Standa Berkovec před Viktoriinymi vodopády. Foto Josef Nekvasil
V minulém čísle Slánských listů jsme přinesli první část rozhovoru s rodilým Slaňákem, velmi známým novinářem, moderátorem, ale také dobrodruhem Standou Berkovcem. Stalo se to pár měsíců po té, co se znovu stal slánským zastupitelem a pár týdnů předtím než odjel na výpravu do Afriky. Právě jeho „africká anabáze“, při které natáčel dokument pro televizi, přinesla již v první části rozhovoru hodně zajímavého. Dnes pokračujeme dalšími postřehy a zážitky z cesty Standy Berkovce za prací, zkušenostmi i cestováním na kontinentu, kam se mnohý z nás může dostat možná jen jednou za život.
Jaké byly vaše praktické zkušenosti s prací týmu kliniky v Zambii?
Doktor Kusý se svým týmem vyjíždí pravidelně s mobilní klinikou do oblasti Kalingalinga a dalších odlehlých oblastí Zambie. Je běžné, že za jeden den prohlédnou a ošetří 150-200 lidí. Velké procento těchto pacientů je HIV pozitivní. Říkám-li velké procento, mám tím na mysli i 60 až 80%! Zažil jsem takový výjezd. O tom, že přijede český doktor, se tam vědělo předem. Ještě večer přivezli na kole paní s velkými horečkami a doktoři nastoupili do práce Druhý den ráno přijel náklaďák a na něm celá vesnice.Prohlídky trvaly celý den, čekárna byla plná pacientů. A protože se Standou pracuje ještě druhý doktor Ivoš, chvíli trvalo než si všimli, že někteří pacienti se nechali prohlédnout od obou doktorů. A víte proč? Líbila se jim růžová barva ibuprofenů. Tak si řekli příznaky a druhý doktor „růžováky“ naordinoval! Ale jinak zdravotní stav chudých Zambijců není nijak růžový…
Jak silný byla Afrika zážitek?
Víte, byl jsem na frontě, několikrát ve válce… ale tohle bylo to nejdrsnější, co jsem kdy zažil. Ve válce stojí proti sobě dva magoři, mají samopaly a střílí po sobě protože… proto! Ale tady jen stojíte a s vámi obludná bezmoc a vy máte pocit obrovských prázdných rukou. Klinika to byl hlavní důvod mé cesty. Teď se snažím pomáhat na dálku. Besedami, popularizací v médiích, setkáním s ministry, vysvětlováním úředníkům. Rád bych se do Zambie i na kliniku vrátil s další pomocí. Protože to má smysl.
Cestoval jste tam na vlastní pěst nebo si využil služeb cestovní kanceláře?
Cestovali jsme na vlastní pěst, ale s podporou v Zambii. Kliniku jsme měli jako základnu a také nám velmi pomohlo, že Standa Kusý má v Zambii velmi dobrý kredit. Což v konečném důsledku znamenalo i doporučení první dámy v zemi, manželky prezidenta Mwanawasy. Pomohlo to jednak při vstupech na různá místa, ale také už na letišti, kam jsme přijeli s profesionální kamerou a dalším zařízením.
Největší atrakcí Zambie jsou Viktoriiny vodopády, navštívil si je?
Nemohli jsme je nenavštívit! Sen všech cestovatelů. Když jsem stál na starém poctivém nýtovaném anglickém mostě, který snad od roku 1905 nikdo nenatřel, byl jsem nadšen. Navíc jsem měl jednu nohu v Zambii a druhou za žlutou hraniční čarou v Zimbabwe. Stojíte tam a říkáte si: „Je to bojový řev Mašukulumbů nebo hukot padající vody?“ Domorodci nazývali tyto vodopády Mosi-oa-tunya (Hromový kouř). David Livingstone, jehož roztomile kýčovitá socha se dívá na vodopády, zachytil na kus papíru svůj první dojem v jednoduché kresbě. Je vystavena v muzeu, které spolu s městem nese jeho jméno. Hned vedle podrobných map vodopádů a koryta Zambezi, které nakreslil Emil Holub. Dokonce i jejich sochy stojí svorně před muzeem spolu se starým jednoplošníkem.
Co vás v Zambii nejvíce překvapilo?
Největší sirotčinec na světě. Pro šimpanze. Leží nedaleko Čimfuši. Moderní budova sirotčince pro šimpanze je rozlehlá a sousedí s pěti sty hektary oplocené buše. Jsou to obrovské betonové budovy s klecemi uvnitř, které mají na střeše vyhlídkovou terasu. Budova starého ústavu už nestačila a navíc prostředky poskytla EU. Zůstala v něm jen stará správní budova a patnáctiletá hrošice Billy. Standa Kusý nám říkal, že ji pamatuje ještě jako hroší miminko. Válela se prý ráda na křesle. Než ho ovšem rozsedla… Hrošice se potom na čas ztratila a všichni mysleli, že odešla s ostatními do divočiny. Až se jednoho dne objevila za plotem a dožadovala se své lahve mléka. Od té doby vyplňuje středně velký bazének a líně zívá na návštěvy z celého světa. Měli jsme štěstí – navštívili jsme sirotčinec v době krmení. Nejdřív obrovské hliníkové hrnky s mlékem, které šimpanzi vyprazdňují s neuvěřitelnou šikovností přes mříže. A pak hurá na stromy! Prostoru je dost. Je jich tam 116, což je necelých pět hektarů na hlavu. Jsou to většinou šimpanzi zachránění z cirkusů nebo rukou pytláků. Takový lidoop je totiž výhodný artikl. Je z 99% geneticky stejný jako člověk a tak se používá k výzkumným účelům. Můžete za něj dostat i 30 000 amerických dolarů! No, a na konci naší návštěvy jsme si pomocí srovnávacího testu opičího obličeje s mým ksichtem jasně dokázali platnost Darwinovy teorie o původu člověka. (Viz fotografie). Jo, a v kempu na mě potom čekala malá opička v podobě místního piva Mosi.
Co třeba jídlo, ochutnali jste nějakou opravdovou exotickou specialitu?
Typickou a základní potravou v Zambii je kukuřičná kaše. Je z bílé kukuřice, na kterou jsou zvyklí. Chutná velmi dobře. Je taková neslaná nemastná a občas je k ní zeleninová směs nebo takové malinké opečené rybičky. Traduje se taková příhoda o tom, že Američané jednou poslali jako humanitární pomoc kukuřičnou mouku. Zambijci ji odmítli s tím, že žlutou kukuřičnou mouku jíst nebudou. Že chtějí bílou. Pak jsme ochutnali zambijské hovězí. Byli jsme na návštěvě u úžasné rodiny. Je to vlastně taková koloniální dynastie – Burton. A tam jsme dostali opravdové zambijské steaky – vyhlášená „téčka“ - z jejich vlastního chovu. Připravil je na grilu kuchař Mojžíš a byly skvělé!
Na co si má člověk při cestování do takto exotických zemí dát nejvíce pozor?
Měl by být včas očkován proti všemu, co ho v daném místě může potkat. To vám u nás na hygienických stanicích nebo v ústavu tropické medicíny řeknou. Bohužel neexistuje očkování proti úředníkům. To by možná uvítali i na těch hygienických stanicích a v ústavu tropické medicíny. Člověk by si měl dát pozor hlavně na vodu. Pokud to není opravdu nezávadný a ověřený zdroj – jako že většinou není – pít jen vodu převařenou nebo v originálním balení v lahvích. V horším případě upravenou chemickými tabletami. A taky na led v nápojích, to je stejný problém. Měl by se také poučit o místních zvyklostech v komunikaci, o náboženství, o tom jak se smlouvá a vůbec o mentalitě lidí. V Zambii jsou lidé vyloženě pohodoví a usměvaví. Historicky to jsou spíše sběrači a zemědělci než válečníci. A právě z války mám zkušenost, že úsměv je odzbrojující v každé kolizní situaci na celém světě.
Už v úvodu tohoto článku jsem napsal, že začátek rozhovoru Slánských listů se Standou Berkovcem vznikl několik dnů po jeho úspěšném návratu do slánské komunální politiky. Také jeho odzbrojující úsměv a snaha o dohodu ve prospěch jeho rodného města může být důležitý z hlediska bojů o prosazení těch dobrých myšlenek v zastupitelstvu Slaného, ve kterém nyní působí jako poslanec. I když, jak sám říká, na komunální úrovni by se válka vést neměla.
Sláva Pilík
10. 04. 2007, 13:27
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
42.76%
Spíše ano
17.68%
Spíše ne
15.48%
V žádném případě
24.08%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01