Jednou ráno jsem se probudila a v postýlce ležel zdravý Bobešek. Měl čisťounký obličejíček, zdravou nožičku. Ujistila jsem se, že je to opravdu on. Inkoustový flíček na bříšku zůstal.
Milovala jsem Bobeška dál. Jenže i moje maminka k němu měla nostalgický vztah. Jak jistě tušíte, koupila stejnou panenku, utrhla jí hlavu a nohu a prostě je vyměnila. Obojí na památku schovala pod prádlo do své skříně.
Zanedlouho jsme se s bratrem schovávali a já si do té skříně vlezla. Do nohy mě začal mačkat jakýsi míč. V té chvíli se otevřely dveře a proužek světla můj nález odkryl. Překvapeně si hledíme do tváře – já a Bobeškova hlava! Krve by se ve mně nedořezal. Nikdo si neumí představit šok, který jsem v té chvíli zažila, obrovskou bolest, která projela mým tělem. Dětská hlava bez tělíčka a tělíčko – bez hlavy. Stejná hrůza teď byla i ve mně. Chvíli jsem ani neplakala, ale můj výraz tak polekal bratra, že běžel pro pomoc. Pláč se dostavil vzápětí.
Maminka dodnes vzpomíná na tu chvíli jako na nejstrašnější zážitek mého dětství. Vypráví, že to nebyl křik vzdorovitého děcka, znělo to jako naprosté zoufalství malého človíčka. Stejně jsem to cítila i já. Ušmudlaná hlavička musela zpátky k tělu a dodnes má místo v mém pokojíčku.
Zuzana Kulichová, Gymnázium Slaný, 2. ročník
08. 11. 2009, 15:47
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.
Určitě ano
42.70%
Spíše ano
17.61%
Spíše ne
15.63%
V žádném případě
24.06%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01