DVĚ VTEŘINY (B. Hrabalovi)
„Říkali
nám,
že
sebevražda je projev slabošství,
však,
kdo to nezkusil,
netuší,
kolik síly v sobě člověk musí najít…“
jfj
(1963…)
~
DVĚ
VTEŘINY
~
(B.
Hrabalovi)
Snad Bohumil to pocítil,
ten křehký záchvěv
kolejí,
když smutkem tramvaj
nakloní...
Tam na stanici Národní.
Z
těch nemocničních pokojů jde chlad jak ticho z orlojů.
Zde
pod absencí lásky vnad,
jak
by stín smrti tady vlád...
Na
parapetu života už kdosi ze tmy na něj máv´,
pábivě
šeptl do mysli:
„Bezmoci stáří - té se
zbav!“
On
dobelhal se k poznání;
když
převrhly se misky vah...
navádí
kroky do prázdna,
zmatený
mozek omámí!
Pro
nekonečný věčný klid do hloubi bídy duše sáh´...
~
Pro
faleš, již znal u lidí,
svědomí,
jež se nestydí;
že
samota je šelma zlá,
je
bezduchá a bezcitná,
že
trápení své ukrátí,
a
vměstná do dvou vteřin snad,
vymění
hrůzy století
za
beznadějný strmý pád.
~
Pak
bez polibku rukou víl,
bez
rozloučení se světem,
co
prožil, do srdcí nám vlil;
ve
vzpomínkách zas dítětem...
~
Tam
kdesi v Kersku oči spí,
bolestné
oči kočičí,
klubíčka
ztichlá, schoulená,
jež
neutkala tkadlena.
Dnes
už i ony jistě ví,
že
nevyběhnou dlaním vstříc,
že
domů již se nevrátí,
kdo
podlehl zlé závrati.
~
Holoubci
strnou na střechách,
na
chodníku krev kane z plic,
U
Tygra nikdo nespěchá,
jen
hlas se zlomí...
Marnost!
Nic...
Jaromír František Julián
27. 09. 2026, 09:41
Hodnocení článku:
Příspěvek ještě nebyl hodnocen
Komentáře:
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.