Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pátek 21. září 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Ukázka z knihy Thienfeld

Vánoce na Thienfeldě

Všichni obyvatelé našeho domu na Thienfeldě se těší na Vánoce. Všichni, i ti nejmenší vědí, jaký nastává čas. Po několik dní bude zcela jiný život, plný hojnosti, piva, vzácného porozumění a sladkého nicnedělání. Lidé v domě v Průmyslové ulici neslaví první máj, narozeniny nebo svátky svých dětí, ani svoje – nebo snad pěkné vysvědčení svých ratolestí, tak to tedy vůbec ne.

Ale Vánoce, to je něco docela jiného. A proto všechny peníze, které vydělají, všechny důchody, které dostanou, se dají dohromady na jeden stůl. A je to pěkná hromádka peněz. Za tři čtvrtiny se koupí jídlo, tedy hlavně maso na řízky a – a pivo. Pivo to je na Thienfeldě něco posvátného, to je grunt, vzácný pramen, bez něhož si nikdo neumí Vánoce vůbec představit. Ani děda Rezner. Dokonce i malý Jindra, sotva devítiletý, má svojí skleničku od hořčice na lahodný mok. A ještě k penězům. Zbývající čtvrtina se rozdělí na třetiny. První dvě fungují jako železná zásoba na pivo, až dojde první várka. A za poslední třetinu se koupí dárky a stromeček (tady opravdu zanedbatelná symbolika). Jak se celý rok nedbá takřka na nic, tak na Vánoce se až pedantsky dbá hned na několik věcí najednou. Nejvíce, jak asi není těžké uhodnout, se dbá na pivo. Nejen kolik ho bude, jaká značka, kdo ho přiveze či kdo a jakým tempem ho bude pít. Ale hlavně se musí udržet, a to po celou dobu vánočních svátků, správná „temperatůra“. Tohle slovo si opakovaly děti jistě častěji než malou násobilku – bylo totiž důležitější... Ve sklepě byla stará sedací vana, která již dávno nesloužila účelu, pro který byla vytvořena, ale sloužila pro vychlazení piva vždy právě na Vánoce. Jakmile se tedy objevila vana ze sklepa na chodbě, neznamenalo to nic jiného než signál, že „Vánoce začínají“. Pivo se ošetřovalo jednoduchým způsobem. Do vany se natočila studená voda z kohoutku, která musela neustále sahat do dvou třetin výšky láhve. Ty nesměly ve vaně ležet, nýbrž jen stát jako svíce, protože podle teorie strejdy Jiřího jakákoliv zátka znehodnocovala tento posvátný nápoj. A láhve musely být pouze hnědé, poněvadž lépe imitovaly prostředí sudů, kdežto v zelených lahvích se pivo kazilo rychleji, a to účinkem světla. Pivo také nesmělo zteplat, ale naštěstí chodba, kde se nacházela vana, byla propojená s verandou a tam, jak již víme, byly vymláceny všechny okenní tabulky. Profukovalo to řádně, a tak natočená voda ve vaně nikdy nezteplala. Dovoz lahodného moku se zajišťoval ve starém dětském proutěném kočárku a obvykle byl svěřen malému Jirkovi (dostal také peníze do ruky) a jako tahouna, který se nestyděl táhnout vzácný náklad přes Kladno, dostal k ruce starší sestřenici „Anynka chce cukr lízat“. Ta naopak nafouklá hrdostí nad tím množstvím piva, pyšně se rozhlížela, poněvadž byla opravdu přesvědčená o výjimečnosti úkolu. A piva bylo skutečně požehnaně, dobrých dvě stě lahví – a byl to „Crystal“ z Budějovic. Malý Jirka věděl, že do Štěpána nevydrží.

Druhým nejdůležitějším produktem bylo maso. V podstatě se Vánoce rok od roku hodnotily podle počtu řízků a flašek piv. O mase již víme, že se výhradně jednalo o vepřové na řízky a bylo ho dobrých patnáct kilo. Řízky nahrazovaly všechnu ostatní krmi, tedy i banány, pomeranče či snad mandarinky pro děti. Je nutné dodat, že dětem tak vehementně nescházely, protože je moc neznaly. Třetím nejdůležitějším produktem a druhým jídlem byl bramborový salát. Ten připravovala celá rodina, což byla neopakující se vzácná podívaná a také atmosféra, kterou cítili všichni, byla hřejivá a některé hlavy, zvláště dětské, si přály, aby tato shoda zůstala navždy. Byl to hezký pohled, jak ženské, v čele se starou Reznerovou, škrabaly brambory a zeleninu. Jak mužští klepali řízky a dokonce i děda Rezner krájel svým malým nožíkem uvařená vajíčka na kostičky. Strejda Láda v trenýrkách, jak jinak, vyndaval ze sklenice okurky a lovil je právě tím prstem, co mu na něm scházely dva články. Děti to postřehly a tajně se smály, jak se mu pahýl mrskal v láku a poslední okurka mu stále unikala. Jirka Rezner starší stál u dřezu, krájel a klepal řízky a stále se otáčel do místnosti a vzpomínal nahlas na loňské Vánoce. Vlastně dopředu bilancoval. Vědělo se, že letos bude více piv, více řízků a salát by měl vydržet do konce svátků. Zkrátka je pěkné, když Pánbů dá. Dobře se to asi poslouchalo, protože strejda Láda utrousil nějakou tu slzičku (krokodýlí, jak říkají děti). Strejda Samek také u dřezu klepal řízky, ale vsedě. Byl po pořádné opici, a tak nemluvil. A děti na celý ten výjev koukaly s pusou otevřenou, poněvadž vidět pracovat rodiče s prarodiči se dalo opravdu jen o některých Vánocích.

Foto

Vánoce na Thienfeldě.

Bylo to skutečné teplo domova, tak vzácné pro všechny, a přitom tak jednoduché, jak se zdálo. Pro děti byly Vánoce tím nejkrásnějším, co tady na Thienfeldě prožily. A překonaly i dva měsíce letních prázdnin... To bylo všechno, co naučil starý pán Rezner svoje děti – ctít vánoční svátky. A proto všichni v této rodině milovali Vánoce. A nedospělí ještě k tomu milovali vyprávění Jirky Reznera staršího, nejobávanějšího člena rodiny, ze kterého se ovšem stal o vánoční svátky jiný člověk. Strejda Jirka uměl vyprávět: O koňské hlavě, skákající za války po Bressonské haldě, která strašila a obírala hlavně starší ženy o potravinové lístky. O působení v cizinecké legii (velmi oblíbené u pubescentů) a také o hospodských rvačkách, plných vášně a vítězství. Jeho líčení rvaček bylo pro posluchače zvláštním zážitkem, který jen tak nevymizel z paměti pro svojí zvláštní dlouhotrvající pachuť. Měl jednoduchý scénář skládající se z pěti dílů: V prvním seznámil s prostředím, kde se odehrála, v jaké restauraci (nebo před ní), a představil svoje nohsledy, obyčejně přátele zlatých povah. Ve druhém díle posluchači s napětím sledovali provokace druhé strany a nejvyšší možnou trpělivost otců, kteří projevili až zbytečný stupeň tolerance a slušnosti (je nutné připomenout, že Jirka Rezner opravdu neprovokoval a nezačínal, jenže o to více hecovali strejda Láda se Samkem, což Jirkovi zřejmě vždycky uniklo, nebo tuto skutečnost úmyslně přehlížel, aby později mohl bít). Ve třetím pokračování si posluchači již verbálně ulevovali, samozřejmě v souhlasném tónu, kývali hlavami, a kdyby náhle vstoupil do místnosti nezaujatý člověk, pomyslel by si: Proč ti lidé koukají na strašidelné filmy, když jim přináší tolik bolesti a utrpení. Nebyl to žádný horor. Byla právě napadena rodinná parta Jirky Reznera. To již nastal čtvrtý díl líčení. Na tvářích posluchačů se změnila grimasa do bojového a odhodlaného výrazu a některé děti, zcela uvolněné, máchaly rukama se zaťatýma pěstičkama a jejich jediné přání v té chvíli bylo, aby mohly již co nejdříve také mlátit ty největší darebáky, kteří chtějí ubližovat jejich hodným tatínkům a strýčkům. Jen děda Rezner se tvářil jako starý indián a nehnul ani brvou. Mezitím parta strejdy Jirky proměnila, tedy podle něho, pranici v jednostranný mlat, ve kterém byl soupeř dotlučen a ještě slovně ponížen, což jistě už nevnímal. To již bylo moc na „Anynku, co chce cukr lízat“, která se pod návalem dojmů počůrala, ostatní děti byly jako omámené a ty starší se tvářily, jako by o této konkrétní řeži slyšely poprvé... V pátém díle proběhla malá rekapitulace, na jejímž konci strejda Jirka nezapomněl zdůraznit nutnou úpravu před návratem domů. To znamenalo doslova: učesat se, zatlačit boule a sehnat plátek hovězího na modřiny v obličeji, aby před rodiči stanul, jak se sluší a patří, aby si nedělali žádné starosti.

Po této tečce pátého dílu se podíval na svého otce, zdali „on“ cítí tu úctu, kterou právě projevil. Děda pohled opětoval. Sešli se dva neslučitelní, ale nebylo jiné zábavy. Věděl také, že nemůže právě teď vyvádět svého syna z omylu, když to doposud nedokázal – přikývl tedy. Jiří chápaje po svém se ujistil, že všechno, co se stalo a on vyprávěl, je správné a má to potvrzené od člověka, kterého si váží nejvíc v životě. U ostatních to bylo jinak. Strejda Láda se tvářil, jako by měl on hlavní režii tohoto pěkného programu, a vyhříval se s chutí na tom pochybném slunci slávy. Vyhřívaly se i děti. Malý Jirka se pyšně rozhlížel po ostatních dětech a cítil převahu... Jeho otec je velký rváč, všichni se ho bojí a ještě je hezký. To si poprvé uvědomil, když za ním tatínek přijel do dětského domova v Hříměždicích. Měl na sobě krásné modré šaty, jeho černé vlasy svítily zdálky a ostatní děti se ptaly jeden druhého: co je to za krásného pána? Ano, ten krásný pán je můj otec, řekl tenkrát nahlas a cítil, jak jím projíždí slastný pocit vítězství. Jedu domů s krásným otcem. Tak teď tady na Thienfeldě opět cítí ten krásný omamný pocit, jeho otec je ten největší rváč, který ho ochrání, už se nemusí bát. Jirka věděl, že bude-li naslouchat otcovu vyprávění, může být vzhůru do rána, nemusí se učit, nemusí nic. Však také po Novém roce všechny děti, tedy kromě Pepíčka Mlsouna, chodily čtrnáct dní za školu. Nemohlo za to jen vyprávění strejdy Jirky. Nechtělo se jim do školy z domnělého ráje, kde dospělí bezdůvodně pijí a pak pláčou a děti popíjí s nimi. Bez žádných povinností a jen užívají a naplno vychutnávají ten hořkosladký život o Vánocích na Thienfeldě.

Až se později, už jako dospělí lidé, sejdou, budou právě vzpomínat na charismatické vyprávění Jirky Reznera st., které se jim hluboko a navždy zarylo do pamětí a do srdcí. A také se shodnou, že kdyby uměl žít, tak jak uměl vyprávět, byl by s ním život jako v ráji – a nejen o Vánocích... Ovšem teď jsou všichni obyvatelé domu shromážděni v kuchyni u starých Reznerů a drtivá většina se neskonale moc těší na jeden z vrcholů Vánoc, vypravování Jirky Reznera staršího o útěku do Francie.

Dnes má svátek Matouš
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

48.90%

Spíše ano
graf

17.32%

Spíše ne
graf

14.43%

V žádném případě
graf

19.35%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1178
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát