Meggie, fenka boloňského psíka a trocha nervů z jízd číslo dvě

Dnešek byl úžasný, až na ty jízdy. Když jsem přišla domů, čekal na mě můj dárek k osmnáctým narozeninám. Štěňátko boloňského psíka, kterého jsme pojmenovali Meggie (vyslovuje se Megí). Musím říct, že v první chvíli jsem začala plakat radostí.

Meg ke mně přiběhla a začala mi olizovat ruce. Myslela jsem, že se mi to snad musí zdát. Odmala jsem si přála psa a dočkala jsem se až teď, ve svých skoro osmnácti. Ale dočkala, to je hlavní.

Je to krásný pes. Má bílou srst, krásné tmavé oči a je velice přátelská a hravá. Je trochu víc hyperaktivní, ale právě teď spinká, protože tu od rána lítala a hrála si s novými hračkami. Mám obrovskou radost. Chápete? Já mám psa, no není to úžasné? Sama tomu nemohu ještě uvěřit. Už teď jsem zamilovaná.

Jen mě dnes malinko vynervovaly druhé jízdy v autoškole. Připadám si jako hlupák, který nezvládne ani svůj podpis, natož autoškolu. V pár momentech jsem si říkala, že dojedu s autem kam mám a vzdám to. Prostě to skončím. Ale o tom není život, aby se všechno hned vzdávalo. Sice jsem se neudržela a trochu upustila slzy, ale musím to zvládnout. Nevzdám se.

Připadá mi, že jsem strašlivě pomalá, nesoustředěná a nepozorná. Neznáte proti tomu lék? Zajímalo by mě, jestli nějaký existuje. Potřebovala bych ho. Dejte mi vědět, teď už však poběžím, hrát si se svým štěněcím dárečkem, vyžaduje totiž pozornost. Tak zase zítra nashledanou.

Sportovní zpravodajství

23.81%

Putujeme po vesnicích

16.33%

Příběhy zdejších lidí

25.85%

Více zpravodajství z regionu

17.01%

Žádné, stačí nám to, co je nyní

17.01%