Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je sobota 16. října 2021 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Miloslav Dočekal (policejní rada):
Již v mládí si hrál na četníky a zloděje

foto
Policejní rada Dočekal. Foto Vladimír Rogl

Emeritní policejní rada pplk. JUDr. Miloslav Dočekal pracoval třicet sedm let u kriminální policie, šéfoval oddělení vražd, je držitelem odznaku veterána Policie České republiky, autorem knihy Přiznání policejního rady, dlouholetým členem Bílého kruhu bezpečí pro týrané ženy a také členem Nadace policistů a hasičů, která pomáhá sirotkům. V současné době přednáší především na školách o terorismu, islámu a hlavně o drogách a kriminalitě.

Pan rada Dočekal je i častým návštěvníkem vernisáží, výstav a křtů knižních novinek – zvláště pak těch s policejní či kriminalistickou tématikou. A právě na křtu jedné knihy z řady Četnických humoresek jsem měl opět možnost a ním pohovořit.

Čím jste chtěl být jako kluk?

Moje maminka vždycky chtěla, abych byl doktorem, což se nakonec stalo, i když ne docela podle jejich představ. Ona ze mne chtěla mít lékaře a já jsem doktor práv. Nejvíc jsem toužil být hercem a proto jsem také dělal zkoušky na Janáčkovu akademii muzických umění v Brně. Bohužel jsem si na brigádě v dolech uhnal chronický zánět hlasivek a musel se snu o herectví vzdát. Ale já jsem v podstatě dobrodružná povaha a hned po vojně mě zlákala kriminálka, a říkám upřímně, že kdyby mně bylo znovu dvacet, tak si nevyberu jiné povolání. Kriminalista pronikne do všech společenských vrstev a přičichne ke všem oborům lidské činnosti. Pozná zaplivané čtyřky a pajzly i skutečnou „hoch“ společnost. Proto jsem do nóbl společnosti chodil v obleku s kravatou a do podsvětí jsem nosil texasky, abych mezi tu galerku zapadl.

Divadla jste se tedy vzdal?

Divadlo zůstalo mou trvalou láskou a dostávalo mne i ze stresů, kterými jsem trpěl, když jsem se vracel od vraždy nebo pitvy dítěte. To jsem zašel do Činoherního klubu, kde býval Pepíček Somr s Petrem Čepkem. Ti zlatí kluci mne vzali kolem ramen, sedli jsme ke klavíru, zpívali moravské písničky, a ten hrozný splín ze mne spadl. Kdybych ze žalu někde pil, bylo by mi druhý den hůř a měl bych kocovinu.

Hrával jste si v dětství na četníky a zloděje?

Na četníky a zloděje jsme si jako kluci hrávali, ale já jsem byl vždycky na straně těch, co honili darebáky, a nějak mi to zůstalo v krvi. Já jsem ani nemohl být darebák, protože jsem měl nádherné dětství a rodiče. Táta byl kovář, maminka v domácnosti, a měla na mě čas. Inu, časy se mění. Když jsem ještě dělal na vloupačkách a typických zlodějnách, byla to taková doba, že když šel zloděj vykrádat byt, měl sebou pytlík s pískem, kterým v krajním případě majitele bytu bacil. Dnes je to tak, že když zloděje překvapíte, klidně vás zastřelí nebo propíchne. A to už končí jakákoliv hra. Dříve syčáci policajta respektovali a zvláště kriminálka měla velkou vážnost. Když jsem měl na starosti tehdejší známý bordel „5 P“ na Václaváku, kde od vyhazovačů přes číšníky až po hudbu bylo všechno trestaný za krádeže, podvody a rvačky, tak jsem tam měl výsadní postavení a byl nedotknutelný, přestože tam bylo běžně pět rvaček za večer. To už patřilo ke zdejšímu koloritu.

Policie tedy měla zřejmě větší autoritu...

To víte, že jo. Já pamatuji staré kriminalisty, jako byl třeba rada Zahrádka, který už dávno nežije a já jsem měl to obrovské štěstí, že jsem s ním mohl dělat. Zažil jsem i takového Machače a ostatní, kteří mne učili a měli na mne čas. Tenkrát byla kriminálka v obrovské vážnosti a byl k ní obrovský respekt. Jednou můj starší kolega, se kterým jsem při pochůzce po Františkánské zahradě, potkal darebáka, kterého on někdy před tím zavíral. A on byl najednou na svobodě. A ten darebák mu hned v předklonu ukazoval občanský průkaz s razítkem, že už pracuje. A kolega nemusel ani ukazovat služební průkaz. U policie byla ovšem také větší kázeň.

Vzpomenete si na svůj první případ?

Ani po letech nezapomenu na svůj první případ. Ten úplně první je ten, ke kterému jedete s výjezdovkou. V mém případě to byla vloupačka do cukrárny. Měl jsem krásný velký notes a dělal machra. Kluci z místní kriminálky se potutelně usmívali, protože já jsem jim nesahal ani po kotníky, a pachatele stejně chytli oni. Ale člověk si musí narazit čumák. Později jsem už neměl notes, ale papírky po kapsách a žádné hogo fogo.

A pak je tu najednou případ, kdy poprvé jedete k člověku, který zahynul. Pořád jsem si říkal, jak se já, taková citovka, zachovám, až pojedu k mrtvole. A najednou takhle nad ránem přišla zpráva na operační středisko, že v Malešicích u jednoho věžáku leží mrtvá stará paní. Po příjezdu se mi k té mrtvole vůbec nechtělo a dělal jsem, jako že pátrám mezi auty kolem. Nakonec mi vedoucí, starý ostřílený kozák, řekl jednu věc, kterou jsem si pamatoval celý život: „Pojď sem mladej a dobře se dívej. Této atmosféry se musíš nadechnout, musíš vše vidět a psychicky to vstřebat. To, co teď uvidíš, kdybys tisíckrát četl od někoho jiného, který byl na místě, tak to není ono. Tak koukej mazat si kleknout a šáhnout té paní do kapes!“ To tělo, které spadlo z desátého patra byla spíš beztvará hmota a já opatrně jel po kapsách a našel klíče. Zadupal jsem nadšením, protože klíče pasovaly do zámku u domu, což znamenalo, že mrtvá tam patřila. Vzbudili jsme domovníka, ten se na ni podíval, šel se vyzvracet, protože to byla síla, a pak nám řekl, že to je asi jedna paní z prvního patra. Bylo kolem třetí hodiny ráno, když jsem zazvonil u jejího bytu. Otevřel takový starý rozespalý prošedivělý interesantní pán a ani se nepodivil, proč tam jsme. Pustil nás dovnitř a hned u vchodu v předsíni jsem si všiml ustlané postele, na které ležel dopis. Pak byl další pokoj s rozestlanou postelí, ze které pán vstal. Zeptal jsem se ho na paní, on se začal rozhlížet a našel v koupelně její prsteny a hodinky. Ten jeho výkřik, když zjistil, že paní asi už nežije, mne dlouho pronásledoval. Jeho paní měla rakovinu a přestěhovala se na předsíň, aby ho nebudila. Měla ale tak velké bolesti, že se rozhodla život ukončit, napsala dopis na rozloučenou, sundala brýle a vyšla až do posledního patra, odkud z okna skočila dolů.

Jak se díváte na policejní práci dnes?

Asi bych měl říci něco optimistického, ale já jsem velmi, velmi skeptický, protože nám zde roste přímo šílená galerka. Už teď se tu rvou ukrajinské a ruskojazyčné klany o drogový trh, setkáváme se s přestřelkami i vraždami. Obávám se, že v kriminalitě zastáváme jedno z předních míst. Přesto věřím, že vyroste nová generace čestných policistů, kteří budou své povolání brát jako poslání a budou hrozbou pro galerku i podsvětí. Ostatně, každý mladý člověk si může vybrat jednu ze dvou cest, buď tu dobrou, po které půjde až do konce života, nebo tu druhou se zamřížovaným sluníčkem.

Vladimír Rogl
21. 10. 2008, 20:33


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 15. Čtenáři celkem udělili: 70 bodů. Průměrný počet bodů: 4.67

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Havel
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.75%

Spíše ano
graf

17.53%

Spíše ne
graf

14.27%

V žádném případě
graf

23.46%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2208
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát