• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jarka Obermaierová našla poklad

Herečka Jaroslava Obermaierová na zájezdu Divadla Julie Jurištové. Foto Vladimír Rogl

Jako pětiletá holčička začala Jaruška chodit do baletní školy a ve svých deseti letech byla přijata do baletní přípravky Národního divadla. Z této líhně baletek si režiséři vybírali děvčata pro dětské role v nejrůznějších inscenacích nejen baletů, ale i oper. A tak malá baletka tančila v Popelce, v baletu Z pohádky do pohádky, účinkovala v Daliboru a snad ve stovce repríz Rusalky. Jako dítě vášnivě četla též knížky Eduarda Štorcha, a protože se nemohla stát lovkyní mamutů, snila alespoň o objevení vzácného bronzového pokladu nebo vykopávání kostí a předmětů z doby kamenné.

Přála jste si jako malá být archeoložkou, baletkou nebo herečkou?

Abych vám řekla pravdu, tak já jsem v dětství o svém budoucím povolání ani příliš neuvažovala, protože dítě většinou nenapadne, že bude muset v dospělosti taky pracovat. Archeologie mne sice opravdu lákala, ale nakonec zvítězilo jeviště, které mělo pro mne od malička zvláštní magické kouzlo. Balet jsem dělala pro radost z pohybu a tanec byl pro mě něco, jak se dnes říká, hobby. Dokončila jsem tedy jedenáctiletku a přes recitaci se propracovala i k verbálnímu projevu a připravovala se ke zkouškám na DAMU, protože to jeviště mne stále fascinovalo. Ovšem láska k pokladům mně stejně zůstala.

Kde jste měla své první angažmá?

Hned po absolvování DAMU jsem dostala angažmá v Divadle Jaroslava Průchy na Kladně, kde jsem přišla k rolím, které bych těžko mohla dostat, kdybych se byla po škole dostala na Vinohrady nebo do Městských divadel. Těžko bych tam jako kandrdas mohla hrát Julii nebo Mahulenu, Alenu v Noci na Karlštejně nebo Lusy v Žebrácké opeře, kdežto v Kladně, na které vzpomínám jen v tom nejlepším, jsem hrála tyto veliké role hned jako mladá. A tím jsem získala ohromnou praxi, protože tam byli úžasní kolegové i režiséři. Jen tak pro zajímavost si vzpomínám, že k Žebrácké opeře jsem se dostala pak ještě několikrát. V Divadle E. F. Buriana, kde jsem působila od roku sedmdesát dva až do jeho zavření začátkem devadesátých let, jsem později hrála Polly a zahrála jsem si také v muzikálu Mackie Messer. Pokud se tedy týká „žebrandy“, chybí už jen maličkost, abych si v ní zahrála Mackieho.

Máte za sebou ale i celou řadu filmových a televizních rolí. Přirostla vám některá obzvlášť k srdci?

Velmi ráda a s dojetím vzpomínám na Moskalykovu Babičku, protože Kristla, tak jak ji ve filmu představil a kterou jsem hrála, byla opravdu krásná a čistá lidová postava. Moc ráda se podívám i na Radúze a Mahulenu, kde jsme hrály s Naďou Urbánkovou sestry Magdy Vašáryové, protože ta krásná atmosféra je nezapomenutelná. Stejně krásná atmosféra panovala při natáčení seriálu Byl jednou jeden dům, který právě teď v televizi v neděli odpoledne znovu uvádějí.

Hovoříte o Kristle, ale mnozí diváci si Vás víc spojují s drbnou Nyklovou ze seriálu Ulice…

To se přece nedá vůbec takhle vzít nebo srovnávat. Kristla, to je dávno – a byl to tehdy úplně jiný způsob práce, než je teď na televizním seriálu, který už dělám celých pět let – a to dvakrát až třikrát týdně. Ale mám je ráda obě, protože Babička je nesmrtelná a měla jsem ji ráda už jako dítě. Postavu Kristly jsem měla hrozně ráda, ale dnes prostě hraji role, které mému věku přísluší – například tedy tu bábu Nyklovou.

Jaké role máte nejraději?

Instinktivně jsem spíše vždy tíhla ke komedii a mnohem víc mne bavily role, které směřovaly k humoru. Při komedii je odezva, na rozdíl od vážných dramat, jasná hned během prvních dvaceti minut. Lidé se dnes potřebují odreagovat od krvavých televizních thrillerů, a proto divák, který přijde do divadla na komedii, se pobaví, dvě hodiny si odpočine, ale hlavně se směje. A to, že je smích zdravý, říkají i doktoři.

Jste životní optimistka?

Musím být, protože jinak to snad ani nejde.

Mnozí Vaší herečtí kolegové píšou paměti…

Tak toho se ode mne nemusíte obávat, protože já si jednak nic nepamatuju a za druhé to chce hodně času. A ten opravdu nemám ani náhodou. Navíc si troufám tvrdit, že to stejně nikdo nečte a považuji to proto za zbytečné.

O herectví bychom mohli mluvit hodně dlouho, ale zkusme se podívat na Vaše koníčky…

Jestli si myslíte, že třebas vyšívám nebo maluju - tak to ne! Já vlastně koníčky nemám, ale zato mám pejska, vlastně dva. Starou zlatou jezevčici Nelinku a mladou krysařici Parísku. Chodím také na houby. Jakmile u nás vyrazí za domem hnojník obecný, žampiony či pýchavky, je to neklamné znamení, že skutečné „hubné“ lesy začnou vydávat své poklady. Většinu úlovku rozdám sice kolegům a známým, ale ten požitek, kdy na vás z mechu vykoukne hnědá hlavička hřibu nebo se pod břízou směje křemenáč, ničím nenahradíte.

A zase jme se dostali k pokladu. Říkala jste jednou, že byste si ho přála nalézt a vykopat. Už jste ho našla?

To že jsem říkala? Ale nakonec to možné je, protože člověk toho nakecá. Když se ale nad tím zamyslím, tak pravý poklad mám ve svém synovi Járovi. A to je daleko vzácnější než truhla plná zlaťáků.

Vladimír Rogl
27. 04. 2010, 08:25

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.