• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jan Šebesta: neúnavný dokumentarista života ve Slaném

Patří k dobře známým postavám Slaného. Fotografie z aktuálního dění ve městě přidává na sociální sítě téměř každý den a většina místních ho tak vnímá především jako neúnavného dokumentaristu života ve městě. Jak se ale k fotografování dostal a co všechno má za sebou?

Rodák ze Slaného Jan Šebesta patří k lidem, které jejich koníček provází doslova celý život. K fotografii se dostal už jako desetiletý chlapec, kdy dostal svůj první fotoaparát od tety z Prahy. „Nebyl to žádný zázrak, ale byl můj první. A to rozhodlo,“ vzpomíná dnes s úsměvem. Přístroj tehdy stál 48 korun, což si dodnes přesně pamatuje.
Vážnější začátky přišly s fotoaparátem Ljubitěl, dostupnější alternativou známého Flexaretu. Zásadní okamžik nastal ve chvíli, kdy se poprvé dostal do fotokomory otce svého kamaráda. „Vidět, jak se z ničeho najednou na papíře objeví obraz, to byl pro mě zážitek, na který se nezapomíná,“ říká.

Postupně si vybudoval vlastní zázemí. Nejprve fotografie jen kopíroval, později už pracoval se zvětšovákem Opemus 2, který byl ve své době poměrně nákladný. K tomu přibyla i další výbava, včetně leštičky. Celý proces probíhal za červeného světla, v přesně daných krocích, které vyžadovaly trpělivost i pečlivost.
Po vojně přešel na kvalitnější techniku a pořídil si fotoaparát Praktica Super TL. Ten mu otevřel další možnosti a spolu s výkonným tranzistorovým bleskem TR 64 umožňoval fotografovat i v náročnějších světelných podmínkách. „Ten blesk měl obrovský výkon. Oproti běžným to bylo úplně něco jiného. Když jsem fotil v Grandu, rozsvítil jsem celý sál,“ dodává.

Z koníčku se postupně stal i přivýdělek. Nejprve fotografoval známé, například u vánočního stromečku, později se k němu dostávali další lidé na doporučení. Fotil rodinné oslavy, portréty i svatby. „Byly jich desítky. Tehdy se to bralo jinak než dnes, všechno bylo potřeba dobře připravit,“ připomíná.

Po narození prvního syna se rozhodl zachytit rodinné chvíle i na film a pořídil si kameru Admira 8. Šlo o kameru na péro – jeden film měl délku asi pět minut a po dvou a půl minutách se musel v kameře otočit. Od roku 1973 tak vznikaly první domácí filmy. Natáčení však nebylo levnou záležitostí. Čtvrthodina černobílého filmu vyšla zhruba na 250 korun, barevného na dvojnásobek. Pro srovnání: jeho manželka měla plat kolem 1200 korun, on asi 2000 korun. Vzhledem k tehdejším poměrům si tak na tuto zálibu musel vydělávat právě fotografováním. Podobné to bylo i u fotografie. Barevný film byl v 70. letech drahý a každý snímek měl svou cenu. Na jeden film se vešlo 36 fotografií, takže každý záběr bylo třeba pečlivě zvážit.

S příchodem digitální techniky se jeho práce zásadně proměnila. Fotografie už nebylo nutné vyvolávat a ukládat do alb, ale začaly se archivovat na CD a později v počítači. „Dnes je to úplně jiné. Vyfotíte, co chcete, a co se nepovede, smažete. Dřív jsme měli třeba jen tři pětiminutové filmy na celou dovolenou,“ porovnává.

Po roce 1989 začala éra klasických filmových kamer postupně končit. Nějakou dobu byl bez kamery, protože se přestaly vyrábět i zpracovávat filmy. První videokameru získal kolem roku 1998 nebo 1999, kdy ji dostal k padesátinám. Rodina se tehdy složila na přístroj za přibližně 24 000 korun, což byly na svou dobu značné peníze.

Vedle své vášně měl i dlouholeté zaměstnání. Vyučil se strojním zámečníkem a pracoval v ČKD, kde se podílel na výrobě autojeřábů. Následně působil řadu let u městského bytového podniku a později u RDK, především v oblasti kotelen a dispečinku.

Po odchodu z této sféry vystřídal několik zaměstnání, než zakotvil jako skladník ve firmě vyrábějící sprchové kouty. Práce byla fyzicky náročná, zejména vzhledem k věku, ale zároveň dobře ohodnocená. „První měsíc jsem si myslel, že to vzdám, ale nakonec jsem vydržel pět let,“ říká.

Do důchodu odešel krátce po vážné operaci, při níž mu lékaři odstranili část plíce. Naštěstí se ukázalo, že nádor nebyl zhoubný. Ani v důchodu ale nezahálí. Stále fotografuje, chodí na turistické pochody, plave, navštěvuje saunu a rád cestuje. Pravidelně vyráží například do termálních lázní v Maďarsku. Je členem Klubu turistů a aktivně se účastní společenského života.

Ačkoliv ho, jako většinu lidí ve vyšším věku, trápí zdravotní potíže, na důchod si nestěžuje. „Každý rok je to znát, ale člověk si zvykne,“ říká s nadhledem. Těžkou životní ranou pro něj byla smrt manželky před deseti lety. Od té doby žije sám, o to více se ale snaží zůstat aktivní.

Fotografie pro něj zůstává celoživotní vášní. Dnes už sice používá moderní techniku, často i mobilní telefon, ale nadšení pro zachycení okamžiku se nezměnilo. Jak sám říká, právě fotografie mu pomáhá uchovávat vzpomínky i radost ze života.

Aleš Maxima
11. 04. 2026, 19:02

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.