

Ulice Pod Horou, kde prožívala své mládí i paní Marie T. (foto: Václav Krupička 1953, sbírka fotografií VMS)
Když dnes zavřu oči, vidím Slaný takové, jaké už dávno neexistuje. Město mého dětství a dospívání, plné známých tváří, hlasů a vůní. Hlasitého bušení Hájkovy kovárny i nezapomenutelná vůně cukrovinek z továrny pana Lukáška. Domy, ulice a obchody, kam se chodilo den co den, a lidé, kteří k sobě patřili stejně samozřejmě jako Slánska hora k Pražskému předměstí. Dnes je to už jiný svět. Pražská ulice, jak jsem ji znala, místo, kde jsem se narodila a vyrůstala, zmizela. Staré domy padly a na jejich místě vyrostly paneláky.
Narodila jsem se v roce 1941 a bydleli jsme na Pražské, naproti výjezdu do ulice Pod Horou v domě č.p 379. Nedaleko, v dnes už zrušené Dufkově ulici, bydlel i strýc s tetou. Strýc jezdil s poštou. Právě tady jsem prožila celé dětství i první roky mládí. Ulice byly tehdy plné života a já je znala téměř dům od domu.
Pamatuji si, že naproti hotelu Praha bydlela paní učitelka Vašková. V tom samém domě byla také mlékárna, kam jsem často chodila brzy ráno pro mléko. Paní učitelka byla velmi pečlivá a svědomitá žena. Starala se také o hrob paní Vlčkové, maminky paní Benešové, manželky prezidenta Edvarda Beneše. Už tehdy mi připadala jako někdo, kdo bere svou povinnost vážně a s opravdovou úctou.
Když se pokračovalo dolů po ulici, po pravé straně stála cementárna pana Vocáska – alespoň tak si to pamatuji, i když si dnes už nejsem úplně jistá správností jména. Na rohu směrem do města byla pekárna pana Šedivého a naproti ní hospoda pana Vildy, kam se chodilo na pivo a řešit svět. O kousek dál bydlel pan učitel Vašek se svou dcerou, paní učitelkou Sedloňovou, která později učila na nové škole. Vedle nich žila rodina pana Švába, obuvníka. A hned vedle Zemanovi – dříve tam bývala trafika, alespoň v době, kdy jsem byla mladá.
Vzpomínám si také na továrnu Luka, kde se vyráběly cukrovinky. Naproti ní stála už zmiňovaná pekárna pana Šedivého a na rohu hospoda pana Vildy. Když se šlo zpět, míjelo se obuvnictví pana Švába a vedle něj trafika. Nahoře v domě bydlela rodina pana Zemana. Tyto domky stály na takzvaném „Tarásku“, což bylo vyvýšené místo mezi úrovní silnice a domy. Právě tam často sedávaly místní babičky a z lavičky před domky poklidně sledovaly ruch ulice. Bydlela tam rodina Stříbrova a také drobná paní, které jsme říkali Aničko. Byla moc hodná. Když ji někdo požádal, chodila se starat o hroby na hřbitov.
Ulice pokračovala domem rodiny Hamzových. V tom domě byla i zámečnická dílna, kde pracovalo více lidí. Další dva domy stojí dodnes, poblíž místa, kde protékal potok. Tam bydlela rodina Červených. Tento dům se vždycky považoval za nejstarší Říkalo se, že tam kdysi býval kostel.
Naproti stála kovárna pana Hájka a také velké truhlářství, které tvořilo jakési rozcestí. Pak následoval větší dům pana Krále, kde byly dva krámy. Dál hostinec U Jablka a obchod s potravinami. Následoval dům pana Kozáka s drogerií a nakonec Konzum.
To je asi všechno, co si dnes dokážu vybavit. Paměť už není, co bývala, a možná jsem na něco zapomněla. Ve Slaném jsem žila do svých dvaceti let. A i když se město proměnilo k nepoznání, v mých vzpomínkách zůstává pořád stejné – živé, důvěrně známé a plné lidských příběhů.
Marie Taichová (*1941, Slaný)
Aleš Maxima
25. 01. 2026, 16:54
Sportovní zpravodajství 
20.45%
Putujeme po vesnicích
20.08%
Příběhy zdejších lidí
21.59%