Kliknte zde
Dobrý den, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 25. října 2021 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Studoval na kněze, dnes má kupu dětí a již čtyři měsíce je ministrem školství

foto
Ministr Dobeš se svým zatím nejmladším synem Kubíčkem na zápraží své usedlosti.

Je nedělní odpoledne 31. října, dívám se v televizi na diskusní pořad "Otázky V.M.", kde Václav Moravec zpovídá ministra školství Josefa Dobeše (46) ohledně státních maturit. Současně sleduji své hodinky, jelikož mám mít za 45 minut schůzku s panem ministrem zase já, a to u něj doma v Dolíně.

Ministr Dobeš je dochvilný. Přestože ve čtrnáct hodin byl ještě v televizi, již pár minut po půl třetí přijíždí svým vozem domů na naší domluvenou schůzku. Musím se přiznat, že jsem jel do Dolína nejen s úmyslem vyzpovídat nejvýše postaveného muže na ministerstvu školství, ale také jsem byl zvědav na starou usedlost, kterou si před třemi lety s manželkou pořídili a postupně se ji snaží rekonstruovat. „Já vás tady rád provedu, co chcete všechno vidět?" ptá se mi pan ministr a současně mi poskytuje výklad o historii této nemovitosti. Dozvídám se, že tento dům byl postavený před více než dvě stě lety a ještě v první polovině 20. století sloužil jako fara. Vnitřek budovy si v ničem nezadá s jejím exteriérem. Všechny místnosti jsou vybaveny dobovým nábytkem, pouze menší stará televize, krčící se v rohu obývacího pokoje, který je spojen s kuchyní, narušuje atmosféru dávných dob. Stropy místností zdobí masivní trámy a romantický ráz dotvářejí všudypřítomné stylové krby. Dokonce i v koupelně…

Během prohlídky mám možnost seznámit se i s jeho početnou rodinou. Kromě 26leté manželky Lucie má dvanáctiletého syna Kryštofa z prvního manželství, kterého má ve střídavé péči, a dvouletého Kubíčka, jenž se mu narodil již v novém manželství. Součástí rodiny je i patnáctiletý syn David v pěstounské péči. Toho si od jeho deseti let brali se svou manželkou z dětského domova coby sirotka do hostitelské péče tak dlouho, až si ho v patnácti letech nakonec osvojili. A čtvrté dítě již je na cestě, mělo by se narodit v lednu příštího roku… Bude to prý opět kluk a ponese jméno Matouš.

FotoBývalá fara, dnes domov pana ministra a jeho rodiny.

Pane ministře, jak vidím, postupně zakládáte početnou rodinu, z kolika dětí sám pocházíte a čím byli Vaši rodiče?

Já pocházím z pěti dětí. Můj jednasedmdesátiletý tatínek, který pracoval jako strojní inženýr, je hluboce konzervativní a věřící člověk, a moje čtyřiašedesátiletá maminka byla zdravotní sestrou. Oba žijí v Kunštátě na úpatí Českomoravské vysočiny, v domě, kde jsem se narodil.

Tam jste také začal chodit do školy?

Ano, ale chodil jsem tam pouze do první třídy. Když mi bylo sedm let, tak tatínek dostal práci a byt na sídlišti v Brně. Tam jsem potom chodil i na střední školu.

Co Vás nejvíce jako žáka na základní škole štvalo?

Mě tenkrát štvalo už jenom to, že do té školy musím chodit. Já byl totiž takové živé, hyper aktivní dítě. Vždycky, když jsem přišel domů, hodil jsem aktovku do kouta a běžel hrát fotbal, který jsem miloval.

Jaký předmět jste ve škole nenáviděl?

Neměl jsem rád chemii, ale naopak třeba matematika mě hrozně bavila..

Jak vzpomínáte dneska na Vaše bývalé učitele?

Zrovna před týdnem jsem byl v Kunštátě navštívit svoji velmi milou učitelku z první třídy, paní Trejbalovou. Před sebou uviděla tehdejšího Pepíčka Olivů (tenkrát našemu rodu tak říkali), který je dneska ministrem školství. Bylo to velmi hezké setkání. I přestože je jí hodně přes osmdesát let, je stále velmi čilá a bystrá na uvažování.

Kdybyste měl neomezenou moc, jaký školní předmět byste zrušil?

Já bych nerušil žádný předmět, ani tu mou protivnou chemii. Každý má totiž svou důležitost. A ty neoblíbené předměty nutí žáky překonávat překážky, což je pro jejich život velmi důležité.

Chodil jste třeba na hodiny náboženství?

Ano chodil, ale to nebyla ani tak moje odvaha, jako tatínkova. Ten musel každý rok v naší škole zdůvodňovat, proč své děti na tento předmět přihlásil. Jednou jim řekl, že není pro něj důležité rýsovat projekty fabrik, že klidně půjde manuálně pracovat, ale důležité pro něj je, aby jeho děti mohli chodit na náboženství. Když jsem se ve druhé třídě začal náboženství učit, tak nás bylo ve třídě asi dvacet a v sedmém ročníku už tam chodili pouze moji sourozenci. Na rodiče i žáky byl totiž neustále vyvíjen nejrůznější nátlak. Pamatuji si třeba, jak mě paní učitelka ve čtvrté či páté třídě vyvolala na stupínek a mým spolužákům řekla: „Tady vidíte Pepíka, který věří na čerty, a proto chodí na náboženství." A čekala, že se mi budou děti smát. Ale nedočkala se toho. Já jsem totiž v té době byl nejlepším žákovským fotbalistou, a to na mé spolužáky platilo natolik, že si smích odpustili.

Na jakém postu jste hrál a kam jste to dotáhl?

Hrál jsem středního záložníka a skončil jsem v ligovém dorostu. Hodně jsem dřel a ve fotbale jsem patřil k nejlepším. Bohužel, když jsem nastoupil na vysokou školu, tak jsem musel sportovní aktivity omezit, což mělo za následek ukončení mé fotbalové kariéry.

Kolikrát jste byl jako fotbalista zraněný?

Mnohokrát. Dodneška mám problémy s kotníky i s napuchlými klouby u palců na nohách. Jakmile si vezmu pevnější boty, tak mě to bolí.

Kdybyste u fotbalu zůstal, co myslíte, že by bylo ve Vašich možnostech?

Myslím, že bych se mohl stát průměrným ligovým fotbalistou. Po skončení aktivní kariéry bych potom určitě chtěl dělat trenéra mládeže. To by mě moc bavilo.

Ve Vašem stručném životopisu, který je uveřejněn na internetových stránkách MŠMT, jsem se dočetl, že jste vystudoval střední strojní průmyslovou školu a vysokoškolské vzdělání získal na filosofické fakultě. To je přece dost velký přechod od strojařiny k filosofii, ne?

Já jsem v osmé třídě ZŠ dělal zkoušky na gymnázium. Ale přestože jsem je vykonal na dvě jedničky, tak mě nepřijali. Ředitel gymnázia na Králově Poli tehdy řekl mým rodičům památnou větu: "Copak si myslíte, že necháme vašeho syna studovat na gymnázium, aby se z něho stal farář?“ A tak jsem nakonec nastoupil na strojní průmyslovku. Nicméně po jejím skončení začal v roce 1982 studovat teologickou fakultu v Litoměřicích.

Vy jste studoval na kněze?

Ano, to bylo přání mého hluboce věřícího tatínka. Já jsem tam šel tak trochu na zkušenou. Ostatní studenti na teologické fakultě již od dětství chtěli být faráři, pouze já jsem se vymykal a téměř ve všem jsem se od nich lišil. Ve volných chvílích jsem hrál fotbal s dětmi, a pořád jsem někde lítal. Ale jisté sympatie jsem u spolustudujících měl. Možná si říkali, že budu takový moderní kaplan, který se věnuje dětem.

Jak jste na teologické fakultě dlouho studoval?

S vojnou to bylo čtyři a půl roku. Po dvou ročnících jsme totiž museli absolvovat dva roky základní vojenské služby, kde byl na nás vyvíjen další psychický nátlak, abychom z teologické fakulty odešli.

Kdy jste nabyl přesvědčení, že z Vás kněz nebude?

Já jsem stále neměl nějaký hlavní argument odejít, nicméně jsem semestr od semestru cítil, že se od povolání kněze vzdaluji. Já pocházím z pěti dětí a moji sourozenci mají také hodně potomků, stále více jsem si uvědomoval, že jsem založen pro rodinu, pro manželství. Také jsem pociťoval, že celibát, který jinak považuji za správný, je nad mé síly a že bych chtěl jednou založit rodinu. Nakonec jsem uprostřed třetího ročníku studium na teologické fakultě ukončil.

Jak na toto vaše rozhodnutí reagoval tatínek?

Nejdříve mi řekl, že to respektuje, ale poté na mě začal naléhat, ať studium jenom na rok přeruším, což jsem také učinil. Na teologickou fakultu jsem se však již nevrátil, nakonec jsem vystudoval filosofickou fakultu.

Vy jste několik let pracoval jako vězeňský psycholog. Na jakého Vašeho bývalého klienta - vězně jen tak nezapomenete?

Na Mírově například již deset let sedí dvojnásobný vrah, který byl odsouzen k pětadvacetiletému trestu. U soudu tenkrát nikdo nechápal, proč to vlastně udělal. Sám o sobě prohlásil, že je satanista a že tyto dva lidi obětoval satanovi tím, když je ve spánku zastřelil. Ve věznici chtěl spáchat sebevraždu, ale já mu v tom zabránil. Tenhle vězeň nakonec ve svém životě udělal obrovský obrat.

Taky hned tak nezapomenu na šestatřicetiletého Roma, který onemocněl rakovinou a měl před sebou šest měsíců života. My jsme několik měsíců usilovali o prezidentskou milost, tu dostal, když mu zbýval poslední měsíc života. On měl šestnáct sourozenců a jeden z jeho bratrů si ho vzal po propuštění z vězení k sobě do Košic. Jeho posledním činem na svobodě však bylo to, že utekl z Košic do Prahy, kde ukradl kolo. Krátce na to potom umřel. S krádeží kola se nemohl smířit jeho zmíněný bratr, když prohlásil: "Já mám ve městě takovou dobrou pověst a můj brácha ukradne kolo. To mě tedy fakt naštval."

Jak se z psychologa stane ministr školství?

Já se pohyboval kolem Věcí veřejných od samého jejich počátku. Byl jsem sice klíčovým člověkem tohoto politického subjektu, ale nikdy jsem nechtěl dělat předsedu. Já jsem spíš ten, který pomáhá. Razil jsem, aby se z Věcí veřejných stala strana, nikoliv občanské sdružení, jinak nás budou, jako jiné občanské iniciativy, ignorovat. To se nakonec povedlo. Sice kvůli tomu od nás odešlo několik aktivistů, ale získali jsme vliv díky úspěchu v komunálních volbách v roce 2006 na Praze 1. Na základě tohoto výsledku jsem se stal městským zastupitelem. To byl ten první stupínek. Protože jsem se výrazně podílel na práci ve vedení Věcí veřejných byl jsem ještě před parlamentními volbami naší stranou navržen na ministerský post, pokud bychom v nich samozřejmě uspěli. O ministerstvo školství nebyl po parlamentních volbách mezi ostatními stranami žádný velký zájem, nakonec připadlo Věcím veřejným. A jelikož jsem psal program školství, tak tento resort přidělili mně.

Do budovy ministerstva školství jste vstoupil poprvé až jako ministr, nebo jste si to tam byl očíhnout již někdy předtím?

Poprvé jsem tam vstoupil den před svým oficiálním jmenováním do funkce ministra. Zašel jsem za ministryní Kopicovou, abychom se neformálně dohodli například na organizačních záležitostech při předávání úřadu.

V jakém stavu jste ministerstvo převzal, co tam na Vás čekalo?

Já jsem tak měsíc a půl žil na takovém obláčku a v růžovém světě. Věděl jsem, co chci a snažil jsem se k tomu směřovat. Postupně jsem však začal zjišťovat, jak to chodí mezi úředníky, jaká je mezi nimi komunikace či nekomunikace, jak je možné některé reformní věci blokovat, nebo jak je možné házet klacky pod nohy samotnému ministrovi. Začal jsem tam objevovat kostlivce, teď nemyslím ani ty z posledních dob, ale hodně staré neřešené problémy.

Myslíte si, že je dokážete vyřešit?

Já si říkám, že není důležité, jak tam budu dlouho, ale co tam stihnu udělat. Existuje taková nepřímá úměra, čím více těch nepopulárních věcí udělám, tím kratší dobu tam budu. Když si vezmete, že platím takovou daň, že přes týden se s rodinou téměř nevidím, tak mojí motivací není sedět tam příliš dlouho. Moje snaha je tam něco prospěšného udělat, aby se jednou neřeklo: „Dobeš? Kdo to byl?“ Státní maturity jsou tou první věcí, kterou bych chtěl uskutečnit.

Co Vás za prvních sto dní na ministerstvu nejvíce ohromilo?

Nejvíc mě ohromilo, když jsem zjistil, jak to ministerstvo vlastně funguje. Tam je jedno „velké“ ministerstvo a sedmnáct malých mini ministerstev. A to jsem si donedávna myslel, že pouze čtrnáct.

A kde jsou ty ministerstva?

Jsou různě rozstrkané v budovách po Praze. A největší fór je v tom, že personální složení ministerstva je velmi slabé a naopak velmi silné jsou organizace jím přímo řízené. A ty mají z ministerstva natahané finanční toky k sobě. To znamená, že je tam aparát, s kterým v tomto stavu, jak jsem ho převzal, se obtížně dá něco dělat. Musím tedy klíčové manažery na ministerstvu vyměnit, protože jsou kvalitativně horší než ředitelé mini ministerstev. Již jsem začal k sobě přitahovat zajímavé lidi, například mám výborného náměstka na regionální školství, a zároveň chci postupně těch sedmnáct malých ministerstev sloučit na tři. Ti nejlepší pracovníci z těchto zrušených organizací přejdou na manažerská místa na ministerstvo, a nebo se budeme muset rozejít. Mým cílem je centrálně posílit ministerstvo, aby mohlo vůbec o něčem rozhodovat a něco v této zemi řídit.

Ví vůbec ministr, kolik má vlastně pod sebou na ministerstvu lidí?

Kmenových zaměstnanců ministerstva je 476 bez evropských fondů, to je totiž stát ve státě. Je to tzv. 4. sekce, která má asi 230 lidí. A těch sedmnáct mini ministerstev má dle mého soudu tolik zaměstnanců, kolik má ministerstvo s evropskými fondy dohromady. Takže takovýhle kolos tady je a mě ty řízené organizace stojí miliardu korun ročně.

Před několika dny jste byl na schůzce s panem prezidentem. Máte na něj mobil?

(smích) Mám přímou cestu k panu prezidentovi.

Co Vám vlastně prezident Klaus na té Vaší osobní schůzce říkal?

Pověděl mi například, čeho si velmi vážím, že pokud se mně podaří rozbít tu byrokracii, ty pijavice, co jsou na ministerstvo napojené, že se bude jednat o největší počin, co který ministr na tomto ministerstvu udělal. Řekl mi: „Nebudete to mít jednoduché, oni se proti Vám zbouří, ale potom mi zavolejte, já si stoupnu vedle Vás a budu Vás podporovat.“

Každý týden se zúčastňujete zasedání vlády. Kdo má ze současných ministrů největší smysl pro humor?

Dělat si legraci na vládě, to vyžaduje být nad věcí, být matadorem. Nováčci se většinou klepou, odříkají ty své věci a na nějakou srandu ani nepomyslí. Mezi ty, kteří si dovolí prohodit nějaký ten šprým, patří ministr financí Kalousek, ministr zahraničí Schwarzenberg a premiér Nečas.

Jak vlastně takové zasedání vlády dlouho trvá?

Zasedání vlády se koná každou středu. Někdy trvá třeba jenom dvě hodiny, ale někdy přijedu domů i ve dvě v noci. Když se projednávají témata, kde je hodně střetů, tak to trvá obvykle hodně dlouho.

Stalo se někdy, že byste na sebe na zasedání vlády křičeli?

Ne, to ne. Musím říct, že jsou tam lidi, kteří dávají přednost argumentům před zvyšováním hlasu. Slyšel jsem však, že na minulých vládách se někdy křičelo, ale to jsem já nezažil.

Nakonec se Vás chci zeptat, jak jste se seznámil se svou současnou manželkou?

Ona mně pomáhala ve volební kampani v roce 2006, byla pro mě velkou oporou. Poznal jsem jí jako velmi pracovitého, zodpovědného a milého člověka. A hned jsem si řekl: „S tou bych chtěl být.“

Jelikož cíle Josefa Dobeše na ministerstvu školství jsou všeobecně známé, zeptal jsem se ho, co by chtěl ještě dokázat v osobním životě. „Chtěl bych mít jedenáct synů a založit Klabzubovu, respektive Dobešovu jedenáctku, plácek na tréninky by se na zahradě našel.“ Jelikož se při této odpovědi pan ministr šibalsky usmíval, nevím, zda to myslel úplně vážně. Pokud však ano, tak mu do jeho snu zbývá už pouze sedm synů…

Jiří Červenka
05. 12. 2010, 13:50


Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Beáta
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.76%

Spíše ano
graf

17.48%

Spíše ne
graf

14.27%

V žádném případě
graf

23.49%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2214
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát