Před dvěma lety... a dnes

Pamatuji si to jako včera – přesně 21. března roku 2008 jsem poprvé vstupovala do dveří Broadwaye a s velkým očekáváním napnutě sledovala, co že se to bude v tomhle krásném divadle vlastně dít. Ze šesté řady, spíše nalevo, jsem pak zhlédla téměř tříhodinový muzikál Angelika se spadlou čelistí. Bylo to pro mě něco nevídaného, nádherná scéna, pozlacené kulisy, velkolepé kostýmy, úžasný příběh a naprosto úchvatné výkony účinkujících. Skoro jsem nevěděla, kam se mám dívat dřív – na jevišti se dělo takových věcí, střídalo tolik aktérů, neustále se objevoval někdo nový a známá postava umírala, Angelika neustále měnila účesy i kostýmy a já nestačila obdivovat jejich krásu. Po tomhle nádherném odpoledni jsme si s mamkou ještě hodně dlouho sdělovaly své zážitky a říkaly si, že určitě musíme ještě na nějaký ten muzikálový kus vyrazit.

Téměř po dvou letech, přesně 26. ledna 2010, jsem stála před Broadwayí znovu. Teď však v úplně jiné situaci – bez mamky, čekajíc před pokladnou na své muzikálové přátele a známé. Občas okolo mě prošel nějaký ten umělec a já se jen usmála pravým koutkem úst, že budu vyprávět, kdo všechno kolem mě prošel, než se dostavili ostatní. Ještě před tím, než dorazili moji milí, potkala jsem náhodně dalšího člověka, kterého jsem poznala díky muzikálům – vedoucího fanklubu „našich“ divadel. Prohodili jsme pár slov a já měla opět úsměv na tváři. Když se konečně otevřely dveře divadla a vyšli lidé, kteří byli na dopoledním představení, vynořili se mezi nimi i kamarádi, na které jsem čekala. Chvilku jsme si povídali, než jsme se opět nechali zavřít do divadla a usadili se do měkkých sedadel. Scénu a celkově všechno, co se tam odehrávalo, jsem brala úplně jinak před tím – no ano, už tu straším zase, za dva týdny jsem tu jako na koni, panebože, co ten na tom jevišti zas vyvádí? Tomu budu muset o přestávce vyčinit a podobně.

Na první Angelice jsem vedle sebe měla mamku, na té druhé kámošku, kterou jsem poznala právě díky muzikálům. Na svém vůbec prvním představení jsem jen odevzdaně pozorovala z hlediště dění na jevišti, o přestávku si šla něco koupit nebo si dojít na záchod a po skončení hned běžela na autobus, ale dnes? Už nekoukám se spadlou bradou, co se to všechno děje, ale komentuji s mojí kámoškou jakýkoli přeřek nebo zásek jednotlivého umělce. Už na své idoly jen odevzdaně nekoukám, ale o přestávce nebo po představení si s nimi jdu popovídat a probrat dnešní přestavení, a ani mi to nepřipadá jako něco bůhvíjak zvláštního. Jen co dojedu domů, ne, že se chlubím rodině, jaké to bylo nádherné, ale zasednu k počítači, spustím facebook nebo icq a začnu nadšeně se svými kamarády rozebírat dnešní představení.

Jak se tak pomalu vracím zpět a uvědomuji si, co jsem dělala před dvěma roky, ani nemůžu uvěřit tomu, že jsem bez divadla vůbec mohla žít. Právě muzikály teď totiž naplňují každičký kousíček mého volného času. A není to jen vysedávání v divadle, podepisování a focení, je to především o spoustě úžasných lidí a kamarádů, které jsem díky svému „novému“ koníčku poznala. Kdyby se otevřela brána času a já se mohla vrátit o ony dva roky zpět, ani na vteřinu bych nezaváhala a rázně dveře zabouchla. Své muzikálové přátele a známé, kteří jsou mi mnohdy lepšími společníky než kamarádi, se kterými se vídám denně, bych totiž nevyměnila ani za poklad světa. Prozatím byly totiž zážitky s nimi ty nejkrásnější v mém životě.

 

Dnes má svátek Gizela

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.70%

Spíše ano

17.61%

Spíše ne

15.63%

V žádném případě

24.06%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3379