Kliknte zde
Dobré ráno, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je středa 24. ledna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Ukázka z knihy Prokletí továrníka Pály

Kapitola I.:

Továrníka Pálu ve vězení týrá jeho bývalý učeň

Po šestileté strastiplné válce, dne 5. května 1945, začíná osvobozování naší země i města Slaného. Tento den dává továrník Pála českým vojákům ve své slánské vile k dispozici garáž, kryt a závodní kuchyni. Druhého dne, 6. května, se však již ocitá ve slánské věznici. „Hovořím telefonicky se synem, který celou noc prodlel v továrně a vyprošuji si jeho návštěvu. O půl jedenácté dopoledne se však dostavují dva místní četníci a oznamují mi, že z příkazu ONV mě mají zatknout a odvést do zajišťovací vazby. Omlouvají se a vyslovují mínění, že se může jednat o vazbu několika dní. Nerozloučil jsem se ani s těžce churavou ženou, nechtěje jí přitěžovat, a pln slz se loučím s dceruškou, která se ukazuje velmi statečnou, věříc, že se brzy vrátím, sic jsem nic neprovedl,“ vzpomíná na své zatčení v listu, napsaném ve vězení, sám Pála.

Další bolestné překvapení ho očekává ve slánské věznici, do které je uvržen toho dne v pravé poledne. V cele se setkává se svým synem Rudolfem, který tu již dlí. Vzájemné pohledy jsou plné dotazů a zděšení. Ve svých 63 letech se ocitá v kriminále. „Podivně si se mnou osud hraje, že mi ani druhé osvobození vlasti nedovolí prožít,“ smutně říká J.J.Pála. V jejich cele se nalézá ještě okresní Hejtman Procházka a bývalý restaurátor Svoboda.

Slánská vězeňská správa začíná posílat vězně na práce, továrníku Pálovi jsou však přidělovány ty nejhorší. Jeho bývalý slánský spoluvězeň Karel Bittner (1914), jenž byl zatčen a odsouzen za propagaci fašismu a členství v politickém uskupení Vlajka, mně před třemi lety sdělil: „Pamatuji se, jak jsem s panem Pálou musel potupně sbírat odpadky ve slánských ulicích. On navíc musel čistit veřejné záchody.“ Sám Pála se snažil své tíživé situaci nepodat: „Mně je práce vždy životním úkolem. A proto, každou práci, která je mi přidělena, dělám svědomitě. Ať již je to skládání uhlí na dráze nebo čištění žump a veřejných záchodků,“ říkal ve slánské věznici.

Většinu prací prováděli vězni na veřejném prostranství. Jak se chovali slánští občané ke svému bývalému starostovi a nyní vězni? „Někteří mě nadále zdravili, většinou však jen očima. Byli i tací, kteří dávali své opovržení nade mnou najevo, a mezi těmi byli i ti vrtichvosti, lidé, kteří z mé přízně vždy jen těžili. Dřívější přátelé se mi vyhýbali pohledem. Srdce to drásalo. Vnitřní hlas mně však říkal: Nepodávej se dojmům a vydrž. Jednoho dne, jak tak jdeme za prací městem, upozorňuje mě jeden ze spoluvězňů, jak jeden pán na chodníku na mne ukazoval, řka svému spolujdoucímu: Hleď, starého Pálu, který má na svědomí Lidice. Užasl jsem nad tímto nařčením. Vysvětlení se mi dostalo za několik dní na výslechu u přednosty slánské kriminální policie, kde mi ukázal dopis, s dotazem, zda jej znám. Řekl jsem mu, že ano. Nařčení, že jsem požadoval předání dopisu gestapu, jsem rozhodně prohlásil za nepravdu. Kdybych měl takto nekalý úmysl, mohl jsem tak učinit přímo,“ tvrdí továrník Pála.

Krátce po osvobození přináší Rudé právo článek o lidické tragédii, v kterém označují za jejího viníka slánského továrníka Pálu. „Toho dne jsem se nalézal v chlapecké škole, v Jiráskově ulici, kde jsem měl vyčkat lékaře, maje přes týden silně zanícený nos. Přirozeně článek vzbudil velký rozruch. Lékaře jsem se nedočkal. Když se dostavil pan kancelista Myška, prosil jsem jej, aby mě vzal s sebou do věznice. To odmítl s upozorněním na články v Rudém právu a naznačil, že budu odvedený v pozdních večerních hodinách z obavy, že by mě mohlo občanstvo inzultovat. Udělal bych dobře, pravil, naznačujíc pohybem ruky, kdybych se oběsil jako Kalina. Zachoval jsem však největší klid, připraven snésti největší příkoří. Zanedlouho si pro mě přišel pan Seva, správce věznice, a ačkoliv byly ulice plné lidu, chovalo se toto slušně a nepřišlo ani k jedné poznámce,“ vzpomíná na tento den vězeň Pála.

Foto

Továrník Jaroslav Jan Pála.

Jaroslav Pála se synem jsou ze slánské věznice odváženi k výslechům: „Asi po týdnu jsem byl se svým synem eskortován ke kriminální policii na Kladno. V pozdních hodinách jsem byl vyslýchán dvěma pány, poněkud důrazněji, než tomu bylo ve Slaném. V následujícím týdnu jsem byl potřetí eskortován do Kladna k výslechu, a to se svým synem, tentokrát k vyšetřujícímu výboru SNB. Jeden z eskortujících vojáků se již v soudní budově na mne zle osopil, vyčítajíc mně Lidice, a bolestivě mně zmačknul obličej. Když jsme přijeli do Kladna a vystupovali na nádvoří věznice SNB, jeden z eskortujících vojáků sejmul synovi gumový plášť a odnesl si jej. Po vyřízení přijímacích formalit byl jsem ihned odveden k výslechu k panu komisaři Švarcovi. Přítomní byli ještě dva další páni, policejní úředníci. Začali mně tykat. Pokud jsem na otázku pana komisaře neuspokojivě odpověděl, na jeho pokyn mi tito dva uštědřili tvrdé rány do obličeje. Já říkám: ,Pánové, i kdybyste mě utloukli, nemohu vám nic jiného, než pravdu přiznat, a odmítám lživé nařčení.‘ “

Od tohoto dne je Jaroslav Pála hermeticky izolován od vnějšího světa a prodělává trnitou cestu duševního a tělesného utrpení v kladenské věznici SNB. „Sloužili zde mladí, krásně urostlí hoši, nebyli si snad ani vědomi krásného a vznešeného poslání ve SNB. Možná, že sami vyšli z koncentráků, kde též prošli peklem utrpení, nebo byli partyzáni. Prostě byli vůči nám vězňům plni odporu a nenávisti. Vůči mně a synovi se někteří chovali velmi zle. Stal jsem se terčem posměšků a narážek,“ vzpomíná na kladenskou věznici Pála a pokračuje: „Nebylo dne, šel-li jsem za prací, aby mně nebyl uštědřen nějaký kopanec nebo pohlavek. Zle mi vyčítali Lidice. Vyšel-li nějaký článek o mně v novinách, tož mi jej přidržovali až k obličeji. Každé ráno jsem se probouzel pln strachu, co dnes bude následovat. V počátku měl ve vězeňské kanceláři službu civilista, lidový voják v plátěném obleku, starší jistý muž, který si mne vzal mimořádně na mušku. Denně mě odváděl na práci do ubikací mužstva, kde se mně vždy od jednoho silného vojáka dostalo tvrdých ran do tváří.“

Bývalý továrník se „díky“ tomuto lidovému vojákovi v kladenské věznici nechtěně setkává i s lidickými ženami: „Jednoho dne jsem s ním musel jít pro oběd do blízké školní jídelny, v které byly též ubytovány lidické ženy. Poručil mně postavit se čelem ke zdi, vyvolal ženy z jedné učebny a já slyšel jen, jak si jedna ulehčila slovy: ,Fuj, Pála!“ Jinak to dělalo mužstvo SNB. Obyčejně si mě vyžádali na úklid ubikace, a když jsem byl s prací hotov, shlukli se kolem mne, místnost uzamkli, bombardovali mě dotazy a výčitkami, a v závěru vždy následoval zlý výprask prutem nebo nagajkou. A údery do tváře.“

Ve vězení ho dokonce mučí jeden z jeho bývalých učňů, který patřil k nejlepším v jeho továrně. „Nejhůře se mě dotkla inzultace, provedená na mně jedním z vojáků, mým bývalým učněm. Krásný urostlý černovlasý hoch, který se vyučil v mém závodě nástrojářem. Zdatný chlapec, jehož práce udivovaly odborníky na výstavách, na kterých obdržel ceny, a to jak v Kralupech, tak i v Hradci Králové a Praze. Nikdy jsem tomu hochovi neublížil, jen chválo zpěvy na něj pěl. A on mě za to ztloukl prutem přes záda, já musel dvakrát na kolena a jej poprosit za odpuštění, a nevěděl jsem proč. Takovou odměnu za prvotřídní vyzbrojení ve svém oboru pro život jsem neočekával. Cítil jsem se potupen a zneuctěn. Přeji si, aby se tento hoch stal i duševně ušlechtilejší,“ je Pálovo přání ještě v kladenské věznici.

Na továrníka Pálu si „vzpomněli“ i někteří jeho bývalí podřízení. „Nepěkně na mě působilo, když úředník Palaby, pan H., považoval za vhodné a vkusné, aby jeho bratr, sloužící jako kuchař u SNB, mně uštědřoval kopance. Přitom tento úředník je spolehlivý pracovník a vášnivý sportovec. Neměl jsem s ním nikdy problémy. Jeho bratru v kuchyni jsem však, nevím proč, musel podepsat odpuštění.

Nejhorší mě však teprve čekalo. Jednoho dne jsem byl ještě s dvěma dalšími vězni vyžádán na ubikaci č. 9. Bylo tam vícero hochů, kteří si se mnou zahráli nechutný kabaret. Po vyčištění místnosti dostali ti druzí k čištění obuv a mne si vzali do parády. Nejdřív mě tloukli a nadávali snad všemi zvířecími názvy. Pak mi dali do ruky pušku a já musel jako nevoják pojmenovávat její části a skládat jí. Poté jsem musel dělat s touto puškou různé cviky. Poté mně na hlavu nasadili velkou přilbu, nařídili mně sednout na zem a zpívat. Pod nátlakem jsem začal zpívat národní písničky. Poté mi jeden podával cigáro a říká: ,Ná, zakuř si!‘ Já jí nechtěl, jelikož vězni nesmí kouřit. Když mně dali rozkazem, abych si ji vzal, tak jsem ji přijal. Jakmile jsem si ji však vzal, dali mně dvě bolestivé rány do tváře. U druhých vojáků to vyvolalo hurónský smích. Pak přišel do místnosti starší, asi třicetiletý voják, a s poznámkami si dal vyčistit boty. Po vyčištění bot jsem se musel postavit do pozoru a sejmout brýle. Na to mě počastoval 15ti až 20ti tvrdými zásahy do obličeje, a pak odešel. Poté si mě vzal do práce jiný mladší hoch, stisknul si mě mezi nohy a tloukl mě rukojetí nagajky do hrudníku. Teprve, když jsem bolestí nemohl vydržet a nescházelo mnoho k zalknutí, toho zanechal. Nyní jsem musel sednout na židli, na hlavě mně zdánlivě stříhali vlasy a pak holili s břitvou, při čemž mi řekli, že vyholily velké ,L‘, abych byl za své lumpáctví označen. Jeden z vojáků držel přede mnou lesklý náboj, který má pro mě připraven. Poté jsem musel přečíst nahlas článek o mně v novinách otištěný, tendenční a nepravdivý. V závěru jsem se musel ohnout dopředu a jeden z vojáků mne ztloukl gumovou hadicí, asi 2 cm silnou, a druhý nagajkou. Záda jsem měl posety modřinami. Teď mě teprve propustili. Musel jsem se postavit do pozoru, salutovat a poroučet se se slovy: ,Zítra nashledanou.‘ Hoši s chechotem též salutovali. Vrátil jsem se do cely a celou noc strávil v horečce. Dva následující dni jsem nemohl kousat. Čelisti jsem si masíroval, abych je dostal do správné polohy.

Druhý den jsem prosil o přijetí u lékaře. Toho jsem se však nedočkal. Celé čtyři týdny jsem churavěl a nemohl pracovat. Byl jsem stále rozrušený a v noci jsem měl zlé sny,“ bolestně vzpomíná J.J.Pála na zážitky z kladenské věznice.

Píše se červen 1945, v republice zavládla svoboda a je opět nastolována demokracie. Lidé si užívají prvních šťastných dnů. Bývalému slánskému starostovi a velkopodnikateli J.J.Pálovi se však o tom může pouze zdát. Za zdmi vězení je v té době všechno jinak a mučení je zde na denním pořádku. Vězeň Pála ještě netuší, že v krutých podmínkách vězení stráví zbytek svého života - celých 18 let…

Dnes má svátek Miloš
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.57%

Spíše ano
graf

18.58%

Spíše ne
graf

14.60%

V žádném případě
graf

19.25%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 904
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát