Byl to prostě démon s duší anděla, lidé ho proto milovali nejen jako úžasného charismatického zpěváka. Oni vlastně v hledišti prožívali s ním to, co on zpíval celým srdcem na jevišti nebo na podiu. To se snad ani nedalo jinak. Když Walda zazpíval „Sbohem, lásko, nech mne jít, bude klid!“ nebo že má boty z toulavého telete, tak jste si říkali: Hergot, proč ho ta ženská drží a proč ho – mrcha – nenechá jít.

Mluvili jsme o Malém stanu ...

Ten vznikl v začátcích našeho angažmá v Rokoku. Tehdy jsme s touto písničkou, kterou na slova Zdeňka Borovce složil Bedřich Nikodém, vyhráli v televizní soutěži „Písničky na zítra“. Hit velmi rychle pronikl i na rozhlasové vlny a představte si, že se s touto písničkou v krátké době prodalo skoro čtvrt milionu desek. Naposledy jsme si „Stan“ zazpívali před dvěma lety, kdy tu byl Walda na turné, opět jsme měli velký úspěch a skoro pokaždé celý sál zpíval s námi.

Zůstala Vám na pana Matušku ještě nějaká jiná vzpomínka?

Těch je celá řada, ale ta nejtrvanlivější vzpomínka na něj mi zůstala ve jménech obou mých dcer, protože těsně před premiérou hry „Zuzana je sama doma“ se narodila moje první dcera a tak se nemohla jmenovat jinak. Když jsme o něco později pak točili film „Kdyby tisíc klarinetů“, kde zpíval Waldemar svůj velký hit „Tereza“, tak se zrovna narodila druhá dcera a jméno bylo jasné.

Hovořil jste o Rokoku – co se tam změnilo oproti Semaforu?

V Semaforu jsme žili v jakési permanentní obrovské euforii. Tehdy jsme bydleli s manželkou ve Smečkách, ona pracovala v Artii - rovněž ve Smečkách, a mezi naším bytem a Artií bylo divadlo a naproti cukrárna, takže z té ulice jsme nemuseli vůbec vycházet. Byl to takový kolektivní přátelský život. Když jsme pak přešli ze Semaforu do Rokoka, tak tam většina herců měla DAMU a byli zvyklí na určitý řád a už to nebylo tak bezprostřední přátelské prostředí.

Jinak ale na Rokoko mám vesměs velmi příjemné vzpomínky, zvláště proto, že jsme v tomto divadle byli s Waldou společně obsazováni téměř do všech her. Nejvíc ovšem vzpomínám na divadelní adaptaci Jiráskovy Filosofské historie s písněmi Zdenka Petra a texty Ivo Fišera, protože dostala po srpnu v osmašedesátém takový zvláštní politický nádech. Hrál jsem v ní studenta Frýborta, Walda hrál Vavřenu a Vašek Neckář Špínu. Mou partnerkou byla Helenka Vondráčková a s Waldou hrála Marta Kubišová. Lidé ve hře hledali skryté jinotaje a tleskali na otevřené scéně na místech, kde jsme to vůbec nečekali. Pro diváky byli drábové okupanti a když šli studenti bojovat na barikády, tak si to vzali jako že jdeme proti Rusům. A právě v tom momentu se zpíval krásný kvintet „Sbohem lásko“ od Zdeňka Petra a textaře Ivo Fišera. Přiznám se, že jsem se nemohl ubránit slzám, ale když jsem se podíval na Waldu, viděl jsem, jak se mu po tvářích koulejí slzy velké jako hrachy. Bylo to fantastické, krásné a dojemné.

Ve své vzpomínkové knize píšete o „osudových“ lidech. Patří tedy mezi ně i Waldemar Matuška?

Beze zbytku. A to i přesto, že jsme byli dva úplně rozdílné typy, v čemž možná právě bylo kouzlo naší dvojice. Ostatně, i na zájezdech jsem pravidelně sdíleli jeden pokoj. Waldemar byl tělem i duší písničkář – v tom nejlepším slova smyslu – jakýsi novodobý Karel Hašler. Walda byl vůbec odjakživa ten pravý „bohém“ a písnička ve které zpíval: „Piják a fláma a postava známá jsem já já já,“ ta byla o něm.

Vladimír Rogl
19. 08. 2009, 12:50


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 2. Čtenáři celkem udělili: 6 bodů. Průměrný počet bodů: 3

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Havel
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.75%

Spíše ano
graf

17.53%

Spíše ne
graf

14.27%

V žádném případě
graf

23.46%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2208
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát