Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je úterý 26. října 2021 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Vlad. Mesároš stáčí v Lotouši
dva hektolitry vlastního vína

foto
Vladimír Mesároš s obrovskou lahví červeného, kterou dostal k šedesátinám od přátel.

Pětašedesátiletý Vladimír Mesároš je zajímavý člověk. V životě nedosáhl v ničem nějaké vysoké mety, není olympijský vítěz, ani mistr světa. Nemá neuvěřitelnou sbírku známek či neotřelého koníčka, který vyráží dech kdekomu. Je normálním člověkem, který, když si něco umane, jde za tím s buldočí vytrvalostí. To mě na něm upoutalo, když jsem se s ním před pár měsíci náhodou potkal.

Tehdy jsem špatně odbočil v Lotouši na jednu místní komunikaci a najednou přijel k nějaké zahradě. Dívám se, kde to jsem a nevěřil svým očím. Uprostřed republiky, v obyčejné vesnici spíše nechvalně známé svou neutěšenou dopravní situací a dopravními nehodami, stojí vinice a krásné ovocné stromy. Zpoza koruny jedné z nich vyšel bodrý starší muž, aby mi poradil. Chvíli jsme povídali a já už tehdy věděl, že se sem jednou vrátím, abych se o panu Mesárošovi dozvěděl více.

„Tohle všechno tady jsou ovocné stromy, které jsem vypěstoval z pecky. To jsou pak jiné stromky, než ty roubované a ta chuť,“ dal se na konci srpna se mnou do řeči na počátku mé neohlášené návštěvy a podal mi jednu ze žlutých malých broskví, ovšem ohromných svou zvláštní chutí. Nyní, kdy je v důchodu, bývá zpravidla téměř pořád doma. Pochází z vinařského kraje, z Lehoty od Nitry, a narodil se jako nejstarší z pěti sourozenců - má tam čtyři bratry. Rodina měla tři velké vinice, které ji živily a k vinařskému řemeslu přičichl právě tam. O to bylo pro mne podivnější, jak se tak najednou z vinařského gruntu ocitl v Lotouši.

„Já jsem vojákoval v Táboře. Věděl jsem, že nás je na naše hospodářství hodně a také jsme potřebovali peníze. Tak jsem v Čechách zůstal, abych nějaké vydělal. Dostal jsem dobré místo u vodohospodářských staveb a stavěl na Slánsku i Kladensku hlavní vodovodní řady,“ vzpomíná Vladimír Mesároš. Byla to těžká, ale poměrně dobře placená práce. Vydělal dobré peníze, ale do rodné vinařské Lehoty se nevrátil. Chodil totiž na čaje (taneční zábava - pozn. autora) do slánského Grandu, kde poznal svou ženu Alenu z Lotouše. To ho připoutalo právě k této vesnici. Dál pracoval na výstavbě vodovodů, i když byl vyučený zedník. Postavil v Lotouši dům a aby si přivydělal, chodil na melouchy zedničit. Mnoho domů, které byly tehdy v sedmdesátých a osmdesátých létech postaveny v okolních vesnicích, poznalo jeho ruce. Proto je také v okolí i ve Slaném dobře známý. A nejen kvůli tomu.

Přestože z rodného kraje odešel poměrně brzy, láska k němu a hlavně k vínu mu zůstala. Když mi vypráví a vysloví slovo - „víno“ je z toho dlouhého procítěného „í“ slyšet, jak obdiv k tomuto nádhernému moku, tak nesmírná pokora. Jako by najednou promluvil jiný Vladimír - známý herec a obdivovatel vína Vladimír Menšík.

Někdy před pětadvaceti lety si pan Mesároš umanul, že v Lotouši udělá vinici. Dnes v ní má 500 hlav a zpravidla z nich dokáže sklidit a následně pak stočit až 200 litrů výborného vína. „Vozil jsem si sazenice ze Slovenska, ale hodně let trvalo, než jsem přišel na to, jaká odrůda tady dobře půjde. Třeba tři roky jsem sledoval, jak sazenice rostou až jsem je nakonec vykopal, vyhodil a zkusil jinou odrůdu. To, co tady teď vidíte, tu mám asi 15 let. Deset let jsem jen a jen zkoušel, co tu bude prospívat“ říká Vladimír a z očí mu srší optimismus.

Jak říká jeho žena, jde o člověka, který když si něco umane, tak toho prostě dosáhne. Tehdy měli také malé štěně a měli z něho velkou radost. Její manžel přijel jednou z rodného Slovenska, kam jezdil a jezdí velmi často a přivezl třicet nových sazenic. Pečlivě je nasázel do řádků, zalil a těšil se, jak porostou. Během pár dnů je ale to aktivní štěně vyhrabalo a rozkousalo. Zbylo jich jen deset. Znovu tedy sázel, aby se posléze potkal znovu s tím, že zbyly jen tři ještě schopné růstu a pak jediná. Kolem té udělal ohrádku z cihel a věřil, že až se ujme a vyraší, bude vědět, že právě tuto odrůdu může ve svém vinohradu pěstovat. Ani té poslední malý pes pokoj nedal. Cihly rozbořil a milou sazeničku potkal stejný osud. Jak je ale vidět, přičinlivý vinař, dělník či zedník se nevzdal. Na jeho zahradě kde, jak už jsem v úvodu sdělil, roste nyní 500 hlav nejrůznějšího vína a také mnoho ovocných stromů, převážně broskví a meruněk, které vypěstoval rovnou z pecky, se má co obracet. Vždyť tu míval také několik skleníků, choval zvířectvo, za zahradou se staral ještě o malé políčko, postavil si sám velkou udírnu, jejíž hlavní komora i obrovský průduch je zakopán v zemi. Všemu se mohl ale plně věnovat, až když odešel do důchodu.

A stejně tak své další velké lásce - muzice. Ta ho bavila už v mládí a jak sám říká, kdyby mu tenkrát rodiče mohli koupit nějaký nástroj, hrál by od rána do večera. Osud tomu ale chtěl, že si mohl tahací harmoniku jen půjčovat a to ještě jen po chvilkách. Až u nás v Čechách poté, když se oženil, koupili se ženou harmoniku a on se začal na ni učit. Jak jsem mohl sám slyšet, ovládá ji docela dobře, tak mne zajímalo, kam chodil do „hudebky“. „Jsem samouk, moc jsem chtěl na něco hrát a trošku jsem se na ni naučil od bratrance, který měl v Lehotě takovou místní kapelu. Jenže pak po vojně na to nebyl čas. Přišla rodina, stavěli jsme dům a já na ni patnáct let nesáhl,“ říká Vladimír Mesároš, když usedá s harmonikou za bicí soupravu. Ano, on hraje na harmoniku, zároveň si pomáhá rytmikou bubnů a ještě k tomu zpívá do mikrofonu.

Až po své padesátce, či spíše když odešel do důchodu, začal více „trénovat“, jak rád říká. A protože chtěl být co nejlepší, dokonce požádal učitele slánské lidové školy umění pana Milana Macha, aby ho do tajů hry na tahací harmoniku více zasvětil. „Chodil i za mnou k nám a moc mi pomohl,“ děkuje svému učiteli důchodce Mesároš. Každý den nyní usedá v obývacím pokoji za své nástroje a cvičí. „Člověk se pořád učí a já si myslím, že toho ještě tolik neznám,“ říká s pokorou k hudbě, kterou miluje, ale která mu ve větší míře nebyla osudem dopřána. Přesto už může chodit zahrát přátelům či známým na jejich narozeniny, či při jiných příležitostech.

V životě toho prožil hodně, od všeho trochu. Ještě v Lehotě hrál v mládí fotbal, i když jen druhou třídu. Také boxoval, i když s tím brzy přestal, ovšem mnohdy se mu tato průprava v životě hodila. Vždyť chodíval dlouhá léta a ještě nedávno do hospody U zlatého kapra, lépe řečeno k „rybičkám“ ve Slaném na karty a ty mnohdy byly velmi bouřlivé. O hospodě má svůj velmi zajímavý názor. „Chodit do hospody má být znamení, že v rodině je všechno v pořádku. Že chlap své děti i ženu zabezpečí a vydělá tolik peněz, že si může dovolit do hospody jít. Ty chlapy, kteří chodí do hospody už od rána, pijou „první ligu“ a přitom domů nedají ani korunu, ty bych vždycky nejraději vzal a z hospody vyhodil,“ říká bodrý Vladimír Mesároš.

Než jsem odjel z Lotouše, šli jsme znovu do pokoje, společně jsme si zazpívali dechovku, i když já spíše fandím rockové hudbě. Ale bylo to fajn, když poznal, že jsem také hrával, i když na kytaru. „A stavte se zase někdy. Zazpíváme, vínka popijeme...“, těmito slovy mne vyprovázel a ze sadu se zvedl mrak špačků či drozdů kvíčal. „To víte, občas úrodu sklidí úplně někdo jiný,“ pousmál se vinař.

Člověk nemusí být zrovna vítěz, známý producent či poslanec, aby byl něčím zajímavý. Vladimír Mesároš je obyčejný člověk a já byl moc rád, že jsem s ním mohl tento rozhovor vést.

A jaké že to odrůdy vína v Lotouši nejlépe prospívají? Nejvíc přece Moravský muškát, Bratislavský ryzlink, Modrý portugal a také Chrupka bílá nebo červená.

Sláva Pilík
20. 09. 2009, 10:53


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 1. Čtenáři celkem udělili: 1 bodů. Průměrný počet bodů: 1

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Erik
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.76%

Spíše ano
graf

17.48%

Spíše ne
graf

14.27%

V žádném případě
graf

23.49%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2214
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát