• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Aleš T. Rájský - básník, který na svou první sbírku čekal téměř třicet let

foto: Aleš Maxima

Poezii píše od roku 1993. Jeho verše se objevily v řadě almanachů, sborníků i v Lidových novinách, na vlastní básnickou sbírku si však musel počkat dlouhá léta. Nakonec k jejímu vzniku přispěly dvě slánské knihovnice a parta lidí, kteří mu pomohli dotáhnout jeho literární sen do konce. Se slánským básníkem Alešem T. Rájským jsme si povídali o začátcích, inspiraci, ženách, pivu i o tom, proč si z kritiky příliš těžkou hlavu nedělá.

Aleš T. Rájský patří k lidem, kteří si k literatuře našli cestu už v mládí. První pokusy o psaní se datují do středoškolských let, kdy začal experimentovat s poezií. Předcházely jim sice pokusy o prózu, ty však příliš daleko nedospěly.
„Ještě předtím, na základce, jsem zkoušel nějakou prózu, ale vždycky jsem se zastavil po dvou, třech kapitolách. Říkal jsem si, že takhle to nepůjde. A najednou mě napadlo psát básně,“ vzpomíná Aleš.

Psal se rok 1993. První verše měly podobu písňových textů, postupně ale začal objevovat možnosti volného verše. Významnou roli v jeho literárním vývoji sehrála četba undergroundových básníků, jejichž vliv v jeho tvorbě přetrvává dodnes.
Od prvních pokusů tak uplynulo už více než třicet let. Za tu dobu se jeho texty objevily v řadě literárních publikací. Básně vyšly například v almanachu Žádný člověk není ostrov a v publikaci Poezie pod proudem bez elektřiny, které vydala slánská Knihovna Václava Štecha. Jeho tvorba se dostala také na stránky Lidových novin v září 2020, do almanachu Zpěvy ulice z roku 2023, literárního fanzinu DИO či sborníků Poezie 2026 aneb Slova času a Poezie pod Slandou 6 a 7.

Ačkoli je Aleš se Slaným úzce spojený, jeho poezie není místopisnou kronikou města. Zatímco někteří místní autoři věnují zdejším ulicím, zákoutím a lidem celé básně, on se touto cestou příliš nevydává.
„Pokud si pamatuji, žádnou báseň jsem přímo Slanému nevěnoval. Možná na to ještě dojde,“ říká s nadhledem.
Město se však do jeho života i tvorby přirozeně promítá. Jedním z míst, která jsou mu blízká, je například kavárna V Ráji, kde opakovaně vystupoval a kam se rád vrací. Právě podobná místa, setkání a zážitky mohou být zdrojem drobných postřehů, které se později promění ve verše.

Kdo by čekal, že básník potřebuje ke své tvorbě zvláštní prostředí, přesně stanovenou hodinu nebo složité tvůrčí rituály, u Aleše by se mýlil. Žádný pevný postup nemá. Nápady přicházejí při posezení s přáteli, na koncertech, při poslechu textů nebo třeba cestou domů.
„To pivo je tak trošku inspirace, samozřejmě. I cestou domů po několika vypitých pivech mě napadají verše nebo si vzpomenu na nějaký příběh. Vezmu mobil a udělám si pár poznámek, které pak někdy zpracuju doma,“ popisuje.

A co ženy, které jsou v jeho textech výrazným tématem? Tady se Aleš s dlouhým vysvětlováním nezdržuje.
„Ženy jsou nekonečným zdrojem inspirace pro básníky. Tak to prostě je.“

Myšlenka vydat vlastní básnickou sbírku se začala rodit už před lety. Zásluhu na tom mají dvě slánské knihovnice, Míla a Lucka, které se ho po jednom z Dnů poezie v letech 2016 nebo 2017 zeptaly, proč ještě žádnou sbírku nemá.
„Řekly mi: Aleši, proč nemáš sbírku? A trvalo to v podstatě skoro dekádu, než ta sbírka vznikla,“ vzpomíná.
Z původního nápadu se nakonec stal skutečný projekt. Při výběru básní se Aleš opřel o pomoc svého kamaráda Davida Pillow, který se stal také editorem výsledné knihy. Společně vybírali texty, které budou tvořit celek a představí autorovu tvorbu v její rozmanitosti.

Některé básně přitom mají za sebou opravdu dlouhou cestu. Vznikly před pětadvaceti či třiceti lety, ale pro vydání prošly drobnými úpravami nebo byly doplněny o nové verše.
„Základ je samozřejmě pořád můj. Ta sbírka je moje, já jsem tam jako autor. Ostatní se podíleli na kresbách, grafické stránce a dokončení knížky,“ vysvětluje Aleš. S úsměvem přiznává, že na grafiku vlastními silami nestačí a tuto část práce raději přenechal lidem, kteří jí rozumějí.
Na vzniku knihy se podílela řada dalších spolupracovníků. Minimalistické kresby inspirované jeho texty vytvořila Nika Krpi. S korekturami pomohla Arthurka Višňová, grafickou podobu měl na starosti Marek Schejbal, editor David Pillow básně uspořádal a připravil anotaci i doslov. Finální grafické práce dokončil Stanislav Hudský a portrétní fotografii pořídila Julie Dvořáková. Vydání se uskutečnilo pod hlavičkou vydavatelství Otevření.

Jak se Aleš vyrovnává s tím, když někdo jeho textům nerozumí nebo je hodnotí kriticky? V tomto směru má poměrně jasný postoj.
„Zastávám názor, že kdybych to chtěl napsat jinak, tak to napíšu jinak. Takže kritiku neberu. Ne, neberu. Fakt ne,“ odpovídá bez dlouhého přemýšlení.
Jeho přístup tak odpovídá i charakteru tvorby, která si zachovává vlastní styl a nesnaží se za každou cenu přizpůsobit očekávání okolí. Poezie je pro něj osobním způsobem vyjádření a konečná podoba textu je především jeho vlastní volbou.

Vydání první sbírky znamená pro Aleše do jisté míry splněný sen. Zároveň však nepovažuje knihu za definitivní uzavření jedné tvůrčí etapy. V jeho archivech zůstávají další texty, včetně starších básní, které se do prvního výběru nedostaly.
Druhá sbírka je už v plánu a autor by ji rád připravil v horizontu přibližně tří let. Zatím ale nechává otevřené, jakou podobu bude mít a které texty se v ní objeví.
„Každopádně tahle první není poslední,“ dodává.

Po více než třech desetiletích psaní, letech publikování v almanachách a sbornících a téměř deseti letech od prvního podnětu slánských knihovnic se mu podařilo svůj literární sen dotáhnout do konce. A pokud se chcete sami přesvědčit, jak se mu to povedlo, nenechte si ujít křest knihy Kráskozvíře, který se uskuteční v pátek 23. října v pražské kavárně Liberál v Heřmanově ulici.

Aleš Maxima
16. 10. 2026, 19:16

Hodnocení článku: