Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 20. listopadu 2017 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Ukázka z knihy Vzpomínky na staré Kladno

Venca bystrý oko a Standa Fred Froberg

Znáte je také, sedávají v hospodách u stolu štamgastů, jsou samá legrace, je na nich podepsán život. Jeho dráp jim vyškrábal do tváří vrásky a některým i podetnul zdraví. Mají svá úsloví, svůj společný humor. Je zajímavé, že když s nimi sedává ženská, vždy působí jako cizí element. Tihle týpkové si dělávají legraci sami ze sebe, shazují se po sexuální stránce, že jsou pod pantoflem, nebo že něco zvorali. Myslím si, že ženská by to brala moc osobně. Všechna tahle legrace nesmí zesměšňovat, urážet, nebo bolet.

Znal jsem dva kamarády ze Žloukovic na Berounce, kteří byli mistry nad mistry, nějaký Venca bystrý oko a Standa, zvaný Fred Froberg. Lídrem v tomto tandemu byl Venca, šlachovitý, do tmava opálený, vždy v kostkované košili, manžestrácích a snad ve stoletém propoceném klobouku. Jediné, co na něm bylo každý rok nové, byly kecky, jelikož se mu potily nohy.

Měl chatu pod tratí, kde zřejmě žil celoročně (byl v penzi) se svojí baculatou babkou, která oproti němu vypadala stále jako ze škatulky a chovala se jako generál. Sto metrů přes jetelové políčko dělal Standa vedoucího na poldovské chatě. Standa to správcovství dostal za to, že na Martinkách přišel o nohu pod kolenem. Nosil protézu, o kterou moc nedbal. Vrzala mu a klapala na každý došlap. Měl drsný hlas (baryton) a hrál si na tehdejšího populárního, stejně postiženého zpěváka z NDR, Fredyho Froberga.

Venca chodil denně na ryby na svoji lodičku. Vždy v 8 hodin zaklepal na okno poldovské chaty ve zvýšeném přízemí a hospodyně v kuchyni, paní Slepičková, otevřela okno. Venca ukázal jeden nebo dva prsty a doširoka otevřel svá bezzubá ústa. Paní Slepičková, také beze slova, mu do nich nalila jednoho nebo dva velké rumy. Zavřela okno a připsala Vaškovi dluh, a on ho potom z důchodu poctivě zaplatil.

Venca zuby měl, ale vyndavací, nosil je v kapse u vesty, nasazoval si je jen k jídlu, nebo když měl jednání na úřadě. Tvrdil, že už je jednou vykejchl z loďky při rybaření a do noci se pro ně potápěl, než-li je našel v hubě starého bezzubého sumce. Musel se s ním do krve servat, než-li mu je vzal, nechtěl je prevít vrátit. Seděly mu prý jako ulité. Při Vencově široké tlamní dutině jsem mu docela věřil.

Foto

Standa Fred Froberg a Venca bystrý oko.

Takových historek měl Venca plnej chlebník. Na otázku, proč mu říkají bystrý oko, říkával, že má tak ostrý zrak, že dokáže na 15metrů zaplivnout ležícímu šakalovi oko. Když to říkal, tak se na vás upřeně díval krhavýma očima za tlustými skly. Šakal byl jeho podvraťáček, který pravidelně pendloval mezi chatou a Vencou s lístečky za obojkem. Na nich bylo obvykle napsáno: „Venco, nemám dříví, Venco nakoupit, Venco vodu!“ Venca na ně odpovídal ve stoje, na loďce, řevem přes celé údolí: „Už jdu!“ A stejně nešel. Když přišla babka osobně, udělal pádly pár temp, zakotvil pár metrů od břehu a babka byla zase nahraná.

Kouzelné byly jejich sobotní návraty ze žloukovické hospody. Standa šmajdal po asfaltce, Venca sto metrů od něho po souběžné trati, pivo s nimi strkalo. O Standovi Venca věděl, protéza mu klapala a vrzala do tmy. Když přestala, Venca řval tenorem: „Co děláš?“ A Standa odpovídal prokouřeným barytonem: „Močím.“ Za chvíli měl starosti Standa o Vencu: „Eště deš?“ „Nejdu, ležím a nevím v čem!“ zněla odpověď. „Smrdí to, nebo píchá?“ „Píchá!“ „To buď rád.“

Tihle dva parťáci si notovali před každou společností, ale jako jednotlivci na sebe šili jednu kulišárnu lepší než-li druhou. Slavná byla ta u berounské radnice. To se Standa neopatrně zmínil, že v pátek musí do Berouna na radnici něco vyřídit, a čirou náhodou v hospodě visel plakát, že v berounském kulturním domě v sobotu vystupuje Fred Froberg. Vencovi zasvítily oči a hned konal. Dal si tu námahu a od žloukovických ochotníků si půjčil dva reflektory na stojanech, někde splašil osmičku kameru a přemluvil dva kamarády s autem.

Ráno zajeli do Berouna k radnici, kam měl přijít Standa. Postavili světla, Venca si nasadil zelený kšilt a sedl si na Thonetku s nápisem „Režie“. Měl to perfektně vymakaný, prevít. Na otázky, co se bude filmovat, kolemjdoucím odpovídal, že má na radnici přijít Fred Froberg inkognito. Za chvíli Standu čekal dav čumilů a trhovci na náměstí neměli komu prodávat. Najednou dav zašuměl „už jde“ a uctivě udělal Standovi uličku. Iluze byly dokonalá. Muž s protézou, v nových džínách, šedé košili bez kravaty, ve vestičce z kůže, stejné, jakou nosil božský Fred v televizi. Standovi, když uviděl Vencu za kamerou, to hned naskočilo, začal davu blahosklonně kynout, podepisovat nastavené papírky. Koutkem úst ještě stačil Vencovi vyhrožovat: „Máš to u mě prevíte!“

Vrátil mu to na chodbě radnice. Na lavici tam čekala cikánská rodinka, která zrovna dostala dekret na byt. Standa se jenom zeptal, zda-li mají nějaký nábytek. Že by věděl o kuchyni a obýváku, bylo by to zadarmo a hned jim dal adresu chaty svého kamaráda Venci. Cikáni u něho byli druhý den jako na koni, lépe řečeno s žebřiňákem a koněm, a že prý si jdou pro ten nábytek. Jste zvědavi, jak z toho Venca vybruslil? Geniálně! Řekl, že jdou pozdě, že právě odjelo naložené auto, a ukázal dolů na silničku, na náhodně jedoucího pekaře. Jo, Vencovi to pálilo. Jednou přišel do hospody na obvyklou svačinku a na háčku u prutu měl napíchnutého chcíplého vrabce. Na ironické poznámky, co to má za úlovek, pyšně odpověděl: „No co? Zasek jsem ho v letu!“ Venca si prostě uměl situace narežírovat.

Nejslavnější příhoda se zvířátky byla ta s ježkem. Venca jako vždy zasedl v hospodě za svůj stůl a začal obvyklý rituál. Z chlebníku vyndal ubrousek, nůž, namazaný chléb a rajče. Vše na stole uspořádal, objednal si pivo a jako eskamotér ještě zašátral v chlebníku. Vytáhl do klubíčka schouleného ježka a položil ho na stůl, hned vedle piva. Hospoda napjatě čekala, co se z toho vyvine. Ježek chvíli ležel a vedle něho odkapávala na porcelánový tácek z bohatě naplněného půllitru pěna. Ježek byl buď žíznivý, nebo santusák, protože z klubíčka vykoukl černý čeníšek, zaňuchal a začal olizovat pivo z tácku. Musím říci, že mu šmakovalo, hospodský holt nebyl žádnej špindíra. Když to Venca uviděl, objednal rum a trochu mu to pivo říznul. Za pět minut byl ježek tuhej, tedy ožralej, chrupal natažený na zádech, nožičky mu trčely jako obrácené stoličce a chrápal docela nahlas. Hospoda byla u vytržení, štamgasti do něho šťouchali prstem, šimrali ho pod bradičkou, mlaskali na něho a on na chvíli přestal chrápat. Byl úplně stejný, jako chlap v manželském loži. Venca dal ježka zpět do chlebníku, zaplatil a šel zpět k Berounce. Od té doby nosil ježka, na sváču do hospody, každý den. Jen objednávka byla jiná: „Dvě piva a rum, máme oba žízeň, já i ježek.“

Ve Vencovi dřímaly snad všechny Můzy, v šedesátém devátém, když nás přepadli Rusáci, Venca hrál v hospodě před houfem trampů a vodáků na kytaru, a zpíval častušku o Brežněvovi. Pamatují si jen úryvek:

Blázen Brežněv poslal tanky,

myslel, že nás zastraší,

ale tím nám jen dokázal,

že mu v hlavě haraší!

Na to, že nevěděl, kdo ho poslouchá, to byla pěkná provokace! Jenže Venca se narodil na šťastné planetě, takže všechno zlé se mu obloukem vyhýbalo.

Se Standou byla sranda jiná, jakoby trošku říznutá nešikovností, snad v tom bylo maličko studu za tu dřevěnou nohu. A proto i ta image Freda Froberga. Nikdy se přes den nekoupal v řece, v noci jsme ho vozili na loďce ke kamenu, uprostřed řeky. Standa si odepnul nohu, postavil ji na špici lodi a sesunul se do řeky plavně jako tuleň. Jednou nějak škobrtnul a nohu srazil do vody. Na nic jsem nečekal a vesloval jako o závod. Proud byl silný a noha si to hasila po proudu k mostu. Bylo zajímavé, že noha plula na stojato, botou nahoru a vypadalo to, že mi mává. Uviděl jsem pod mostem rybáře na loďce, jak líčí na úhoře, a řval jsem: „Chyť jí!“ Koukal, co má chytit, potom se mu zachytila na šňůře. Takový úlovek nečekal. Naložil jsem uprchlici a půl hodiny se pachtil proti proudu ke Standovi. Ten visel na kameni, zmrzlej jako eskymácká ponožka. Na břehu postávala parta od táboráku, děti, ženský, chlapi, a vůbec nechápali, proč Standa nejde z vody, když je tam voda jen do pasu. To ale přece nešlo, nahej a bez nohy? Vypadal v tom šeru, na tom balvanu v řece, jako malá mořská víla .

Jindy mě požádal, abych ho vzal na motorce nahoru, do stráně na houby. Když jsme vyjížděli, vykřikoval: „Já znám fleky, jen to vyřežem a za půl hodiny jsme zpátky.“ Nahoře jsem zastrčil Jawičku do křoví, přikryl větvemi a šel za Standou. Po půl hodině mu říkám: „Tak, kde máš ty fleky, ty houbaři?“ Kecal, nejen že žádné fleky neznal, ale on ten moula ani nevěděl, kde jsme. Nebudu to protahovat, nenašli jsme ani houbičku, ani naši ukrytou motorku. No, abych nelhal, něco jsme přeci jen našli. Podle hluku aut silnici, parůžek a kus řetězu. Utahaní jsme šmajdali z kopce po silnici, až nám zastavil autobus a zadarmo nás vysadil ve Žloukovicích u hospody. Byli jsme utahaní a bez koruny. Kdo by si také bral do lesa peníze, notabene, když jsme to jeli jen „vyřezat“ a hned se zase vrátit. Dopadlo to dobře, v hospodě nám dali na dluh a zpátky k motorce nás odvezli lesáci gazíkem.

Standa měl na ženský štěstí, šikovně využíval image Freda Froberga a v jeho kanceláři, které říkal „Katovna“ na gauči skončila nejedna starší rekreantka. Jednou se ale objevila „černá vdova“ s uhrančivýma očima a to byl Standův konec. Začala ho opečovávat, nenápadně vzdalovat od party a za rok si ho vzala za muže. Standa dělal vše, co řekla, partě se vyhýbal, když ho přivedla k ohni, protože sám mezi nás nesměl, byl na něho smutný pohled.

Byl nažehlený, vymydlený a musel sedět na plátěné židličce, aby si neumazal manžestráky. Smutný konec Fredyho Froberga.

Vendu jsem ještě viděl naposledy u konzumu, kde předváděl svůj kousek se žížalou. Aby nemusel stát ve frontě, strčil si do bezzubé huby tu největší žížalu, co měl, a dělal babkám sumce. Ty ho za to pustily před sebe. Tentokrát ale narazil ve frontě na nějakou nafrněnou Pražačku. Začala křičet, ať nepředbíhá, že je dobytek a že bude zvracet. Venca nebývale ochotně žížalu vypliv a povídá: „Ale děte paní, já je dávám slepicím už léta a žádná mi ještě po nich neblila.“ Ty jeho brejličky přitom zasvítily jako sluníčka.

Víte, co si budeme povídat, stáří bolí, nemoci se střídají a v těle se vždycky nějaká v uhnízdí nastálo. Venca na tom byl určitě stejně, ale uměl s tím žít. Chtěl bych být jako on, vymýšlet legrácky a ptákoviny, které neuráží a nebolí, žít jako dobrák, na kterého se i v dobrém vzpomíná.

Dnes má svátek Nikola
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.60%

Spíše ano
graf

17.99%

Spíše ne
graf

14.87%

V žádném případě
graf

19.54%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 834
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát