Už nejen poslouchám…

„Hele, tak mě napadlo, nechtěla by ses někdy jet podívat do Prahy na muzikál?“ zeptala se mě jednoho dne krásného mamka. Řekla jsem si, proč by ne, divadlo mám ráda, hudbu taky, tak třeba se mi to bude líbit. Společně s mámou jsme si pak z pestré škály muzikálových děl vybraly právě Broadwayskou Angeliku. Objednaly jsme lístky asi do šesté řady a 21.3.2008, pamatuji si to přesně, jsme společně usedaly do měkkých sedaček dnes mého téměř už domovského divadla.

S očekáváním jsem sledovala všechno, co se na jevišti dělo, ať už to byly dramatické scény, Angeličiny slzy a vzdychy, její neprůbojnost, smrt jednotlivých důležitých i méně potřebných aktérů, králův chtíč po Angelice, zábavné a vtipné vsuvky komiků nebo konečné láskyplné shledání Joffreye s Angelikou.

Přímo na místě jsem si koupila i CD s nejhlavnějšími písničkami onoho díla. Tento kus mě uchvátil natolik, že jsem byla schopná si jeho cédéčko pouštět i několikrát za den stále dokola. Po asi dvou měsících přišli Tři mušketýři, následně nějaký ten koncert, legendární Kleopatra, Golem… A já se tak nějak pomalounku, skoro nepoznaně, stávala stále zažranější a zažranější muzikálovou fanynkou. Už mi nešlo jen o díla samotná, hudbu, slova, už mi začalo jít i o jednotlivé alternace, už jsem prostě v onom muzikále chtěla vidět svého oblíbence. A tak jsem si na internetu začala časem zjišťovat obsazení dopředu, abych měla jistotu, že toho svého „koně“ budu mít. Nikdy to samozřejmě není stoprocentní, herci a zpěváci jsou také jenom lidi, takže není nic neobvyklého, když si představení prohodí, ale ve většině případů se tak nestává.

Obrovský zlom také nastal poté, co jsem si mezi muzikálovými fanoušky našla přátele. Rozumím si s nimi mnohdy víc, než s kamarády, se kterými se vídám každý den. I když spolku naživo mluvíme třeba jednou do měsíce, někdy i míň, vůbec nám to nevadí. Díky technologiím jako je internet, icq, skype nebo facebook spolu můžeme „být“ každý den a to je nádherné. Chvilky s fyzickým kontaktem jsou pak pro nás alespoň o to hezčí, že jsou tak vzácné.

Přirozeně, za ty skoro dva roky, co takhle funguju, se mi i změnil pohled i na hvězdy, co denně stojí na muzikálových prknech. Dřív to byli prostě ty slavné osobnosti, velcí páni z jeviště, ke kterým jsem chovala respekt a vlastně mě ani nenapadlo, že bych se s nimi mohla někdy setkat osobně. A pak, ani nevím jak, se to prostě zlomilo a najednou tu byli srazy s umělci, chození do zákulisí, veškerá ostýchavost z mé strany se vytratila a já pochopila, což bylo v té době asi nejdůležitější, že jsou to taky jenom lidi.

Asi chápete, že muzikál teď poslouchám ze všeho nejradši, i když ostatním hudebním stylům se taky nebráním. Mám pár vyhrazených, které mým uším vážně nesednou, a mám občas pocit, že by mi z nich hráblo. Ostatně – když poslouchám oblíbený song třeba už podvacáté dokola, mívám podobné pocity. Ale to je zase o něčem maličko jiném – je to převážně o lidech, kteří onu skladbu zpívají. S každým tónem se mi totiž v hlavě přehrávají sladké vzpomínky na dobu, kdy jsem mohla být s nimi, mohla je poslouchat naživo v divadle nebo na koncertu a to je k nezaplacení. Vzpomínky jsou totiž asi to nejkrásnější, co mi z oněch setkání zbývá a strašně ráda projíždím starší fotky a videa a vzpomínám – na hudbu, na ně, na cokoliv s nimi spojeného. Na smích, radost a hlavně onen úžasný pocit, že jsem byla s nimi.

Dnes má svátek Lýdie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.76%

Spíše ano

17.68%

Spíše ne

15.48%

V žádném případě

24.08%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3314