• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak se budoval Důl Slaný

Když se dnes mluví o nikdy nedokončeném hlubinném dole ve Slaném, většinou se připomínají technické parametry, obrovské investice nebo konec ambiciózního projektu. Méně známé jsou však příběhy lidí, kteří na stavbě pracovali. Jedním z nich byl bývalý strojník těžního stroje, Josef Houžvíček který na Důl Slaný nastoupil 1. července 1979 a více než jedenáct let se podílel na hloubení obou jam i ražbě kanalizačního sběrače.

Do podniku VKD Kladno přišel původně jako zámečník. Již tehdy však směřoval ke strojní profesi. Současně se zaměstnáním studoval Střední průmyslovou školu strojní v Kladně a byl ve čtvrtém ročníku pětiletého studia. Jak se stavba rozvíjela, přešel na specializovanou pozici strojníka těžního stroje.
Od listopadu 1979 nastoupil do strojovny, kde absolvoval zácvik na řízení těžních strojů typu H 1200 a FM 1500. Označení odpovídalo průměru lanových bubnů v milimetrech, tedy 1,2 a 1,5 metru. Oprávnění k jejich obsluze získal po složení zkoušek 15. května 1980. Následně pokračoval v přípravě na obsluhu mnohem většího dvoububnového těžního stroje typu 6 × 2,4, jehož bubny měly průměr šest metrů a šířku 2,4 metru. Zkoušku složil 30. března 1983. Samozřejmostí byly pravidelné psychologické testy, které se prováděly ve specializovaném pracovišti v Příbrami.
„V rukách strojníka byla bezpečnost všech lidí dole,“ vzpomíná. Každý pohyb okovu, klece nebo pracovních plošin závisel na přesném ovládání vrátku a správném vyhodnocení zvukových a světelných signálů. Chyba mohla mít fatální následky.
Do podzemí kanalizačního sběrače se sjíždělo klecí, která pojala tři osoby nebo jeden důlní vozík. Tunel byl osvětlen a připomínal dlouhý světelný koridor.

Práce při hloubení jam patřila k nejnáročnějším v celém hornictví. Hlubiči a raziči pobírali vysoké mzdy, protože podstupovali mimořádná rizika. Dno jámy, takzvaná počva, mělo před betonáží průměr až jedenáct metrů. Neustále sem přitékala voda, a proto se čerpalo nepřetržitě 24 hodin denně. Slaná voda ničila pracovní oděvy během několika měsíců a hlubiči pracovali v třísměnném provozu a důlní elektrikáři a zámečníci ve čtyřsměnném provozu bez ohledu na víkendy či svátky.
Mnozí si dodnes pamatují drsný humor a zvláštní atmosféru tehdejších pracovních směn. Na jedné odpolední směně při práci na kanalizačním sběrači o svačinu se soutěžilo například v tom, kdo unese nejvíce betonových kopáků. Jednou vyhrál směnový předák, který jich podle vzpomínek unesl šest nebo sedm najednou. Po práci s oblibou navštěvovali restaurace U pěti komínů a Na Střelnici, kde například jeden pracovník zase předváděl výši svého platu tím, že si demonstrativně připálil cigaretu pětisetkorunovou bankovkou.
Za vysokými výdělky se ale skrývala tvrdá realita. Mnoho pracovníků si z podzemí odneslo zdravotní následky a někteří později skončili v invalidním důchodu. Riziko úrazů bylo vysoké a podmínky výrazně náročnější než při běžné práci klasických havířů.

Samotná technologie hloubení byla mimořádně složitá. Nejprve se používal vrátek přezdívaný „Kudlanka“, kterým se vytahovala vytěžená hlušinu přímo na čekající nákladní vozy Tatra, při přípravě ohlubně budoucích dvou hlubinných jam.  Horní část ohlubně se vyzdívala betonovými kopáky. Byly postaveny těžní věže nad ohlubněmi pro skipovou a klecovou jámu. Následovalo postavení hal pro strojovny, kde byla kabina strojníků těžních strojů. Postupující hloubkou při hloubení bylo nutné upravovat prodlužování lan na dvojitých bubnech těžního stroje. Operace zvaná „kuplování“ vyžadovala rozpojení spojených bubnů a přesné přenastavení značek na hloubkoměrech v kabině strojníka a na ráfcích bubnů za asistence důlních pracovníků pomocí zvukových a světelných signálů.
Každá cesta obou okovů z hlubin na povrch byla malou logistickou operací. Strojník sledoval současně situaci jednoho okovu dole a jednoho okovu nahoře. Musel kontrolovat polohy okovů podle hloubkoměrů, zavírání a otevírání ohlubňových vrat, sklápění plošin ve výsypné věži a reagovat na světelné i zvukové signály signalistů. Signalisté byli na ohlubni a na povale a při těžbě také ve vysypu ve věži. Telefonické spojení bylo z kabiny strojníka na věž, na ohlubeň a na pracovní poval dole, který byl nad počvou. K dispozici měl strojník kamerový systém na ohlubeň a na výsyp z okovu ve věži.
Při samotném hloubení se na dně jámy navrtalo přibližně 180 otvorů do hloubky 4,2 m pro trhavinu Perunit. Před odstřelem bylo nutné všechny pracovní plošiny i zařízení vytáhnout do bezpečné vzdálenosti nahoru. Po odpalu a odvětrání se opět sjelo dolů a celý cyklus začínal znovu.

Práce pod zemí přinesla také řadu zajímavých geologických objevů. Při ražbě kanalizačního sběrače se v hlušině objevovaly kusy jílovce obsahující zkameněliny připomínající trilobity a další fosilie. V hloubce kolem třiceti metrů tak dělníci drželi v rukou důkazy o době, kdy se na místě dnešního Slaného naposledy rozprostíralo moře.

Významným fenoménem byla slaná voda, která dala městu jméno již ve středověku. Podle vzpomínek bývalých pracovníků byla první výrazná vrstva slané vody zastižena přibližně ve 120 metrech pod povrchem. Další významné přítoky byly zaznamenány v mnohem větších hloubkách. Voda byla natolik mineralizovaná, že její hospodářské využití nebylo ekonomicky reálné. Neustále se čerpala a upravovala v usazovacích nádržích. V projektu byl realizován odvod vod potrubím cca 25 km do Vltavy.
Pod zemí se navíc nacházely další geologické zajímavosti. V některých místech hluboko pod Beřovicemi byly zaznamenány zvýšené hodnoty radioaktivity. Hovořilo se také o podzemním jezeře v hloubce přibližně 500 až 600 metrů.

Projekt slánského dolu byl od počátku spojován s velkými očekáváními. Hovořilo se o rozkvětu města, nové bytové výstavbě, moderním náměstí na sídlišti Na Dolíkách nebo dokonce o využití slané vody pro rekreační účely. Nakonec však celý příběh skončil jinak.

Po více než jedenácti letech práce skončila kariéra strojníka na Dole Slaný dne 30. dubna 1991. V té době již bylo rozhodnuto o ukončení hloubení a následném zrušení celého projektu. Následovala postupná likvidace obou jam, demontáž těžních strojů, rozebrání těžních věží a odstranění veškerého technologického zařízení. Další dva roky se hlušina z odvalu v Netovicích vracela zpět do jam, které byly následně definitivně zasypány a uzavřeny. Veškeré vrty a důlní díla byly zakonzervovány tak, aby nemohlo dojít k úniku plynů ani k jiným geologickým komplikacím.

Zůstaly jen vzpomínky lidí, kteří byli u toho. Vzpomínky na dobu, kdy se na polích za Slaným budovalo jedno z největších důlních děl ve středních Čechách a kdy o bezpečnosti desítek mužů rozhodovaly zkušenosti, soustředění a odpovědnost strojníků řídících těžní stroje, spouštějící okovy do hlubokého podzemí. Pro mnohé tehdejší pracovníky  představuje nedokončený Důl Slaný dodnes nejen technickou zajímavost, ale především neopakovatelný životní pracovní příběh.

Aleš Maxima
25. 06. 2026, 14:44

Hodnocení článku: