• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Rogloviny: Kdo za to může?

Občas se stane, že pozorný čtenář zareaguje na některý můj článek. Přiznám se, že člověka potěší, když je to ohlas kladný a zamrzí ho, když je odezva negativní. I to se stává, zvláště když někoho novinář pohladí tak říkajíc „proti srsti“.

Zajímavý ohlas však měl jeden z posledních příběhů našeho „Slánského pitavala“, který se týkal sérií loupeží na slánských benzínových čerpacích stanicích. Shodou okolností jsem hovořil s ředitelem jedné základní školy ve Slaném, kam vlastně zcela nedávno chodili dva  „hrdinové“ naší soudničky. Bylo to v páté nebo šesté třídě, kdy se na sportovním soustředění pochlubili mobilním telefonem. To by nebylo nic tak zvláštního, protože na začátku tohoto tisíciletí už nosili mobily pomalu i žáci kašičky, aby se mezi svými vrstevníky necítili jako „socky“. Jenže, tady se jednalo o mobilní telefon, který byl odcizen jejich fotbalovému trenéru. Kluci se ze začátku k činu nechtěli přiznat a rovněž rodiče tvrdili, že jejich vzorné dětičky by přece nic takového neudělaly. Vždyť mají vše, na co si vzpomenou!

Nedalo však ani moc práce, aby se dokázalo, že naši výtečníci využili chvilkové nepřítomnosti trenéra, aby mu telefon ukradli. Nehledě k tomu, že trenér svůj majetek bezpečně poznal. Když pak pedagogové rodičům potvrdili, že se kluci opravdu krádeže dopustili, byla jejich reakce dost nepochopitelná. Místo, aby svůj hněv nasměrovali na své synky, vyslovili obavy, aby malí zlodějíčkové neutekli z domova nebo si náhodou něco neudělali – ne pro ostudu, kterou udělali rodině, ale snad ze žalu, že byli odhaleni a že byli „ztrapněni“ před kolektivem.

Nevím, zda kluci dostali po dvojce z mravů, ale zcela určitě si nevzali z tohoto svého mladistvého zaklopýtnutí nějaké ponaučení pro život. Za pár roků – na prahu své plnoletosti - se totiž už stávají skutečnými loupežníky, kteří přepadali spoluobčany se zbraní v ruce a v současnosti si odpykávají zasloužený trest. Nevím, komu jejich rodiče dávají vinu, ale obávám se, že sami se asi cítí ublíženě a za neštěstí jejich synáčků může celý ten zkažený svět. Sobě určitě ne!

A tak mne napadá jedno pravdivé slovenské přísloví: „Ohybaj ma mamko, pokial som já Janko! Až já budem Jano, neohneš ma mamo!“

Vladimír Rogl
27. 06. 2009, 12:13

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.