Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 20. listopadu 2017 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Ukázka z knihy Podivuhodné příběhy...

Kapitola I. - Případ Emy Paurové

Dne 14. května 1929 bylo ve Slaném jasno až polojasno, teplota se vyšplhala lehce nad 21 stupňů a z ojedinělých mráčků ani nekáplo. Po sedmé hodině ranní vychází z domu svých rodičů do zaměstnání pohledná 17letá dívka Ema Paurová, která se až do tohoto dne těšila z života, kterým proplouvala bez nejmenších problémů. Ema však tentokrát nezamířila do Wilsonovy ulice, kde pracovala, ale na druhou stranu k nedaleké obci Lidice. Tam se vydává podél železniční trati… Jde klidně a vychutnává si krásné slunné ráno. Za několik minut přisupí parní lokomotiva s dvanácti vagóny a mladá dívka se rozhoduje skočit pod vlak…

Co se vlastně tenkrát stalo? Nechme mluvit tehdejšího slánského vrchního strážmistra Škodu, který v den neštěstí do četnického protokolu uvedl: „Dne 14. května 1929 skočila v sebevražedném úmyslu pod osobní vlak v katastru obce Lidice 17letá úřednice Ema Paurová ze Slaného, Dražkovická 757. Strážmistr Václav Kindl se okamžitě odebral na místo, kde skočila dívka pod vlak, a vyšetřil následující: Ema Paurová jest zaměstnána jako úřednice u JUDr, Miroslava Hakena ve Slaném, Wilsonova 573, a každodenně před osmou hodinou odcházela z domova svých rodičů do jeho advokátní kanceláře.

Dne 14. května odešla Ema Paurová z domova svých rodičů ve čtvrt na osm ráno a šla podél železniční tratě k lesíku poblíže obce Lidice, kde jí potkal polní hlídač Jan Beznoska ze Slaného, ale jelikož ji znal, nevěnoval jí nějaké zvláštní pozornosti a konal dál obchůzku v polích poblíž tratě. Když projížděl vlak od Zlonic směrem ke Slanému, přiblížila se Ema Paurová k železničnímu náspu, a v okamžiku, kdy přisupěla lokomotiva vlaku, skočila přímo pod lokomotivu.

Lokomotiva Paurovou odhodila z levé na pravou kolej, kde její kola, jakož celého vlaku, sestavujícího z dvanácti vozů, přejela mladé dívce obě nohy, a sice levou pod kolenem a pravou nad kolenem. Jelikož nešťastnice velkými bolestmi křičela, odebral se hlídač Beznoska na koleje, kde zjistil, že se jedná o Emu Paurovou, kterou v zápětí rychlovlak jedoucí směrem od Zlonic do Slaného dopravil na slánské nádraží, odkud byla ihned přepravena do okresní nemocnice ve Slaném. Tam byla podrobena okamžitě operaci, při níž jí byly amputovány obě nohy ve výši nad koleny. Krom toho utrpěla velkou tržnou ránu na hlavě a byla jí přeražena levá ruka na dvou místech.

Ema Paurová stále vnímala, co se s ní děje, a operativní zákrok byl prováděn na této při plném vědomí. Po provedené operaci byla vyslechnuta strážmistrem Václavem Kindlem, kterému objasnila, proč chtěla spáchat sebevraždu, a její motiv vysvětlovala následovně: JUDr. Miroslav Haken ve Slaném obhajoval v nějaké soudní záležitosti Lídu Špacírkovou z Knovíze, s kterou se Paurová během návštěv v kanceláři seznámila. Mezi hovorem tato klientka zavedla řeč na rodinu inspektora pojišťovny „Slavia“, Vladimíra Lacha. Špacírková řekla Paurové, že chování paní Lachové se jí nelíbí, že prý ji tato vybízela, aby jely společně do nějakých lázní a přitom nadhodila otázku, co tomu Paurová říká. Ta Špacírkové odpověděla, že inspektor Lach, jakož i jeho manželka, jsou tuberkolózní a že před nějakým časem musel inspektor Lach propustit jednu úřednici, jelikož si jeho paní nepřála, aby ji zaměstnával ve své kanceláři.

Paní Špacírková vše, co od slečny Paurové slyšela, řekla inspektorovi Lachovi, který si 13. května 1929 přišel stěžovat do advokátní kanceláře. „To víte, že to nenechám, věc budu soudně stíhat a za to vám ručím, že vás odsoudí alespoň na 10 dní do vězení,“ oznámil úřednici Paurové. JUDr.Haken vysvětloval Lachovi, že jeho úřednice je hodné děvče a že jistě věc nemyslela tak vážně, a hleděl ho nějakým způsobem uspokojit. Po jeho odchodu napomenul Paurovou, že takové věci nesmí říkat, ale aby si z toho nic nedělala, že věc dobře dopadne, jelikož Lach nebude dělat žádné soudní zákroky.

Paurová však po domluvě svého nadřízeného usedavě plakala, po chvíli dokonce opustila kancelář a šla směrem k domovu. JUDr. Haken poslal za Paurovou úředníka Františka Grünera, který Paurovou přivedl zpět do kanceláře, kde jí majitel advokátní kanceláře opět vysvětloval, aby věc nebrala tak tragicky. Po 17. hodině odešla pak Ema Paurová domů ke svým rodičům.

Doma před svými rodiči se Paurová chovala úplně nenápadně, takže nic na ní nepozorovali. Teprve druhý den, 14. května, bylo její matce divné, že jde tak časně do kanceláře. Na matčinu otázku, proč jde do práce tak brzy, dcera odpověděla, že chce jít na zdravý vzduch. A poté odešla z domu.

FotoEma Paurová.jako 17letá. Zanedlouho se rozhodne skočit pod jedoucí vlak.

JUDr. Miroslav Haken líčil strážmistru Kindlovi Paurovou jako pořádné děvče, které jest morálně založeno a výstup mezi ní a Lachem zanechal duševní rozrušení. Jelikož Paurová jest nesmírně přecitlivělá a tato událost na ní působila tak mocně, že duševní deprese byla dovršena jednáním, na které nebyla Paurová zvyklá.

Lída Špacírková nemohla být vyslechnuta, jelikož 14. května odcestovala do Prahy, a rovněž i inspektor Lach nebyl ve Slaném přistižen, poněvadž odjel do Požár.“

Ema Paurová svůj pokus o sebevraždu nakonec přežila. Mohla tudíž celou tragickou záležitost uvést na pravou míru. Již druhý den po neštěstí byla ve slánské nemocnici vyslechnuta soudcem, Dr. Kočím: „Byla jsem u JUDr. Hakena zaměstnána jako úřednice od července 1928 a vycházeli jsme spolu celkem dobře. V pátek jsem mluvila s paní Špacírkovou z Knovíze, a ta říkala, že chce jet s paní Lachovou do lázní, a říkala taky, že má Lach souchotiny. Špacírková, která je velmi zvědavá, se stále na něco ptala, ale já jsem nevěděla celkem více, než-li ona mi řekla. A více jsem jí taky nemohla říci. V pondělí na to si mě zavolal JUDr. Haken do své kanceláře a v přítomnosti Lacha mně sdělil, že Špacírková prohlásila, že jsem jí řekla, že má Lach a jeho manželka souchotiny v nejvyšším stupni. Pak přišla Špacírková, která tvrdila, že jsem jí tohle všechno řekla a že jsem rozšiřovala ještě další klepy.

JUDr. Haken mně potom řekl, že to bylo vůči Lachovi uličnictví a stále opakoval, že tím pověst jeho kanceláře utrpí. Já jsem poté odešla domů, ale úředník Grünner mě přivedl nazpátek. Dr. Haken mě nejprve řekl: ,Sedněte si, já vám budu něco diktovat.‘ Diktoval jen chvíli, a pak přestal. Začal naříkat, jak je zničený: ,Ženská, měl jsem toho zapotřebí, já jsem se s vámi natrápil.‘ Rozčílilo mě to velice a zůstala jsem v kanceláři do šesti večer. Vyhotovovala jsem si běžnou práci a pak jsem šla domů.

Nejprve jsem se šla projít, aby doma na mně nepoznali rozčílení. Doma jsem se navečeřela a pak jsem odešla z domu s tím, že půjdu na ,Dvořákův večer‘. Chodila jsem pak po Lounské třídě se studentem Matějkou ze Slaného a odešla jsem úplně uklidněna domů, kam jsem se vrátila večer ve čtvrt na devět. A hned potom jsem šla spát. O půl šesté ráno jsem se probudila, začala jsem si číst a v sedm hodin jsem odešla do práce. Venku ale na mě padla tíseň, že potkám Lacha, který mně byl velice protivný. Dělal na mě dojem člověka velice neurvalého. Šla jsem okolo sokolovny přes viadukt polní cestou směrem k Lidicím. Sebevražedný úmysl jsem dosud neměla. Prohlížela jsem si kalendářík a po chvíli potkala hlídače Beznosku.

Najednou jsem slyšela přijíždět vlak ke Slanému, cítila jsem, že jsem stržena neodvratnou silou vrhnout se na koleje. Na místě, kde přestává živý plot, ohraničující trať, vrhla jsem se ze vzdálenosti šesti kroků před lokomotivu osobního vlaku. Ve vzdálenosti dvou kroků jsem na koleje dopadla z levé strany, a je mi záhadou, že jsem dopadla tak, že mě vlak přejel pouze nohy. Vědomí jsem neztratila, cítila jsem, jak mě všech dvanáct vagónů přejíždí. Vlak vůbec nezastavil, protože mě zřejmě nikdo nezpozoroval. Zastavil až rychlík za čtvrt hodiny. Železničáři mě naložili do vagónu a odvezli na stanici do Slaného, odkud jsem byla dopravena do místní nemocnice. Přitom jsem vědomí vůbec neztratila,“ uvedla zapisovateli Rychtaříkovi do protokolu sama Ema Paurová.

Je až neskutečné, že ještě týž den, co Ema Paurová utrpěla mnohačetná vážná zranění, byla vyslechnuta četníkem a následující den soudcem. Krom toho, že musela být záhy po operaci notně v šoku, určitě cítila velkou bolest. Četníci však v té době pracovali velmi rychle. Již o den později totiž měl celý případ zpracovaný na stole okresní slánský soud…

Emě Paurové byly amputovány nohy při plném vědomí. Zda je to vůbec možné a jak taková operace mohla probíhat, na to jsem se zeptal jednoho slánského doktora, který mi k tomu sdělil následující: „Operace při plném vědomí je možná s tím, že se pacientovi nasadí před operací anestetika. V roce 1929, kdy se tento případ stal, však nebyly anestetika zdaleka na takové úrovni, jako dneska. V té době se používal k těmto účelům alkohol nebo tzv. „rajský plyn“. Amputace končetin mohla trvat pouze 10 vteřin, ale také třeba celou hodinu, podle toho, v jakém stavu zraněné končetiny byly. Člověk v té době při takovéto operaci mohl cítit nepatrnou bolest, ale mohl při ní také řvát bolestí.“

Ema Paurová za dva týdny „slavila“ osmnácté narozeniny. Jak se odvíjel další její život a jak se vyrovnávala se svým osudem? A žije ještě? Pokud ano, bylo by jí 92 let. I toto jsem se snažil vypátrat. Moje první kroky vedly do domu, kde v době neštěstí, tedy před 74 lety, žila. Moc jsme zde ale nepochodil, jelikož současný majitel domku zde bydlí teprve několik let a o předchozí majitele domu se do této doby nezajímal. Větší štěstí jsem měl u sousedů. „Na tuto paní si pamatuji. Čile chodila po chodníku kolem našeho domu o francouzkých holích. To už je ale dobrých třicet let. Pak se někam odstěhovala. Ale jestli ještě žije, to nevím,“ řekl nám muž, který zde bydlí již dlouhá desetiletí.

Další pátrání po této ženě, která se narodila 29. května 1911, mě zavedlo až za bývalým slánským starostou, Ladislavem Čepelákem (67):

Pane Čepeláku, znáte paní Emu Paurovou?

No abych ji neznal, vždyť je to moje teta.

A ještě žije?

Před dvěma lety zemřela, konkrétně 6. dubna 2001. Bylo jí devadesát let. Teta byla do posledních let soběstačná. Bydlela v Šultysově ulici v paneláku. Hodně o ní v poslední době pečovala její sousedka, paní Hrušková. Já jsem se snažil jí obstarávat nákupy a větší úklid. Manželka jí prala prádlo.

Věděl jste, co se jí tenkrát stalo?

Co se jí konkrétně stalo, jsem se dozvěděl vlastně až teď, od vás. Nikdy jsem se neptal jak a proč se jí to stalo. To bylo v naší rodině velké tabu. Ona se o tom sama nikdy nezmínila.

Jak se odvíjel život vaší tety, počínaje touto nešťastnou událostí?

Dokud byli její rodiče na světě, pracovala doma na výrobě umělých květin. On totiž její otec nechtěl, aby chodila do práce. V roce 1954 jí zemřel otec a v roce 1956 maminka. Tři roky žila teta v domku sama, a pak jsme se k ní přistěhovali my – já s rodiči.

Ztráta rodičů na ní musela nedobře zapůsobit…

Tetě hodně pomáhala její práce. Když její rodiče zemřeli, začala chodit do Drobného zboží, kde dělala účetní. Zaměstnanci jí vždycky pomohli v práci do schodů, nebo když bylo náledí. Poté, co zemřeli moji rodiče, koupila si v Šultysově ulici garsonku.

Jak se vaše teta vyrovnávala se svým postižením?

Teta si nikdy na své postižení nestěžovala. Od půli stehen měla protézy. Za svůj život měla asi šest těchto náhrad, vždy novější typy. Poslední měla těsně před revolucí. Ale vím, že se jí moc nelíbily.

Jaké jsou vaše vzpomínky na ní?

Teta měla obrovský rozhled. Byla velmi vášnivou čtenářkou. V politice měla velký přehled, o všem věděla, nic jí neuteklo. Fandila ODS a Václavu Klausovi. Měla dvě kamarádky, které jí navštěvovaly.

Jak na tom vůbec byla vaše teta zdravotně?

Celý život byla fit. Jedla všechno. Nakonec zemřela v nedožitých devadesáti letech na rakovinu.

V jednom slánském paneláku jsem v rámci mého pátrání objevil 92letou spolužačku Emy Paurové. Paní Ludmila Putscheglová na svou spolužačku vzpomíná se slzami v očích.

Paní Putscheglová, jak jste se s Emou Paurovou seznámili?

Ema byla moje spolužačka a kamarádka zároveň. Kamarádily jsme spolu od první třídy. Dokonce jsme spolu šly i na střední obchodní školu. Bylo nás tam osmnáct děvčat a deset chlapců. Vystudovaly jsme v roce 1927. Ema byla moc hodná holka a výborná studentka.

Kam nastoupila po škole?

Po škole nastoupila v advokátní kanceláři JUDr. Hakena jako písařka. Ale kamarádili jsme spolu dále.

Znala jste pana doktora Hakena?

JUDr. Haken byl slušný člověk, silnější vyšší postavy, elegantní. Jeho paní byla velmi krásná blondýna. Myslím, že to byl takový hodný a opatrný člověk. Od městského úřadu jsme jednou dostali úkol třídit v sokolovně starý sběr šatstva pro Němce. Doktor Haken to dostal na starost. My jsme si z toho dělali blázny a zesměšňovali to. A on chudák říkal, nechte toho, kdyby to někdo udal, tak nás seberou.

Jak jste se dozvěděla, co se vaší kamarádce stalo?

Když jsem ráno přišla do práce, do Elektrického podniku ve Slaném, dozvěděla jsem se od kolegyň, že Ema skočila pod vlak.

Jak jste na tuto zprávu reagovala?

Nemohla jsem tomu uvěřit, protože večer jsem s ní a se spolužačkami byla na májové v kostele. Potom jsme přešli Korzo a rozešli jsme se. Byla veselá a vůbec nic na sobě nedala znát. Když jsem se to dozvěděla, zavolala jsem Bohunce Benešové do kanceláře JUDr. Hakena. Říkám jí, je to pravda, že Ema skočila pod vlak? A ona mi na to odpověděla: „Je.“

To musela být pro vás rána…

No, to víte že jo. A představte si, že za 14 dní to samé provedla Mařenka Švejková z naší školy. Já jsem Mařence druhý den, co skočila Ema Paurová pod vlak, říkala, co se Emě stalo, a ona na to povídá: „No, když to chtěla.“ A za 14 dní skočila pod vlak sama. Ona už to ale nepřežila. Bylo jí necelých 19 let…

Navštívila jste Emu Paurovou v nemocnici?

Za Emou jsem byla krátce po tom, co skočila pod vlak, v nemocnici. Již nevím, který den to bylo, ale pamatuji se, že tam zrovna byli její rodiče. Byl na ní hroznej pohled. Fantazírovala, ještě byla v šoku. Musela mít bolesti. Pak už jsem za ní do nemocnice nešla. Nemohla jsem to unést. Už je to 74 let, ale ještě si to všechno pamatuju.

Jak na to reagovali její rodiče?

Pro ty to byl šok. K tomu se víc poznamenat nedá.

A co Ema? Jak se s tím, co udělala, sama vyrovnávala?

Ze začátku to brala těžce. Ale pak jsem jí začala obdivovat, jak to snášela. Hodně si dopisovala s příbuznými v Německu, ona totiž němčinu výborně ovládala.

Řekla vám, proč skočila pod vlak?

Nikdy se mi nesvěřila s tím, proč to udělala. Já dlouho nevěděla, co se jí vlastně stalo. Jednou jsem jí domů nesla nějaké ovoce a ona se ke mně přišourala, poprvé bez nohou. No, byl to pro mě hrozně smutný pohled. Vůbec jsem nevěděla, jak ty protézy jsou velký. Někdy mně sice řekla, že ji ty nohy bolí, nebo že ji tlačí protézy, ale jinak to nesla statečně. Víte, žít bez nohou musí být hrozné. Já velice těžko chodím, tak o tom něco vím.

Ema do četnického protokolu vypověděla, že se večer před sebevražedným skokem procházela po slánských ulicích s jakýmsi Matějkou. To byl její chlapec?

Matějka byl kamarád z tanečních, já ho neznala. Vážnou známost Ema neměla.

Kdo byl pro Emu Paurovou největší oporou v životě po smrti jejích rodičů?

Vzorně se o ní staral její synovec, pan Čepelák. Nosil jí nákupy, uklízel jí a na svátky si ji vozil domů. Měla ještě bratra Václava, který sem za ní do své smrti jezdíval. Také měla ráda svého vedoucího z Drobných provozoven, pana Růžičku, který si ji moc vážil a chválil ji za odvedenou práci.

Setkala se někdy Ema se svými spolužáky?

Do osmdesáti let jsme se scházeli každý rok, a to všechny naše čtyři třídy ze střední školy. Jednou tam přivezli dokonce Emu, nechtěla tam jít, protože jí to bylo trapný. Ale nakonec byla šťastná, že se toho zúčastnila.

„Na Emu mám výborné vzpomínky. Byli jsme spolu celý život. V posledních letech jsem bydlela v sousedním činžáku. Ema zemřela čtrnáct dní před mým manželem, kterému bylo 93 let,“ uzavírá své vyprávění její věrná kamarádka se slzami v očích.

Osud, který život přichystal Emě Paurové, byl tvrdý a nemilosrdný. Ještě tvrdší úděl však potkal jejího zaměstnavatele, JUDr. Miroslava Hakena. O tom se dozvíte hned v následující kapitole.

Dnes má svátek Nikola
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.60%

Spíše ano
graf

17.99%

Spíše ne
graf

14.87%

V žádném případě
graf

19.54%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 834
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát