• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Putujeme po vesnicích - Libovice, U Jána

Foto: Aleš Maxima

Libovice jsou dnes nenápadnou obcí v okrese Kladno, ležící nad Byseňským potokem přibližně pět kilometrů západně od Slaného. Jen málokdo však tuší, že v hlubokých lesích mezi Libovicemi, Lotouší a Jedomělicemi kdysi existovala živá hornická osada, které se říkalo „U svatého Jana“ či jednoduše „U Jána“. Dnes ji připomíná už jen obnovená kaplička ukrytá v lesích někdejšího polesí Kejkol.

Severozápadně od Slaného se od Písku a Lotouše směrem k Jedomělicím táhne zalesněný pískovcový hřbet známý pod názvy Kejkol, Kejkolek nebo V Kejkole. Nejvyšším místem této oblasti je Zelený vrch. Právě nedaleko něj, v zarostlém údolí zvaném „V Neckách“, stávala podle lidové tradice ještě před třicetiletou válkou malá osada Necky.
Tvořilo ji několik menších zemědělských usedlostí, kostelík či větší kaple a také dvorec, který stával jižněji v rovině. Na severozápadním okraji osady bývala hospoda, po níž zůstaly dva sklepy. Po samotných domech a kostelíku se dochovaly už jen nepatrné stopy základů. Později byl v místě někdejšího dvorce vystavěn zámeček.
Původně patřily zdejší lesy, pole i vesnice královské komoře. Roku 1399 je král Václav IV. daroval Mikuláši z Pístného, později známému jako Mikuláš z Husi, za jeho věrné služby. Majitelé se postupně střídali, až se majetek znovu vrátil ke královské komoře. Na počátku 17. století pak oblast spolu s Lotouší zakoupil smečenský rod Martiniců.
Třicetiletá válka však zasáhla i tuto poklidnou krajinu. Podle tradice vtrhli do osady švédští vojáci a téměř celou ji vyplenili. Zůstalo prý jen několik stavení, hospoda a dvorec.

Nový rozmach přišel až na počátku 19. století s těžbou uhlí. Okolo roku 1810 začal v lokalitě V Záboří dolovat sedlák Procházka z Jedomělic. Kvůli finančním problémům se obrátil na svého švagra Františka Beyera, bohatého pražského měšťana. Beyer nejprve přijel situaci posoudit, ale nakonec se stal Procházkovým společníkem a brzy začal s těžbou i na vlastních pozemcích.
Na rozdíl od tehdejších „kutačů“ postupoval moderněji. Otevíral několik šachet současně a uprostřed budoval hluboké studny, do nichž se stahovala voda. Díky tomu mohli horníci těžit uhlí efektivněji a nemuseli neustále bojovat s podzemní vodou.

V lese mezi Dívčí skálou a zámečkem nechal Beyer vyhloubit rozsáhlou jeskyni dlouhou třináct metrů s několika bočními komorami. Sloužila jako sklad uhlí – v létě se zde ukládaly přebytky a v zimě se zásoby prodávaly v době největší poptávky. Díky tomu měli Beyerovi horníci práci po celý rok.Pod vrchem Palanda vybudoval Beyer také cihelnu. Z jejích cihel vznikaly obytné budovy pro správce i horníky a později také mlýn, zámeček a další stavby. Když mu správa smečenského panství odmítla prodat dvorec „Za vrchem“, postavil si vlastní sídlo u jedné z šachet. Součástí budovy byla i cechovní místnost, kde se horníci před směnou scházeli k tzv. „cáchování“ – evidenci docházky – a společné modlitbě.
Nakonec však roku 1817 přece jen došlo k dohodě a František Beyer získal dvorec i s rozsáhlými pozemky. Usedlost opravil a vybudoval zde pohodlné sídlo.

S místem se pojí i známá legenda o záchraně Beyerova syna Eduarda. Jako malý chlapec spadl do hluboké studny odvádějící vodu z okolních šachet. Když ho horníci po dramatickém pátrání našli živého sedět na plovoucím prkně s medailonkem sv. Jana Nepomuckého v ruce, považovala rodina jeho záchranu za zázrak.
Na památku této události nechal František Beyer vytvořit sochu sv. Jana Nepomuckého od pražského sochaře Hollana. Roku 1837 pak poblíž studny vyrostla kaplička, kam byla socha slavnostně přenesena a vysvěcena. Od té doby se zde každoročně 16. května konaly poutě za účasti procesí z Tuřan, horníků v krojích i místních obyvatel. Právě tehdy se místu začalo říkat „U svatého Jana“, lidově „U Jána“.

Po smrti Eduarda Beyera v roce 1871 však začal celý areál upadat. Beyer plánoval vybudovat samostatnou obec, školu i nové domy pro hornické rodiny, ale jeho předčasná smrt všechny plány ukončila. Těžba uhlí byla zastavena, šachty uzavřeny a osada postupně zanikala.
Vdova Johana Beyerová ještě nechala roku 1872 postavit pomník Eduardu Beyerovi. Ten dodnes stojí na návrší u rozcestí směrem ke Kvílicím, v místech, kde mělo údajně vzniknout nádraží plánované železnice.

Později se oblast proměnila ve vyhledávané výletní místo. Rodina Šebestových zde provozovala hospodářství i lesní restauraci u mlýna a obyvatelé z okolí sem chodili na nedělní procházky a odpočinek v lesích.

Po druhé světové válce však přišel definitivní konec. Roku 1962 připadl majetek státu a o dva roky později byl zámeček zdemolován. Stejný osud potkal i mlýn. Materiál ze staveb byl rozprodán nebo využit armádou.

Z kdysi živé hornické osady dnes zůstala už jen kaplička sv. Jana Nepomuckého, která byla po letech obnovena. Právě ona je poslední připomínkou místa, kde se kdysi těžilo uhlí, konaly slavné poutě a kde vznikl příběh, jenž dodnes patří k nejzajímavějším legendám Slánska.

Aleš Maxima
16. 05. 2026, 17:15

Hodnocení článku: