Kliknte zde
Dobrý den, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pátek 7. srpna 2020 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Žáci smečenské školy se v umělecké soutěži předvedli skvělými výsledky

Kliknutím zvětšit
Nejúspěšnější soutěžící spolu s organizátory Školní soutěže: Horní řada zleva: Starostka Pavla Štrobachová, Eliška Texlová, Kristina Repiská, Aneta Obolecká, Marie Křížková, Tomáš Pumrle, Šárka Pumrlová, Michaela Svobodová, Jiří Kraus, učitelka Jitka Slavíková, Anna Burleová, Bruno Gráz a ředitelka ZŠ Lenka Bechyňská. Dolní řada zleva: Kateřina Tomsová, šéfredaktor Libor Pošta a vydavatel Jiří Červenka. Foto Jitka Krňanská

Vydavatelství Gelton ve spolupráci s městem Smečno připravilo pro žáky místní základní školy uměleckou soutěž, která spočívala ve třech kategoriích – v literární, fotografické a výtvarné soutěži. Přestože soutěž byla vyhlášena již koncem minulého roku, ceny mohly být nejúspěšnějším žákům předány kvůli koronavirové pandemii teprve 26. června. Toho dne se sešli všichni soutěžící, kteří se umístili na předních místech, v obřadní síni městského úřadu, aby převzali z rukou starostky města Pavly Štrobachové a vydavatele Jiřího Červenky hodnotné věcné ceny a sladké odměny.

Po úvodní řeči paní starostky se ujal slova vydavatel Jiří Červenka, který mimo jiné uvedl: „Když jsem byl v prosinci požádán, zda bychom pro Vás, pro žáky zdejší školy, mohli připravit nějakou soutěž, s radostí jsem vyhověl. Pouze jsem netušil, že kvůli koronaviru Vám budeme předávat ceny až za půl roku. A ještě jednu věc jsem netušil, že se předvedete takhle skvělými pracemi. Díky tomu jsme se také rozhodli, že místo třech nejlepších z každé kategorie odměníme rovnou prvních šest. To, že se tato soutěž opravdu povedla, je zásluhou především paní učitelky Slavíkové, která byla v dennodenním kontaktu s Vámi soutěžícími. Zároveň bych chtěl poděkovat paní starostce Štrobachové a paní ředitelce Bechyňské za účast na spolupořádání této školní soutěže.“

Poté již došlo ke slavnostnímu vyhlášení výsledků. Každé soutěžní dílo bylo ohodnocenou odbornou porotou ve složení Jiří Červenka (vydavatel), Libor Pošta (šéfredaktor) a Ladislav Oplt (kreslíř). Každý porotce mohl jednotlivému soutěžícímu přidělit max. 10 bodů.

Ve výtvarné soutěži, do které se zapojilo 28 žáků, vyhrála teprve dvanáctiletá Kristina Repiská ze 7. třídy, která se prezentovala malbou noční krajiny na plátně. Na druhém místě se umístil Tomáš Pumrle z 9. třídy a na třetím Marie Křížková rovněž z 9. třídy. Čtvrté až šesté místo potom obsadily Michaela Svobodová z 8. třídy, Aneta Obolecká ze 7. třídy (dojíždí ze Svinařova) a Eliška Texlová rovněž ze 7. třídy.

Fotografickou soutěž vyhrál Jan Suda z 9. třídy, na 2. místě se umístil Bruno Gráz ze 7. třídy, na 3. místě Kateřina Tomsová z 9. třídy a na 4. místě Jiří Kraus z 8. třídy.

Do literární soutěže, která nabízela soutěžícím 24 témat, se přihlásilo devět žáků. První místo obsadila překvapivě, ale zaslouženě teprve 12letá Šárka Pumrlová ze šesté třídy! Cenu jí předávala paní starostka a pan Červenka k ní poznamenal: „Jsi fakt dobrá, jsi lepší než já, když jsem byl v tvém věku.“ Na druhém místě se umístila Petra Smetanová z 9. třídy a na třetím Michaela Svobodová z 8. třídy. Čtvrté až šesté místo obsadili Tomáš Pumrle z 9. třídy, Anna Burleová z 8. třídy (dojíždí ze Svinařova) a Jiří Kraus, rovněž z 8. třídy.

První tři z každé soutěžní kategorie obdrželi krásně vyvedené diplomy, k tomu vítězové získali finanční částku ve výši 200 Kč a pamětní minci, ostatní další úspěšní soutěžící potom věcné a sladké odměny.

Libor Pošta


Žolík na útěku

Můj domácí mazlíček se jmenuje Žolík, ale říkáme mu také Žolda nebo Pižďulák (tak mu říká hlavně bratr). Jedná se o morče, a to krátkosrsté plemeno. Má hnědočernou barvu s bílým pruhem na krku. Dostala jsem ho asi před třemi lety od paní vychovatelky z družiny, která se jejich chovem zabývá. Nejraději má okurku (tedy to morče) a také trávu, kterou spásá na naší zahradě.

Jednou jsem opět vzala Žolíka ven. Bylo teplo, jak už tak o letní prázdniny bývá, a morčín se v klidu popásal v trávě pod naší zahradní lavičkou. Když tu se ozvala nějaká rána. Asi někde něco spadlo. Žolík se vylekal a začal utíkat pryč. U nás na zahradě je spousta míst, kam by se mohl takový morčín schovat a ztratit, a tak jsem ho musela co nejrychleji chytit. Jenže tenhle morčín je pěkný filuta, to vám povídám, a začal kličkovat. Prostě jsem ho nemohla za žádnou cenu dostat. Pomyslela jsem si, že se mu tady zase tak moc věcí stát nemůže. Akorát na něj může něco spadnout nebo ho může zakousnout kočka nebo kuna. Ale koček tu v okolí moc není a kuny musí taky chodit do práce, však si taky nějak musí vydělat na živobytí, to dá přeci rozum. No ale jak jsem nad tímhle přemýšlela, nedávala jsem moc pozor na cestu a zakopla jsem o nějaký kámen, co tam ležel. Žolík toho využil, přestal kličkovat a vběhl přímo do nějaké díry pod plechy a jiným harampádím. Potom jsem ho už neviděla.

O pár dní později se Žolík opět ukázal. Bylo to zrovna ve chvíli, když jsme na zahradě obraceli skoro suchou trávu (tedy seno). Něco vběhlo přímo do něj. V první chvíli jsme si mysleli, že je tam nějaká ta kuna, s těmi tu občas problémy bývají, ale to už jsem si všimla, že to zvíře má bílý pruh. A kuny na krku přeci bílé pruhy nemají. Alespoň myslím, že ne. Uvědomila jsem si, že to musí být náš Žolík. Taky že byl. Ani nebyl moc vyhublý, spíše naopak. Nejspíš se celou dobu krmil trávou a vůbec vším, co našel. Byla jsem ráda, že se objevil. Vrátila jsem ho do jeho kotce, naplnila mu lahvičku na pití čerstvou vodou a pohladila ho. Myslím, že si ani moc nevšiml, že byl tři dny pryč.

Šárka Pumrlová (1. místo), 6. třída, 12 let, Smečno


Jak se skoro nikdo z nás nevyspal

To bylo tak. Můj nejhumornější zážitek se odehrává v září roku 2018, kdy jsme si já, moje rodina a naši velice blízcí a dobří rodinní přátelé vyrazili na prodloužený víkend do Krkonoš.

Brzy ráno naše devítičlenná výprava vyrazila vstříc celodenní túře v podobě cesty na Luční boudu. Luční bouda byla cíl výšlapu. Naše skupinka tam měla v plánu přespat ve spacácích na turistické ubytovně a následujícího dne se vyhlídkovou trasou s častým zastavováním za účelem kochání se přírodou dostat zpět do Špindlerova mlýna.

Den se odvíjel příjemně a cesta ubíhala vcelku svižně. Jistě, nastaly také krušné chvilky v podobě bolavých lýtkových a stehenních svalů či zoufalství, že strmá cesta do kopce nebere konce. Ale i tyto situace naše výprava hrdinně zvládla a za příslibu vyhlášené kuchyně Luční boudy jsme šli dál.

Konečně za malým lesíkem cesta prozatím dosáhla konce a my se šli znaveně ubytovat. Hodinové ručičky nám však jasně ukazovaly, že do večera zbývá ještě pěkných pár hodin. Proto pár vytrvale přemlouvajících členů výpravy rozhodlo, že si ještě naložíme odrovnávající výšlap na Sněžku. Když se naše vyčerpaná těla nakonec zhroutila ve velké noclehárně, kterou jsme si na Luční boudě zaplatili, byl už jenom čas zajít se navečeřet a honem do spacáku.

Doposud jsme nerozuměli ironické poznámce místního recepčního, týkající se nevýhody přespání v turistické ubytovně. Občas se prý stávalo, že uprostřed noci dorazila velká skupina polských horalů v bujaré náladě a to by pak stálo za to.

To ale nikdo z nás neměl ani tušení, co se stane tento večer nám. Mohlo být něco okolo 10. hodiny, když nás zlověstné zavrzání dveří vytrhlo z přicházejícího spánku. Ve dveřích se za mihotavého svitu žárovky na chodbě objevila veliká silueta muže nesoucího batoh. A my se lekli, že sem skutečně přišlo těch 30 Poláků, jak nás strašil recepční. Příchozí nás však zvučnou češtinou uklidnil a ujistil nás, že přichází sám.

Všichni začali znovu podléhat říši spánku, avšak nově příchozí ve chvíli, kdy se jeho tělo dotklo karimatky, začal nepředstavitelně chrápat a tím zničil naši představu o hezky prospané noci. Chvíli se mezi námi vedla diskuze, zda do dotyčného mírně nestrčit a neupozornit ho na jeho chrápání, poté jestli do něho nestrčit více, nebo ho ve spacáku vytáhnout na chodbu. Nikdo však nesebral takovou odvahu.

Abych to tedy zkrátila, v místnosti se dobře vyspal asi jedině onen neznámý. Možná, že by bývalo bylo lepší si připlatit za pokoj s výhledem na Sněžku a trochou soukromí.

Když se za tímto zážitkem ohlížím ve vzpomínkách, uvědomuji si, jak moc jsem vlastně ráda, že jsem ho mohla zažít.

Petra Smetanová (2. místo), 9. třída, 14 let, Smečno


Skokanka rekordmanka

Od dětství miluji zvířata. Skoro každý den jsem jezdila na koních, nebo se chodila starat o zvířata mých kamarádů a kamarádek. Byla jsem však smutná, že doma na mě žádný zvířecí mazlíček nečeká.

Po dlouhém přemýšlení jsme se jako rodina nakonec shodli, že nejlepším zvířátkem pro nás bude hladkosrsté morče. Není tak náročné jako pes, ale jako on se dá vycvičit. Prostě takový kabelkový pejsek vegetarián.

S rodiči jsme s nadšením a krabicí s dírami pro přívod kyslíku vyrazili nejdříve směr Kladno. Tam ale výběr nebyl pestrý. Tak nezbylo nic jiného než vyjet do hlavního města Prahy. V tamním zverimexu bylo jedno malé roztomilé morčátko, do kterého jsem se okamžitě zamilovala. Srdce mi tlouklo nadšením, když jsem si Beátku vezla domů do nově připravené klece s dřevěným domečkem, plným seníkem a novým pítkem.

Od toho dne začalo naše sbližování. Ze začátku nevylezla z domečku, ale postupně si na chod naší domácnosti zvykala. Za pár dní začala dokonce i hlasitým kvíkáním reagovat na otevření lednice. Tím se dožadovala listu hlávkového salátu nebo nějaké jiné dobroty.

Po týdnu jsme jí vymezili chodbu jako chvilkový výběh. Byla legrační, jak rychle utíkala a občas nadskočila. Když přešla do kroku, začala si pobrukovat.

Jakmile jsme si na sebe zvykly, začalo učení. Jako první si musela zvyknout na svoje jméno Beáta. Pak následovalo naučit ji chodit na záchod do klece, abychom neměli po bytě její bobky. Protože je ale moc chytrá, naučila se to rychle. V chodbě pobíhala, ale na toaletu se vždy vrátila zpět do klece. Po nějaké době jsme spolu začaly závodit v běhu do schodů. Kvůli její rychlosti jsem přemýšlela, jestli nejsou také závody ve skoku pro morčata. Bohužel, jsou jenom pro králíky. To mě neodradilo a podle vzoru parkurového skákání koní jsem jí vyrobila bezpečný prototyp právě takových překážek. Musím říct, že si je zamilovala a mě to moc těšilo. Mámu také napadlo, že z dětských leporel vyrobíme bludiště. Překvapilo nás, jak je to naše morče chytré. Když se dostala do slepé uličky, leporelo prostě přeskočila jakoby nic. Je to skokanka.

V září minulého roku jsem si pořídila betu bojovnici. Nedá se s ní mazlit, ale její duhové zbarvení každého zaujme. Dokonce se dá i vycvičit. Náš výcvik již započal.

Protože je Beátě už sedm let, má své zdravotní problémy, ale co k tomu říct, drží se statečně a my se jí snažíme zajistit co nejlepší stáří. Prožila jsem s ní přes polovinu svého života. Žít bez ní si už nedokážu představit. Je jako pes, chodí za mnou. V létě Bety můžu pustit venku a nechat ji volně se pást. Samozřejmě má svůj přístřešek proti sluníčku a hlídám ji, aby si na ní nesmlsla cizí kočka. Rozumím, co chce a ona už také ví, co může a co nesmí. Jsme na sebe zvyklé a máme se rády.

Michaela Svobodová (3. místo), 8. třída, 14 let, Smečno


Lepím, kreslím a hrozně mě to baví

Když bych měl mluvit o svém volném čase, nejspíš bych se dostal do všech možných kategorií zábav, koníčků a možná i sportů. Napíši jen o koníčcích, které mě baví natolik, že u nich trávím čas téměř každý den.

Když se řekne modelář, napadne vás jistě více typů modelářů. Dělím je na ty, co lepí z plastu, co lepí z papíru a na ty, co staví ze dřeva, ale těch je málo. Pak jsou tu ještě železničáři - modeláři, a ti kombinují všechny předchozí možnosti. Já jsem stoupencem papírového modelářství.

Začal jsem už docela dávno a postupně jsem se propracovával stále výš a výš. Nyní jezdím s rodinou vždy v dubnu do Prahy a v listopadu do Neratovic. V obou případech kvůli soutěžím papírových modelů. Jsou zde vystavené modely a soutěží se v různých kategoriích, od hradů a zámků, přes náklaďáky a tanky, až po lodě, auta a letadla. Za úspěšné umístění ve své kategorii jsou soutěžící odměněni medailí a diplomem. Mně samotnému se už povedlo získat něco přes dvacet medailí z různých kategorií. Teď stavím model nakladače UNC 060, který mi už teď zabral asi 50 hodin práce, a ještě zdaleka není hotovo, ale výsledek snad bude stát za to.

Abych ukončil toto téma, uvedu místo něj další moji zálibu, a to je kreslení, malování, barvení – ať si každý vybere, co chce. Už jako malý jsem podle rodičů uměl kreslit, a tak jsem asi před devíti lety začal chodit na výtvarný kroužek Zdeňka Kladno. Vede ho pan Přemysl Povondra, který mě toho už hodně naučil a spoustu dovedností mi předal. S kreslením se taktéž účastním různých soutěží různě po republice. Třeba zrovna teď v únoru pojedu na vyhlášení soutěže Kladenská veverka, samozřejmě na Kladno. Jsem už v této soutěži docela „štamgast“, jelikož letos se účastním předávání cen už podeváté.

Jinak kreslím i mimo kroužek. V současnosti mám rozdělanou velkou mapu světa, kterou kreslím na zdi u mě v pokoji. Musím se ale přiznat, že jsem s mapou začal už loni o prázdninách a pořád není hotovo. Mojí zálibou je i zeměpis, takže třeba kreslím státy podle abecedy do knížky, ale zatím jsem skončil u Pobřeží slonoviny. Až bude hotová mapa na zdi, tak se ke knížce vrátím a dodělám ji.

Nakonec mi zbývá kategorie sportu, ale se sportem to u mě není zas tak žhavé. Rád hraji stolní tenis - zkrátka ping pong, a ve škole chodím také na kroužek florbalu. Ovšem zatím bez nějakých větších úspěchů. To je asi všechno. Vlastně ještě na podzim rád chodím na houby.

Možná se někdo bude divit, proč jsem zde neuvedl také hraní na PC a na tabletu, ale to podle mě není koníček. Pro mě je to spíše odreagování se, např. když přijdu ze školy. Taky si myslím, že by nikoho ani nezajímalo, co kdo hraje za hry, protože psát o tom, že včera jsem v té a té hře sežral nebo zabil toho a toho hráče - zkrátka o tom se psát moc nedá. Snad jsem na nic nezapomněl, ale limit pro počet znaků jsem splnil jen tak tak.

Tomáš Pumrle (4. místo), 9. třída, 15 let, Smečno


Nejvíc mě šve Silvestr

Nejvíc mě štve Silvestr. Štve mě, protože si všichni kupují a zapalují rachejtle a petardy, které při výbuchu dělají hrozné rány.

A zvířata mají o mnoho lepší sluch než lidé, takže nevědí, co se děje a jsou ve stresu. Často chtějí před zvuky utéct, ale pak už nevědí, kudy se vrátit domů. Kvůli tomu skončí spousta psů v útulku. Rány mohou způsobit zvířeti stres, který pak končí smrtí. Nejen psi ale i koně mají takový problém. Ptáci (labutě, holubi…) jsou hlukem dezorientováni. Kvůli tomu snadno narazí do elektronického vedení, stromu nebo tramvaje a silvestrovskou noc nepřežijí. Ptáci, kteří takto zemřou, mohou mít mláďata, ke kterým se už nevrátí s potravou, a ta pak také zemřou. Když zbytky pyrotechniky padají do vody, unikají z nich jedovaté plyny, které ubližují rybám a vodním ptákům. Pro srnky, veverky i prasata je noc klidným obdobím. Když se spustí ohňostroje, zvířata zmateně opouští svá teritoria a už nikdy nenajdou cestu nazpět, nebo se stanou obětí predátora. Pro mláďata je tato noc také kritická. Například veverky v šesti až osmi týdnech ještě potřebují mateřské mléko, ale také už se pohybují poblíž pelíšku maminky. Jakmile začnou rány, dají se na útěk. Když je po všem, jsou sami a odkázány na smrt. Může se také stát, že si koupíte ohňostroj od prodavače, který měl rachejtle na dešti, a když budete rachejtle odpalovat, může se vám něco stát. Nebo se také děje, že rachejtle nevybouchne, tak si ji vezmete do rukou a „PRÁSK‘‘. A už žádné ruce nemáte.

Byla bych ráda, kdyby se ohňostroje zakázaly. Líbí se mi, že v Praze ohňostroj nebyl a že místo něj promítaly na domech obrázky (video mapping). Já sama se ohňostrojů neúčastním, protože tyto akce z výše uvedených důvodů nepodporuji.

Anna Burleová (5. místo), 8. třída, Svinařov

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Libor Pošta
02. 07. 2020, 14:05


Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Soběslav
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.89%

Spíše ano
graf

17.55%

Spíše ne
graf

14.26%

V žádném případě
graf

23.30%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1880
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát