DÍRA + YT
~
„DÍRA“
~
Někdy
mi verše rozmažou slzy,
pak
každé to slůvko v nich nezvratně zmizí;
snad
navrátí se zpět!
Ta
ztráta v duši, ta neskonale mrzí,
v
ní uvadám jak starý luční květ.
… je
teskno v tomhle kvítí…
~
A
jak tak bývám na ta slova sám,
tak
paměť svoji chatrnou
já
chválím si a vzývám.
Snažím
se slůvka vysedět;
přec
ve verši mi schází…
Ta
„díra“ zeje z vět,
a
z toho prázdna mrazí...
že
bolí to jak „odchod“ matky,
bolí
to jak čert;
…
mozek ta slůvka nechytí…
~
A
tehdy tedy vím,
že
už je příliš pozdě,
„vyhlížím“
slůvka další...
Teď
čelím zcela nové hrozbě;
pro
duši už to není hrou,
vždyť
v „prázdném domě“ straší!
Však
„ona“ více nepřijdou…
...
a stále nepřichází…
Ta
„díra“ volá o pomoc,
jak
Měsíc povolává noc,
v prosbách
se duše plazí!
Sluníčko
pro ni nesvítí!
~
Ten
pocit prázdna zahalí mou tvář
a
v ústech jak bych polkl jed.
…
takové smutno je mi…
Marno
pohledět.
TAKOVÉ
SMUTNO…!
K
nežití.
Jaromír František Julián
10. 03. 2026, 19:55
Hodnocení článku:
Příspěvek ještě nebyl hodnocen
Komentáře:
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.