• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Vyšlo poslední číslo tištěných Slánských listů

Původní redakce Slánských listů z prosince 1993. Dolní řada zleva: Ludmila Koulová, Jitka Možkovská, Leona Šimková (Sousedová), Jiří Červenka, Monika Zaspalová, Olga Pokorná. Horní řada zleva: Josef Chodora, Petr Kchimel, Jaroslav Zimola, Libor Pošta, Jan Fanta, Jan Šicha, Libor Dobner a Karel Vidimský.

Slánské listy po 33 letech končí. Za těch několik dekád vyšlo 624 čísel plus řada mimořádných vydání. Naši redaktoři za tu dobu napsali tisíce článků, z nichž velkou část naleznete v archívu na našem webu slanskelisty.cz, kam ve funkci šéfredaktora přechází z tištěných Slánských listů Aleš Maxima. Na tomto serveru oživíme aktuální zpravodajství a budete se moci, krom jiného, těšit i na články z historie či dosavadní rubriky. Budeme postupně doplňovat i archiv.  

A jak vzpomínají na Slánské listy ti, kteří je pro Vás vytvářeli?

Jiří Červenka, vydavatel

Ve vydavatelství Gelton za těch uplynulých 35 let vznikla celá řada zajímavých a ojedinělých projektů a Slánské listy patří mezi ty, na které nikdy nezapomenu a na které budu až do smrti hrdý. Nejenže díky nim jsem se setkal s množstvím zajímavých a známých osobností, ale asi nejvíce budu vzpomínat na lidi, které jsem si vybral, aby spolu se mnou vytvářeli noviny pro slánský region. A dnes mohu říci, že jsem měl šťastnou ruku. Až na pár výjimek se jednalo o skvělé lidi, kteří pro Slánské listy dýchali a snažili se, aby odváděli, co nejlepší práci.

V první řadě musím zmínit šéfredaktora tohoto listu, Libora Poštu. S ním jsem se poznal, ještě když jsme spolu pracovali v JZD Řevničov. Když se zemědělské družstvo rozpadlo, tak jsme se rozešli, abychom se po roce opět sešli s tím, že jsem mu navrhl spolupráci na vydávání novin. Již v té době jsme se znali tak dokonale, že jsme oba věřili, že se nám nejen podaří uvést vydavatelství Gelton v život, ale že spolu vydržíme spolupracovat hodně dlouho. A toto vydavatelství, krom jiného, spolu dodnes táhneme. Během té dlouhé doby jsme vydávali 15 novinových titulů, kterým kralovaly právě Slánské listy.

Rozjezd Slánských listů nebyl vůbec jednoduchý. Jeden z největších díků patří zakládajícím redaktorům – Liborovi Dobnerovi a Karlu Vidimskému, kteří spolu s Pepíkem Chodorou objížděli region a začali vytvářet textový a fotografický obsah Slánských listů. I oni byli členy redakce až do posledka (Karel až do své smrti v minulém roce).

Hodně pro Slánské listy znamenal již od počátku kreslíř a ilustrátor Luděk Schneider, který dával svými typickými postavičkami Slánským listům veselou tvář. Zdatně mu v tom sekundoval Honza Fanta. Pan Jiří Popovič byl pro nás zase studnicí zajímavých starých slánských pohledů, pan Václav Jirkovský po celou dobu pro naše čtenáře zhotovoval zábavné křížovky, a pánové Pavel Vychodil a Jiří Jaroch obohacovali Slánské listy svými zajímavými fotografiemi. Musím však zmínit i ostatní zakládající redaktory – Jaroslava Zimolu a Marka Oleniče, ten však s námi spolupracoval jen krátce.

Sekretářkou tehdy byla Leona Šimková (Sousedová), která se později stala mou asistentkou, texty graficky upravovala Monika Zaspalová a funkci vedoucí výroby novin vykonávala Jitka Možkovská.

Po pár měsících naši redakci posílil z bývalých okresních novin zkušený redaktor Zdeněk Tvrdek, kterého jsem považoval za takového svého tátu. Byla to stará škola – spolehlivý, zodpovědný, vždy loajální a šikovný novinář, který ve Slánských listech nechal své srdce.

Ještě v tomto prvním ročníku k nám nastoupil Honza Šícha, který významným způsobem v našem listu pozdvihl zpravodajství svým neotřelým podáním. Skvěle ho v tomto svými postřehy doplňoval právě redaktor Zdeněk Tvrdek, a také Dana Košťálová, Ludmila Koulová, Drahomila Radoměřská, Alena Škuthanová, Hana Tichá a řada dalších.

Již v následujícím roce začala ve Slánských listech vycházet příloha PLUS, jejímiž redaktory se staly Olga Fikrlová, Zdeněk Kuchyňka, Martin Soukup, Dita Tatičová, Věra Kalíková, Jaroslav Vykouk, Josef Řezníček a fotografové Jaroslav Vyšín a Oldřich Jeřábek.

Na přelomu starého a nového milénia nastoupila do redakce mladá krev – Kateřina Husárová a Marek Zouzalík, oba dokázali získané zkušenosti ve Slánských listech později zužitkovat ve svých budoucích profesích. Katka se stala přední redaktorkou Kladenského deníku a Marek předsedou Syndikátu novinářů Prahy a Středočeského kraje.

V tomto čase již byli členy redakce také Ladislav Ježek (sport), Antonín Šikýř (zpravodajství) a Vladimír Rogl (rozhovory se zajímavými lidmi), který byl naším dlouholetým redaktorem, dokud se neodstěhoval s manželkou na Moravu. V roce 2005 se stal hlavním redaktorem Sláva Pilík, který zde působil po dobu deseti let.

Od roku 2013, když jsme museli reagovat na vývoj na mediálním trhu, začaly Slánské listy vycházet zdarma. Ani tehdy jsme se však nevzdali nekomerčního obsahu, ať se to týkalo zpravodajství, historie či společenského servisu. Nejvýraznější posilou se před dvěma lety stal Aleš Maxima, kterého jsem nyní jmenoval šéfredaktorem internetových Slánských listů.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem naším čtenářům, zaměstnancům vydavatelství, redaktorům, fotografům, dopisovatelům, inzerentům, představitelům měst a obcí, kteří s námi dlouhá léta spolupracovali, a dalším lidem, kteří naším novinám vycházeli vstříc. Bez nich by Slánské listy nemohly existovat a nikdy by nespatřily světlo světa. A my budeme jen tiše doufat, že se od nás neodkloní ani v digitální éře.

Libor Pošta, šéfredaktor

Jak jsem se k těm novinám a Slánským listům vůbec dostal? V roce 1991 mně kolega z předešlého zaměstnání, Jiří Červenka, oznámil, že začne vytvářet svojí první tiskovinu – Novostrašecké listy, a poprosil mě o jakoukoliv pomoc, či spolupráci. Zprvu jsem tvořil anketu, nějaké další články, a věnoval se i rozvozu novin. První články byly spíše odborné, pojednávali třeba o škodlivých látkách a na výsypce dolu u Rynholce, a po dalších podobných „pokusech“ mě pan Červenka důrazně upozornil na to, že takové články nikdo nečte a že bych se měl spíše věnovat investigativní novinařině. Ale v tu dobu jsem ještě nevěděl, co má pan vydavatel na mysli.

Přesto jsem nějaké řekněme razantnější články napsal, a po několika vydáních Novostrašeckých listů zjistil, že takto zpracované články lidé skutečně čtou – dost lidí mě poplácávalo po ramenou a ještě víc nahánělo po Strašecí, a křičelo, že dostanu přes držku.

A pak jednoho dne, kdy jsem ve vydavatelství pracoval již na plný úvazek, přišel pan Červenka s tím, že budeme vydávat i Slánské listy a že ode mě očekává i nějaké články ze Slaného, kam moje noha doposud nikdy nevkročila.

„Ve Slaném jsem nikdy nebyl, ale snad tam trefím, snad nejsem debil,“ řekl jsem si a poprvé se vydal do Slaného. Po příjezdu do města jsem zjistil, že nedaleko mého bydliště se nalézá docela pěkné město, a z toho, že jsem tady poprvé, jsem měl takový divný až provinilý pocit. A hned poté jsem začal objevovat zcela neznámé ulice a zákoutí města, a stihl udělat i anketu. Aby nové noviny vzbudily co největší pozornost místních obyvatel, zvolil jsem poněkud ostřejší otázku. To mělo za následek, že dva lidé mně vyrazili diktafon z ruky a jeden mě začal dokonce „pronásledovat“. Rychlý úprk před rozlícenými občany jsem ale naštěstí měl dobře natrénován z Nového Strašecí.

V době, kdy se začal vytvářet základní redaktorský tým, a někteří lidé v něm měli nemalé ambice, jsem byl po příjezdu z terénu svědkem předčasného ukončení jedné z porad. Z patra domu, kde jsme tenkrát měli hlavní kancelář, se ozýval hurónský řev vydavatele a ambiciózní redaktoři zběsile prchali z domu. A já měl pocit, že schody dolů ani tak nesbíhají, jako spíše sjíždějí. V pudu sebezáchovy se z „krizových“ prostor snažila rychle dostat i sekretářka, přestože pan vydavatel se na ni, zřejmě jako na jedinou osobu v kanceláři, vůbec nezlobil, a spíše ji chválil.

„Nač taková přísnost,“ řekl jsem si tehdy, a hned se zamyslel nad tím, jestli je vydavatel takto přísný i na mě. Mně se zdálo, že je přísný tak akorát, a navíc má se mnou svatou trpělivost. Až o mnoho let později jsem se dozvěděl, že vydavatel byl velmi přísný i na mě, a potvrdila mně to jedna osoba, která s panem Červenkou delší dobu spolupracovala a která jednoho dne musela opustit své místo pro nedostatečné výsledky. Vysvětlení pro to měla jediné, když sdělila vydavateli: „Byl jste na mě málo přísný.“ „A jak jsem měl být na vás přísný?“ pozeptal se pan vydavatel, a dotyčná osoba hned odvětila: „Třeba jako na Libora!“ To bylo pro mě docela šokující sdělení.

Pan vydavatel byl tedy přísný, na všechny, což jsem tenkrát netušil, a i díky jeho vytrvalosti a železným nervům vznikly v té době prakticky bezkonkurenční noviny, a Slánské listy se brzo staly nepostradatelnou tiskovinou mnoha Slaňáků. K tomu, aby Slánské listy mohly po dlouhá léta přinášet zajímavé zprávy z regionu, bylo kromě občasného „zahřmění“ nutné stále něco vymýšlet, takže vydavatel stále nad něčím dumal, a během 33leté existence Slánských listů vymyslel řadu větších či menších projektů, díky nimž se tyto noviny „dožily“ až těchto dnů. Ale dnes, kdy vydávání klasických papírových novin je ekonomicky velmi nákladné, už nic vymyslet nelze...

Libor Dobner, redaktor

Když jsem se kdysi dávno, po rozhovoru s tehdejším přítelem a kolegou Jaroslavem Zimolou, rozhodl následovat ho do redakce nově založených Slánských listů, nenapadlo mě, kolik let mě do budoucna u Slánských listů čeká.

První číslo vyšlo v únoru 1993 a já jsem od tohoto čísla do dnešního dne, bez výpadku, pro Slánské listy pracoval. Ta práce mě těšila a obrovským způsobem mně vybavila poznatky z historie Slánska na rozloze někdejšího hejtmanství. Mými hlavními spolupracovníky skoro od počátku byli kamarádi – fotograf Karel Vidimský a šofér Josef Chodora. Spolu jsme, díky podpoře vydavatele Jiřího Červenky, projezdili všechny obce někdejšího hejtmanství a okolí, abychom zdokumentovali jejich současný stav a já mohl sestavit jejich historii. Bylo těch obcí a samot včetně zaniklých na 190. V prvních letech Slánských listů jsme je s Josefem Chodorou a Janem Fantou dokonce sami rozváželi. Fany vozil Slaný a my s Pepíkem region. Kde byl nějaký obchod nebo hostinec, tam jsme naše noviny zaváželi.

Při své novinářské práci jsem poznal celou řadu zajímavých lidí, jak z řad obyvatelstva, tak z naší redakce. Seznámil jsem se s řadou osobností, které mi při mém „bádání“ pomáhaly. Ať už to byli pracovníci muzeí, městských a obecních úřadů, písmáci a kronikáři, sběratelé atd. Velkým pomocníkem při naší práci byl slánský sběratel pohlednic Jiří Popovič. Ve vzpomínkách mi zůstali redaktorští kolegové, kteří už mezi námi nejsou – Zdeněk Tvrdek, Ladislav Ježek, Jan Šícha, Ludmila Koulová a další, se kterými jsem se při své práci sešel a stýkám se s nimi dodnes.

Někdy před dvaceti lety mi vzácný přítel archeolog a muzejník PhDr. Václav Moucha doporučil, abych si udělal bibliografii svých prací s odkazy, kde a kdy jsem je publikoval. Stalo se.

Od září 2019, kdy onemocněl můj „pokrevní bratr“ Karel Vidimský jsem pokračoval také v jeho seriálech. V loňském roce jsem přestal psát články z regionální historie a pro Slánské listy jsem sestavoval pouze společenskou kroniku.

Letošním, listopadovým číslem Slánské listy v papírové formě končí a je to škoda. Ale všechno má svůj čas. Jako člověk – Slaňák – který se po dlouhá léta zabýval zejména regionální historií, musím konstatovat, že naše Slánské listy zůstanou pro současné i budoucí regionalisty zásadním zdrojem historie Slaného a Slánska. Ale zejména, nejen díky reklamním plochám a komerčním článkům, zůstanou vyčerpávajícím pramenem informací o hospodářském, průmyslovém, politickém, kulturním, společenském a sportovním dění v našem regionu v závěru minulého století a v první čtvrtině století jednadvacátého.

S poděkováním panu vydavateli Jiřímu Červenkovi, šéfredaktoru Liboru Poštovi a všem svým kolegům a spolupracovníkům, se kterými jsem se za těch 33 let trvání Slánských listů sešel.

Vladimír Rogl, redaktor

Se Slánskými listy jsem se setkal počátkem devadesátých let a po několika letech mi nabídl pan Červenka i spolupráci. Slaný jsem do té doby znal spíše jen okrajově, ale teď se mi naskytla příležitost poznávat toto krásné město, jeho historii i současnost a nahlédnout do osudů řady osobností, které se staly nedílnou součástí Slaného. Ostatně – co víc by si mohl novinář přát.

Od začátku jsem dostal celkem volnou ruku a mohl si témata vlastně vybírat sám. Mou doménou se však staly rozhovory s lidmi, kteří něco uměli, či dokázali. Poznal jsem tak i veterány druhého či třetího odboje, vědce, umělce i podnikatele. Dodnes rád vzpomínám na starostu Ivo Rubíka, Vojtěcha Kočku, Václava Mouchu, Matyldu Klepalovou, Mílu Čapka, Josefa Čermáka a řadu dalších. Díky náčelníku kriminálky kpt. Beznoskovi vznikla série více než stovky příběhů o „hříšných“ našeho regionu.

Těch vzpomínek mám celou řadu, ale, alespoň zpočátku, jsem měl určité problémy s fotografováním. Považoval jsem se vždy jen za amatéra, který fotí dovolenou, děti a Vánoce. A teď jsem své povídání musel „obohatit“ i o aktuální obrázky. Ono se řekne - namíříš foťák, cvakneš a máš to v cajku. Máš-li se ale soustředit na dění, či rozhovor a ještě k tomu pohotově fotit, aby byl obrázek vypovídající a měl přijatelné technické parametry, tak to není jen tak. A najednou máš na krku trapasy, o kterých se ti ani nesnilo.

Při slavnosti významného slánského závodu v Hejtmanském dvoře, kde se předával šek starostovi města, jsem měl poprvé v ruce digitální fotoaparát a stalo se mi to, co je černou můrou fotoreportérů. Starosta převzal obří šek a odkráčel z pódia, aniž se mi podařilo stisknout spoušť. Po chvilce váhání jsem se osmělil, došel za starostou, který seděl s generálním ředitelem v salonku u kafe, a požádal je o opakování slavnostního aktu. Oba pánové měli naštěstí pro moje trable pochopení a s jistým pobavením mi znovu zapózovali. Jindy zas - při výročí založení jedné školy jsem udělal několik rozhovorů s žáky, pamětníky i kantory a fotil i při vyvrcholení programu, kdy vystoupil též významný krajský činitel. Při focení mi však uniklo, že dotyčný politik měl za hlavou obrovský plakát s nápisem „nejhezčí české prdelky“. Snímek jsem pro reportáž nepoužil – i když by možná čtenáře pobavil víc, než vlastní projev. A perličku nakonec: Bylo to při dnu otevřených dveří v jedné mateřince, kde v koutě učebny seděl houf dětiček, který byl doslova k sežrání. Jakmile jsem však na ně zamířil aparát, vystartovala na mne paní učitelka s výkřikem „Mě ne!“ a nastavila dlaň proti objektivu. V tom okamžiku se z hejna kuřátek stala smečka divoce řvoucích kojotů s napřaženými ručičkami. Divíte se, že jsem s láskou zavzpomínal na jistého Herodese?

A tak jsem si někdy říkal, že nejlépe se fotí koně, protože klidně postojí – i když mají na hřbetě známou celebritu!

Kateřina Nič Husárová, redaktorka

Moje vzpomínky na Slánské listy? Byla to éra, která ke mně přišla celkem neplánovaně. A protože na náhody nevěřím, vím, že to nebylo náhodou. Po letech v různých profesích a krachu firmy, kde jsem čtyři roky působila, jsem najednou seděla sama v kuchyni s rukama v klíně a přemýšlela, kudy dál.

A tehdy se zjevila moje spolužačka. Otevřela Slánské listy a povídá: „Hele, ty furt někde soutěžíš, píšeš básničky, slohy jsi měla vždycky za jedna – a tady hledají redaktorku.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Já? Do novin? Vždyť jsem chemik!“ Usmála se: „Ale žádné zvláštní vzdělání nechtějí. A psát přece umíš!“

A tak mě přemluvila k pohovoru v Novém Strašecí u pana vydavatele Jiřího Červenky. Pamatuji si to dodnes. Stála jsem tam a trochu nejistě řekla: „Ale tady ve Slaném se přece nic neděje. O čem bych měla psát?“ On se jen pousmál: „Milá dámo, kdyby se nic nedělo, nejsou dějiny. Tady se děje věcí…“ „A o čem byste chtěla psát?“ zeptal se. „Asi o kultuře,“ odpověděla jsem nesměle. Zasmál se a pravil: „Komu není dáno shůry, ten se sere do kultůry.“ A tím byl můj osud zpečetěn.

Prošla jsem si během let novinařiny peklem i rájem. Byla jsem mladá, naivní, ale do práce jsem dávala všechno nadšení. Dnes už vím, že právě to je klíč k úspěchu – nehnat se za penězi, ale za hlasem srdce.

Začátky ale nebyly snadné. Seděla jsem nad prázdným papírem a zažívala onu „trýzeň první věty“, jak to říkával můj kolega, uznávaný sportovní novinář Ladislav Ježek, který projel se sportovními šampionáty téměř celý svět. Ten byl pro mě velkým vzorem už od dětství – brával nás, spolužačky jeho dcery, na zajímavé akce a já díky němu ochutnala třeba pravý vojenský guláš. Tehdy by mě ani nenapadlo, že se s ním jednou setkám jako kolegyně. O to větší ctí to pro mě později bylo.

Cenné rady jsem dostávala i od dalšího Slaňáka Standy Berkovce, známého novináře a moderátora, se kterým jsem dělala jeden z prvních rozhovorů. Učil mě, že rozhovor není o slovech, ale o naslouchání. A že z každého člověka lze vytěžit to nejlepší, když o to opravdu stojíš.

Všichni v redakci mě učili za pochodu. Od prvních dnů mi vštěpovali, že důležité je koukat kolem sebe – a umět i z obyčejného tématu udělat čtenářsky zajímavý příběh. Začala jsem tedy vyhledávat zajímavé lidi: kutily, výtvarníky, sportovce, dobrovolníky i zahrádkáře. A právě s jedním z nich vznikla historka, na kterou nikdy nezapomenu.

Jednoho dne mi volal pan vydavatel: „Katko, slánský fotograf Jirka Skála hlásí, že se mu na zahrádce objevili "Emzáci z vesmíru". Jeďte se tam podívat.“ Dorazila jsem do Studeněvsi – a tam to bylo. Záhonky ohlodané, země plná tlustých oranžových plzáků. Tehdy se totiž i u nás začali masově objevovat plzáci španělští, kteří spásali úrodu ve velkém. Pan Skála, milovník vesmíru, byl přesvědčen, že je sem omylem zavlekla nějaká kosmická mise. A tak vznikl titulek: Emzáci z vesmíru zlikvidovali zahrádkářům úrodu. Nadsázka, samozřejmě – ale čtenáři se bavili a já pochopila, jak funguje novinářský šmrnc.

Většinu reportáží jsem objížděla na kole. Redakční bicykl byl tehdy mým věrným parťákem i osobní posilovnou. Fotografa Karla Vidimského jsem dostávala jen na důležité akce – jinak jsem si musela vystačit sama se špulkou 36 snímků v mechanickém foťáku. Když někdo na fotce zavřel oči, smůla. Film byl drahý a další pokus nebyl. To byla opravdová škola života – tvrdá, ale nesmírně cenná.

Ať už jsem psala o společenském dění nebo o obyčejných lidech, dělala jsem to hlavně srdcem. Protože právě ve Slánských listech jsem potkala ty nejúžasnější lidi svého života. Občas jsme se pohádali, občas neshodli, ale vždy nám šlo o jediné – aby noviny byly co nejlepší.

Vzpomínám s vděčností na všechny, kteří mě formovali: Ladislav Ježek, Libor Dobner, Libor Pošta, Honza Šícha, Alenka Škuthanová, Marek Zouzalík, Zdeněk Tvrdek, Drahuška Radoměřská, Honza Fanta a další, kteří se podíleli i na finální podobě novin.

A také na mou pozdější šéfku z Kladenského deníku, Lídu Koulovou, která stejně jako já začínala právě ve Slánských listech a do jejíž „stáje“ jsem později přestoupila a jsem tam dodnes. Mnozí z těchto lidí, včetně Lídy, už bohužel nejsou mezi námi, ale jejich znalosti, nadhled, humor, lidskost a moudrost zůstávají.

Slánské listy pro mě nebyly jen práce. Byla to pro mě rodina, cesta a škola života. Novinařina je obecně velká dřina, kdy vám hlava stále jede na plné obrátky a pracovní den tak prakticky nikdy nekončí, protože musíte dělat plány na další dny a týdny a mimo to mít vždycky něco v rezervě, kdyby se něco nepovedlo.

Když dnes projíždím městem, které jsem tehdy obcházela s diktafonem a blokem, mám pocit, že slyším ozvěnu všech těch rozhovorů, smíchu i ticha při psaní první věty. Bylo mou ctí být u toho. A navždy bude.

Protože kdo jednou sedl na redakční kolo, ten už z něj zpravidla nikdy nesleze. Kromě toho, že je novinařina opravdová řehole, dává na druhé straně toto povolání člověku obrovskou tvůrčí svobodu a zpravidla si náplň pracovní dne skládáte podle sebe. Pochopitelně chce to velkou sebekázeň, přikovat se k židli, když je potřeba, podobně jako to má spisovatel. Protože, co si sám nevypátráte a nenapíšete, to za vás prostě nikdo jiný neudělá. A uzávěrka vydání je vždy neúprosná.

Marek Zouzalík, zástupce šéfredaktora

Když jsem byl osloven, abych zavzpomínal na své působení ve funkci zástupce šéfredaktora Slánských listů, musel jsem pátrat hluboko v paměti. Vždyť je to už pár desítek let, kdy jsem poprvé vstoupil do sídla vydavatelství Gelton v Novém Strašecí a poznal své nové kolegy! Dohromady jsme tvořili skvělý tým, složený ze stálých i příležitostných spolupracovníků, kteří tvrdě pracovali na tom, aby naši čtenáři dostávali přesné a pokud možno i aktuální zprávy z dění ve Slaném i přilehlém okolí. Někteří z nich již nejsou mezi námi, a ti další jsou většinou na zaslouženém odpočinku.

S nostalgií vzpomínám na období, kdy se vedení vydavatelství rozhodlo otevřít redakci Slánských listů v prostorách bývalého hotelu Atlas, tak aby redaktoři získali odpovídající zázemí, a čtenáři i inzerenti možnost snadného kontaktu s redakcí. S úsměvem pak vzpomínám na okamžiky před otevřením, kdy jsme společně s vydavatelem Slánských listů, Jiřím Červenkou, dodělávali v montérkách vnitřní prostory, montovali nábytek a zapojovali techniku (a pan vydavatel jistě ví proč).

Bohužel, již tehdy bylo znát, že tištěným médiím zvoní hrana. Zvyšující se náklady na provoz i samotný tisk, v kombinaci s tím, že jsme chtěli zachovat pro naše čtenáře Slánské listy zdarma, nás nakonec po čase donutily tyto prostory uzavřít. Nyní došlo i na samotné Slánské listy, které musel vydavatel v posledních letech dotovat z jiných aktivit. Rád bych na tomto místě vyjádřil vyjádřit obdiv a poděkování Jiřímu Červenkovi i všem jeho kolegům z Nového Strašecí. Jsou to především oni, kteří mají zásluhu na tom, že Slaný mělo po více než tři desetiletí své místní noviny.

Šéfredaktora on-line vydání Slánských listů, Aleše Maximu, nyní čeká nelehký úkol – udržet a přivést na internet stávající čtenáře, a samozřejmě získat i ty nové. Ať se mu to podaří!

Sláva Pilík, redaktor

Když jsem před sedmi lety dostal od majitele Slánských listů Jiřího Červenky pozvání na oslavy 25. výročí vydávání Slánských listů, byl jsem docela překvapen. Ovšem dlužno říci, že také velmi potěšen. To už jsem ve Slánských listech nepracoval a o to větší ten pocit byl.

Sešlo se nás tehdy přes dvě desítky a já se ve společnosti zakladatelů a skutečných novinářských matadorů cítil přece jen trochu nepatřičně. Mou nervozitu brzy ale setřel právě pan Červenka, když přede všemi těmi protřelými redaktory neskrývaně vyjádřil svůj osobní dík za mou tehdejší práci. Na práci ve Slánských listech vůbec vzpomínám veskrze rád. Měl jsem sice již několikaletou zkušenost jako redaktor jiného týdeníku, ale práce ve SL byla přece jen jiná. Bavila mne samozřejmě jak rutinní práce stabilních rubrik, ať už to byly zprávy z tiskovky starosty, městské policie či městského úřadu, ale ještě více práce v terénu. Slánské listy jsem totiž také rozvážel, a to jak po městě, tak po vesnicích na Slánsku. A právě při těchto „spanilých jízdách“ jsem se dostával k mnohým informacím, o kterých bych se patrně jinak vůbec nedozvěděl. A mnohdy to byly skutečné „špeky“, ze kterých se daly často sestavit velice dramatické články.

Vždy mne fascinovalo, že když se v našich novinách objevil nějaký článek o problému ve městě či vesnici, o kterém mi lidé s tím, že nechtějí být jmenováni, řekli, zavolali mi brzy s příslušného úřadu s typickou větou „my to ale měli v plánu, my bychom to bývali byli udělali“ atd. Tehdy jsem si o to více uvědomoval, že naše noviny nejsou jen k informování jejich čtenářů, ale že posunují věci dál, a to právě v případech, kdy místo činů jsou jen výmluvy. To byl pocit!

Dalo by se jistě vyprávět mnohé a na spoustě příkladů ukazovat jak jsou noviny silné ve svém dosahu, jak zajímavé lidské osudy redaktor díky této práci pozná, či naopak jak je někdy obtížné poměrně velkou plochu zatím bílých stránek naplnit. To by ale bylo dlouhé vyprávění. Osobně si cením příležitosti, kterou mi Slánské listy daly, moc si cením toho, že jsem, alespoň doufám, Jiřího Červenku nezklamal. Cením si i toho, že díky průpravě ve Slánských listech jsem byl schopen sepsat i mou jedinou knihu, kterou mi se svým typickým perfekcionismem majitel Jiří Červenka vydal. Děkuji vám, kolegové!

Josef Řezníček, redaktor

Tak jako mnohé čtenáře i mne trochu zaskočila informace, že klasická podoba Slánských listů letos končí. Svým nepatrným dílkem, jsem se kdysi v začátcích také na těchto novinách, prostřednictvím přílohy Plus, podílel... Jak ubíhal čas, staly se Slánské listy kvalitním a skutečně zajímavým regionálním periodikem. Přestože žiji v Rakovníku, vždy jsem si rád přečetl poutavé články a různé střípky z historie Slaného a okolí, taktéž zasvěcené informace o slánském divadle a také četné rozhovory s místními podnikateli a zajímavými lidmi. Bohužel, všechno hezké jednou končí. Svět se mění a s ním i sdílení informací. Jsem přesvědčen, že si čtenáři, kteří své noviny měli rádi, brzy zvyknou a opět i oblíbí jejich moderního nástupce... Tomu přeji minimálně stejně dlouhá léta života, jako měly staré dobré papírové Slánské listy.

Aleš Maxima, redaktor

Nevím přesně, v kolika letech jsem přečetl svůj první výtisk SL, ale bylo to jistě krátce poté, co jsem se naučil číst. U nás doma patřily Slánské listy k pravidelně odebíranému periodiku a vedle televizního programu to bylo asi nejčastější čtení v naší rodině.

Dodnes mám v paměti vzpomínku, kdy k nám přišla návštěva a podivovala se nad tím, že malý kluk jako já nesedí u stolu s pohádkovou knihou nebo komiksem, ale čte právě Slánské listy.

V mládí mě nejvíce přitahovala rubrika „Černá kronika“, tedy zprávy o zásazích městské policie. Hned poté jsem listoval na rubriku „Co říkají lidé“ a přiznávám, že jsem se spíš než o obsah zajímal o to, jestli tam není někdo z rodiny nebo známých. A nakonec jsem si nechával „Včera a dnes“, rubriku, která ve mně probudila zájem o historii. Té jsem se pak začal věnovat společně se svým dědou, kterého Slánské listy provázejí po celou dobu jejich vydávání. Nevynechal jediné číslo a většinu má dodnes pečlivě archivovanou.

Nadšení pro historii i pravidelné čtení mi vydrželo až do dospělosti. A dá se říci, že Slánské listy mě opravdu provázejí celým životem. Staly se mou učebnicí regionální historie i pravidelným okénkem do dění ve městě.

Je pro mě proto obrovským závazkem, ale zároveň i radostí a trochu i splněným snem, že se mohu na Slánských listech podílet, byť nadále jen v jejich elektronické podobě na webových stránkách. Budu se i nadále snažit udržet úroveň, rozsah i různorodost příspěvků tak, jak tomu bylo doposud.

Leona Sousedová (Šimková), sekretářka

Do Vydavatelství Gelton jsem nastoupila jako sekretářka a první zaměstnanec vydavatelství v roce 1992 a tentýž rok začaly vycházet i Slánské listy. Moc ráda na ty chvíle vzpomínám, byla to práce v moc hezkém kolektivu a každý vlastně dělal všechno v jedné jediné kanceláři. Měla jsem možnost sledovat a být u pohovorů budoucích slánských redaktorů. Později již jako asistentka vydavatele, když bylo vydavatelství přestěhováno do větších prostor, jsem se vždy těšila na porady, a ráda jsem se s redaktory setkávala. V roce 2003 jsem se přestěhovala na Příbramsko, ale ještě i v té době jsem se Slánskými listy spolupracovala v oboru inzerce. Ráda bych všem kolegům poděkovala za hezké vztahy na pracovním poli a panu vydavateli, že jsem součástí Slánských listů mohla být.

Luděk Schneider, kreslíř

Jedním z mých soukromých učitelů byl věhlasný český malíř Zdeněk Burian, který mě nasměroval na uměleckou dráhu. Před rokem 1989 jsem se zabýval, kromě jiného, restaurováním památek, ale také několik let jsem třeba dělal průvodčího ve vlaku. Od počátku sedmdesátých let jsem potom kreslil pro noviny a časopisy, např. pro Dikobraz či Večerní Prahu. Do dnešní doby jsem ilustroval ve více než 20 časopisech a nakreslil cca 15.000 vtipů a také ilustroval desítky vydaných knižních publikací, včetně těch z Geltonu.

Na počátku roku 1992 si mě vyhlédl Jirka Červenka a začal jsem kreslit vtipy do novin z produkce vydavatelství Gelton, a tím pádem i do Slánských listů. Asi už nikdo nespočítá, kolik ve Slánských listech bylo zveřejněno mých kreslených vtipů, ale určitě jich bylo více než tisíc. A moc mě těší, že se moje vtipy čtenářům líbily, a že jsem se mohl po několik desetiletí podílet na spoluvytváření těchto novin.

Iveta Tarantová, grafička

Pana Červenku znám od roku 1995 a s ním i Slánské listy. Vzpomínám, když jsme ještě Slánské listy dělali v programu Pagemaker. Vzpomínám, když jsme pak přecházeli z Pagemakeru do Indesignu a předělávali všechny inzeráty. Byli jsme v práci kolikrát až do noci a oči měli jak „angorák“. Je to už tak dávno. Zažili jsme s nimi kus života. To, že tištěné Slánské listy po tolika letech končí, je mi moc líto.

Pavel Tajčovský, grafik

Loučím se s papírovými Slánskými listy a skoro si připadám, jako kdybych se loučil s kamarádem. Táhli jsme to spolu nějakých třicet let. Jenom jsme o sobě nevěděli, že jsme kamarádi. Až teď. Ale to už tak bývá, že člověk o něco musí přijít, aby zjistil, co to pro něho znamenalo. Nevím, kdy přišel slepý k houslím a ani si nevzpomínám přesně, kdy jsem já přišel k předtiskové přípravě Slánských listů. Ale muselo to být obojí přibližně ve stejné době. Tedy v dávné minulosti, někdy okolo pětadevadesátého. Jářku, v době, kdy ještě byl monitor delší než širší, byl monochromatický, tedy černobílý, a byl jeden. A kdo měl třináctipalcový, tak to byl pán. A já byl pán! Měl jsem dokonce už tenkrát barevný. Dneska mám dva dvacetisedmipalcové, a připadám si jako nuzák. Mám totiž sice o monitor víc než tehdy, ale o Slánské listy míň než tehdy. A jak zpívá Zdeněk Svěrák: „Nemít monitory – nevadí! Nemít kamarády – vadí! Dneska sázím Slánské listy naposled a je mi smutno. Mé milé Slánské listy, budiž vám virtuální hlína lehká!

Psali, fotili i kreslili, ale již nás opustili

Již několik bývalých spolutvůrců Slánských listů nás, bohužel, navždy opustilo. Patří mezi ně sportovní redaktor Ladislav Ježek (1947 – 2004), dopisovatel Jaroslav Vykouk st. (1919 – 2011), redaktor Zdeněk Tvrdek (1934 – 2019), redaktor a obchodní zástupce Josef Rádl (1950 – 2021), redaktorka Ludmila Koulová (1951 – 2022), redaktor Jan Šícha (1962 – 2023), ilustrátor Ladislav Oplt (1937 – 2024), fotoreportér Karel Vidimský (1939 – 2024), dopisovatel Jaroslav Ulrich (1929 – 2025), fotograf Jaroslav Vyšín (1951 – 2025) a redaktorka Drahomila Radoměřská (1942 – 2025).

Na Slánských listech dále spolupracovali

Nebylo vůbec snadné dát dohromady seznam těch, kteří se podíleli za ta více než tři desetiletí na tvorbě Slánských listů. Vycházeli jsme přitom z pracovních smluv, dohod o spolupráci, osobních dotazníků, hledání v archivu ve 33 ročnících SL a také ve vlastních vzpomínkách, poněvadž bychom neradi na někoho zapomněli. Pokud by se to ale tak stalo, tak nám to promiňte, jelikož těch tvůrců SL bylo za tu dobu opravdu hodně. A kdo to tedy dále byli?

Externí fotografové: Pavel Vychodil a Jiří Jaroch. Externí redaktoři: Kateřina Hedbávná, Olga Judlová, Marie Lafantová, Zuzana Blechová, Karolína Kuviková, Jan Čečrdle, Kateřina Kindlová, Zuzana Patócsová, Magdalena Hortová, Marie Vladyková, Lucie Dobešová, Jiří Valenta, Štěpánka Svobodová, Josef Kovářík, Zuzana Káchová, Kateřina Jandová, František Sova, a Zdeněk Kuchyňka (redaktor Plusu). Dopisovatelé: Jindřich Trejbal, Otakar Patočka, Pavel Nepil, Jaroslav Šrajer, Jaroslav Ulrich, Vladimír Mates, Jaroslav Vykouk ml., Marek Kratochvíl st., Marek Kratochvíl ml., Jakub Beránek, Václav Šarboch, Zuzana Šebestová a Blanka Vševídová. Křížovkář: Václav Jirkovský. Obchodní zástupci: Jiří Posselt a Radek Svátek. Historické pohledy: Jiří Popovič. Sekretářky: Alice Matějková, Martina Jandová, Vladimíra Širmerová a Marie Jarošová. Vedoucí vydání: Jiří Závora. Vedoucí inzerce: Zbyněk Polívka. Redakční sazba: Iva Hoffmanová, Olga Pokorná, Gabriela Foldová, Ilona Ošlejšková a Blanka Jánská. Všeuměl: Milan Šteruský. Distributoři: Dana Sodomková, Jan Fanta, Libor Dobner, Josef Chodora. Slánské listy postupně tiskly tiskárny: Tuček Rakovník, Raport Rakovník, Petit Press Bratislava a Mafraprint Praha.

Redakce
06. 11. 2025, 11:12

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.