Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 20. listopadu 2017 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Ukázka z knihy Zatracení parchanti

Na dno

Na konci měsíce září se zdála atmosféra ve Wermeries nejlepší od mého příjezdu. S Otou Mouchou jsme si rozuměli, a možná i proto, že nebylo Mirka Herdy. Pomalu jsme na něho zapomínali, přesto jeho originální příměry a nadávky hned tak z našich hlav nevymizely. Nejvíce se nám líbilo nazývat místní kluky, ale i ostatní, analogiemi jako: ty holinko, starší muž byl holina - nebo: válenko, verpáne, burane, doško apod. Docela jsem v těchto oslovení vynikal a přitom jsem si dobře všiml, jak se na mě Miládka Hájenská nepěkně dívá. A jak si chlapci z vesnice stále něco šuškají, a přitom se na mne dívají a já jsem přesvědčen - právě od těch dob - od těch okamžiků - jak se blížily ty rty, k těm uším, tak právě tenkrát jsem získal - a to na celý život - onu „krásnou“ vlastnost - jakou je: p o d e z í r á n í... A musím přiznat, že mi ta krásná vlastnost zůstala dosud.

Jenže, když už jsem „málem“ na epizodu s šuškáním zapomněl, nezapomněl někdo na mě. Stalo se - tedy - něco strašného. Když jsme se jednou vraceli z hodiny tělesné výchovy ze hřiště zpět do třídy, posadil jsem se, trochu unaven (hráli jsme fotbal), na sedačku do své lavice a doslova jsem zkoprněl - ne! to není ten pravý výraz - zcepeněl jsem! Cítil, jak rudnu a začínám se třást. Ne! tohle snad ne! Na mou lavici, respektive, na mojí polovinu, někdo vyryl, a dost hluboko, onen známý kosočtverec s čárkou uprostřed, provázející snad všechny děti pubertálními léty. Tak tento, jinak docela pěkný znak, skvěl se na mé polovině lavice. Pěkné... Já jsem z doslechu věděl, že tento výtvor, je-li rytci dokázán - je odměněn polepšovnou... Jasně jsem věděl, že se musím bránit a křičet, vyvolat hluk a hlavně oznámit, co jsem objevil na své lavici. Nemohl jsem. Byl jsem dočista paralyzován. A ještě se k tomu přidal druhý vnitřní - ale slabší hlas, který mi radil, abych zůstal v klidu. A tak jsem propásl těch několik drahocenných vteřin, kdy jsem mohl vykřičet a možná tím ubránit svou nevinu. Odvrátit to strašné nebezpečí a zachránit se. Jenže mě najednou ovládl jakýsi třetí hlas, zříci se obrany, a tak mým mozkem prolétaly stále dokola myšlenky typu: tak jestli tohle praskne a to až se doví SOUDRUH, tak je po mně veta... a přitom jsem znamení schovával sešitem. Miládka si mě úkosem prohlížela a já začal těžce, velmi těžce, a pozdě litovat těch svých (nebo Herdových) „holin, verpánů a buranů“... Již zjevně jsem začal propadat panice. A k mému, již tak nezměrnému zděšení, si mého stavu všimla soudružka učitelka Kandusová. Přišla tedy až k naší lavici, kde jsem nervózně a křečovitě tlačil školní sešit na kosočtverec (jak se později vyjádřil Ota Moucha: „v životní velikosti“) a zákonitě se optala: „Copak skrýváš pod tím sešitem, Jirko?“ Pro Pánajána - ona mě poprvé oslovila křestním jménem! Cítil jsem jak rudnu, ne červenám, ale jak rudnu a přitom vím, že mohu jen zklamat - zrovna teď - když snad poprvé a sama v sobě si uvědomila, a chtěla uvěřit, že „nejsem tak špatný“... Podíval jsem se jí do očí a viděl v nich (v jejich očích poprvé) tu odlišnost a měkkost ženy, matky. Ano, já v těch modrošedých očích poprvé zachytil sounáležitost, cit, zájem a také člověka, který reguluje své chování, poněvadž ví, jakého človíčka a odkud má před sebou. Vytrhla mě z myšlenek - předtím ovšem pohlédla na Miládku. A mně se opětně zazdálo - jakoby to bylo kvůli nějakému signálu nebo znamení - nu, a to mě již oslovila, spíše tedy požádala:

„Tak zvedni ten sešit...“

„Nemohu.“ odpověděl jsem.

„Proč?“ s mírným úsměvem.

„Já, já,“ koktal jsem. V tom prudce natáhla ruku a zvedla sešit. A - a pak spatřila něco, za co se sama přede mnou asi zastyděla, protože se zapýřila jako holčička. I dnes by mě zajímalo, proč tak znachověla. Jestli pro ten „znak“ a vlastní příslušnost k pohlaví, ke kterému patřila a které bylo tak nestydatě prezentováno - anebo pro ten zlom vůči mně - ten zlom důvěry takto splacené... Tak nejsurověji? Téměř deset sekund nebyla schopna reagovat. Až se mi zazdálo, jak ke mně doléhá rachocení a šrotování z jejího mozku. Také obě třídy (v každé učebně byly dvě třídy, ve dvou řadách lavic) naprosto zmlkly v předtuše velké věci. A poté konečně vykřikla:

„To jsi udělal ty?!“

„Já, né... já jsem při-při-přišel a - a - a už - to - to by - bylo! Souško!“ I takto koktaje jsem cítil, jak hlas zní provinile, ba lhavě a já ho nemohu zvládnout tak, jak bych měl, nebo alespoň tak, jak mluví ten, kdo má pravdu. I přesto v jaké situaci jsem se nacházel, jsem i já sám cítil, jak mi po takové obhajobě nemůže nikdo věřit. Vůbec mě nenapadlo, aby mi Miládka dosvědčila, že před hodinou tělocviku, když jsme odcházeli spolu, byla lavice i já neposkvrněny. Když jsem ovšem pohlédl do jejího pohrdavého obličeje, neměl jsem vůbec sílu (a asi mně došlo, jak by to vůbec dopadlo, bránit se jejím svědectvím).

A opět, bohužel opět, mi neušly pohledy a také výměny pohledů, teď pro mě již těch zákeřných buranů - a jistě jim - ani za mák nedošlo, do jaké situace mě dostali. A možná, a možná právě proto! Na další úvahy nebyl čas, protože soudružka Kandusová se rozhodla bojovat na nesprávném bojišti: „Tak ty, ty jsi to neudělal?“ zeptala se a mně to připadalo, že chtěla před žáky ukázat, jak ovládá situaci. (Panečku to byla změna - a nejen tónu). Její tvář také prodělávala změny. Několikasekundová bledost byla opět vystřídána amarantověním.... Bránil jsem se chabě.

„Ne! Ne! Ne! opravdu já ne! Souško!“ Téměř jsem nepoznával svůj hlas, tak jsem kňučel a přitom si povšiml, že můj hlas se podobá hlasu cikána Kiše, zvláště to třetí „ne“! No to jsem snad úplně odposlouchal, ale i další projevy mi nepřišly jako moje vlastní. Jako bych slyšel celý dětský domov...

„Tak ty jsi to tedy neudělal?! Co?!“ učitelce Kandusové zjevně docházela trpělivost a síla. A tak, již ne tak vypjatě jen dodala: „Do ředitelny, jdeme!“ Rezignoval jsem i přes tušení, jaký osud mě čeká u „Semizdážetiňákoustřihnu“. Vypadl jsem rád z té třídy, do které jsem dnes přišel jakožto možný uchazeč o nejkrásnější kvítek ve Wermeries a odcházím z ní jako čekatel polepšovny - ztratě všechno - i možnost návratu domů. Vyšli jsme ze třídy a já, i přes nedobrou situaci, jsem cítil, že jdu vedle ženy - a tak jsem si vnucoval naději: Ano, tam přeci není ta tvrdost, nemilosrdnost, ten těžký dopad. Jdu přeci s paní Kandusovou, mojí učitelkou, o které se ví, jak lehké to nemá - ani trochu - s naším SOUDRUHEM...

Jednou, asi před měsícem, jsem byl zavolán do jeho vytopené kanceláře. Přišel jsem asi o něco dříve, poněvadž jsem nechtěně vyslechl závěr jejich poněkud ostřejšího rozhovoru. A když paní Kandusová vycházela od SOUDRUHA z kanceláře, odpověděla mu: „No, jak chceš, Milánku!“ A v tom okamžiku jsem vstoupil. Nemohla mě tušit a také již nešla vrátit ta slova - taková náhoda. No - a mně zněl ten „Milánek“ tak neuvěřitelně směšně, až jsem se mírně pousmál a vstoupil do kanceláře. SOUDRUHOVI jistě došlo, co jsem slyšel, soudě i podle jeho obličeje, který se mu hned zapálil ruměncem (ještě, že ne panenským). A já si jen tak pomyslel: heleme se, Milánek, panečku, tak pan Milánek, je také... ten náš Velký SOUDRUH Kandus... tak Milánek, tedy hm... A možná právě „ono“ její familiérní pojmenovaní mi ubíralo strach. Už jsem nestačil všechno probrat. Po zaklepání jsme stanuli v ředitelně před ředitelem Antonínem Lišákem starším (měl syna téhož jména a příjmení), známým více pod přezdívkou „Semizdážetiňákoustřihnu!“

Foto

A poté vykřikla: "To jsi udělal ty?!"

„Tak, co se děje soudružko učitelko?“ přivítal nás.

„Nezlobte se, soudruhu řediteli, nechci vás rušit...“

„Mě nerušíte soudružko, co máte na srdci?“ Ředitel měl pěkný, hluboký hlas a ostrý pohled jako nůž. Měl-li příležitost, rád řečnil a jeho projev byl plný metafor. Jinak přísný, spravedlivý i u žáků oblíbený.

„Ehm,“ učitelka váhala, asi hledala vhodnou formulaci (nehledě na to, že pan ředitel byl velký fešák a elegán - a ona za ním asi nechodila často s tak choulostivými věcmi). Ředitel zvedl obočí. Pochopila.

„Soudruhu řediteli, žák Rezner - namaloval - vyryl na lavici... - přirození – “ (ředitel zvedl obočí ještě výše), „prosím dámské!“ Jako by se mu ulevilo... (ale i já měl někdy vidiny - a mám). Ředitel Lišák jakoby pro sebe zadrmolil: no, to dělali už v patnáctém století na Karlštejně... Nicméně mě doslova provrtal pohledem a již svým silným hlasem spustil:

„Ták...! Takže Rezner nááám maluje! - Proč jsi to udělal?!“ poslední větu už zahřměl. A já, ještě než se stačil leknout, vzpomněl jsem si na slova Mirka Herdy, kterému „ale“ nebyl nikdo a nic svaté, jak o řediteli Lišákovi říkal: „A co ten Semizdážetiňákoustřihnu? Ten neučí ani jednu hodinu denně, občas supluje, a když někdo jednou za rok rozbije míčem okno, je šťastný, že je co řešit, aby nevyšlo najevo, na jak velké hovno tady je. No, ale potom - teda nastává chvíle jeho důležitosti a nutnosti jeho výskytu na své ředitelské židli a on musí dokázat - ostatním buranům ve vsi a hlavně ozářenejm lopatám v Příbrami - oprávněnou proprdelněnost svého ušáku na míru, ve vytopeném kanclu...“ Jo, tak nějak to říkal... Takže jsem se strefil právě do doby, aby dokázal tu oprávněnost...napadlo mě.

„Ty neumíš mluvit? Co?!“ dostal se asi trošku do šoku, poněvadž mu skoro selhal hlas. A právě tím selháním hlasu poskytl největší důkaz, jak opravdově to myslí s tak důležitou funkcí mu svěřenou. A proto, aniž si odkašlal (jakoby si pomyslel: celá ves se doví, jak jsem se rozčílil - až jsem téměř ztratil hlas - a to již něco znamená...) pokračoval:

„Ty jsi opravdu němý?!“ hnedle fistulí.

„Ne, ne - nej - sem, ně - ně – němý,“ koktal jsem plačtivě a snažil se dál:

„Já, já - já jsem - to - to, neudělal...“

„Có? tak ty budeš zapírat! Ty budeš lhát?!“ otočil se na učitelku.

„Proč lže? Proč ten chlapec lže?! sou-druž-ko? he?“ A vykulil oči. Nežli stačila odpovědět, napjal jsem všechny síly a zvolal:

„ Soudruhu řediteli, já, já jsem to ne-neudělal - já byl na tělocviku.“

Semizdážetiňákoustřihnu pomalu přenesl zrak ze mě na učitelku a vystrčil bradu jako by se chtěl zeptat, je-li to pravda. Soudružka učitelka ale jen záporně kroutila hlavou. Chvíli přemýšlel a pak hrozně zčervenal - tak opravdově.

„Ták..., soudružko, dobře nám tak...,“ pravil změněným a trochu hysterickým a hlavně hereckým tónem hlasu - a dál:

„My, je nechtěli... Já je nechtěl, ale příkaz je holt příkaz,“ opět klidně, přesto jsem cítil, že se tak v klidu nerozejdeme. A má předtucha se vyplnila záhy.

„Takžé, soudružko učitelko, takhle to je... Takovýhle ksindl tady máme, aby nám kazil naše děti, vlastní děti, dobře vychované děti, hodné děti, které si pěstujeme... jako kytičky na zahrádce... a ty kytičky plejeme, pravidelně - tu dobře prohnojenou hlínu - kolem nich - okopáváme (přidal na síle hlasu), kypříme, zaléváme a já už ani nevím, co všechno děláme, aby jednou z těch kytiček byly slušné děti, a z těch slušných dětí, aby vyrostli hodní lidé! - normální lidé! (Nu, a teď již ředitel burácel.) Tak! Tak! soudružko učitelko... tak to je! Tu chamraď, tu zběř, ten póvl, ze kterého nikdy nic nebude! Jen kriminálníci, zloději a vrahové!!!“ Teď se ovšem zazdálo, že i na soudružku učitelku je to silná káva, tedy aspoň se tak tvářila... Káva - silná - možná... ne však pro ředitele. Ten naopak, rozvášněn vlastními slovy, plamenně pokračoval:

„Ano! Vrahové!“ A jako kdyby četl myšlenky soudružky učitelky, pokračoval:

„A co si myslíte, že to jako je?! No co?! Já vám to teda povím...! Je to chátra, verbež a lůza! Je to odpad z hnusných rodin, který nemá žádnou cenu a význam! To chce je vzít za hlavy a bít s nimi o zeď, až vystříkne mozek!!! A ještě i pak není žádné jistoty...“ A tu se soudruh ředitel zarazil, jako by mu došlo, co říká - vlastně před svojí podřízenou, která má za manžela tak Velkého SOUDRUHA - určitě většího, nežli byl on sám. Chvilku ještě trvalo, než se srovnal, a pak jen dodal:

„Tak, soudružko vemte si ho k vašemu soudruhovi, ten si s ním už poradí! Na to vemte jed! Já už ho nechci ani vidět... - můžete jít!“ S pláčem jsem opouštěl ředitelnu. Přišlo mi všechno líto. Opustily mne i poslední Herdovy myšlenky a s nimi i poslední odvaha. Pochopil jsem vlastní nemohoucnost a naprostou opuštěnost. Nikdo mi nevěří... a vždyť... dobrá polovina dvou tříd přece ví, nebo si to myslí, že jsem to neudělal... A všichni jsou, a všichni jsou tiše, ani nedutají... Nehodného parchanta z Ústavu jen štítivě postrčí nohou do žumpy...

V polovědomí uběhl zbytek vyučování a mně nezbýval než návrat do zámku. A jestli se mi do něho nikdy nechtělo a každý návrat, odkudkoli, byl vždy mírně zničující, tak tenkrát, chápaje SOUDRUHOVU informovanost, a ještě od jeho vlastní manželky - jsem ledva šel (myslím, že jsem pak již nikdy v životě neměl tak těžký krok - ani na pohřbu svých nejbližších). Prostě jako v nejčernějším snu, jaký může být. A takový sen bývá vždy nejdelší. I mně tehdá cesta tak neuvěřitelně pomalu ubíhala, leč dojít jsem musel. To jsem věděl. Přesto mě mírně, ale opravdu jen kapánek hřály (dnes už vím, jak jsem byl bláhový) dvě věci. První byl fakt, nezvratitelný, neměnný - totiž, že jsem to opravdu neudělal já! A že pravda musí být tedy - na mé straně... aspoň tedy ta moje, vnitřní (Bohužel jediná)... A druhá věc? Nemusím se přece vrátit. Mám nejrychlejší a nejvytrvalejší nohy z celého ústavu, vytrénované běháním okolo zámku.... Druhou alternativu jsem ihned zavrhl a prvá mi nepatrně prodloužila krok.

Jak jsem se tak rousal zámeckou trávou a šel k soudruhovi do domku (tento příkaz mi sdělila soudružka Kandusová před koncem vyučování) podvědomě jsem cítil oči, dívající se na mne. Když jsem byl v úrovni kuchyně, úmyslně jsem se ještě více přihrbil a dobře plakal, tedy aspoň tak, abych byl slyšet přes ta skla. A ještě jsem zmírnil chůzi, dotvrdíc tak svou vlastní zdeptanost... Když jsem byl asi tak patnáct metrů před stavením, S O U D R U H mi vyšel v ústrety. Měl soustředěný výraz v obličeji a pouze na mě štěkl: „Do Zašívárny!“ Udělal jsem tedy vpravo v bok a v několika okamžicích jsem prošel dvoje dveře a opřel se o veřeje třetích, vedoucí do chodby a dál do interiéru zámku. Mohl jsem se zastavit uprostřed, chtěl jsem si tak ušetřit jednu ránu (spíše oddálit). Zmýlil jsem se. SOUDRUH jako by četl mé myšlenky, rukou mi pokynul, abych šel blíž. Pomalu jsem se šoural. Když jsem byl na kontakt, povídá mi:

„Ty grázle prolhanej, zbabělej...“ odmlčel se. „A já tě udělal vedoucím Pomočárny, tebe, ty, ty smrade jeden! Děláš ostudu celému dětskému domovu, nám všem... Prý už jsi dostal ve škole, co?!“ S odlehčením a nejistě jsem pomalu přikývl.

„Opravdu?“ neodpovídal jsem.

„Tak jo, nebo ne?“

„A - a - ano!“ vykoktal jsem a polkl.

„Tak vidíš, zase lžeš, aby sis zachránil kůži, co?“

„ So - sou - sou - soudruhu - já - já - j - já - s - s - sem to ne - ne - u - u - dělal... já...“ Bum!!! konečně facka zas jako dům. A druhá. Neupadl jsem a přes bolest jsem najednou, nekoktaje, osmělen vykřikl:

„Jen tlučte! bezbranný...“ Nedopověděl jsem. Facka rovnou přes hubu, jak se říká, mě nejen umlčela - ale i položila. A SOUDRUH se opravdu rozlítil...

Nechci dál popisovat skutečně „notný výprask“, jakým mě obdaroval. Byl to „jednoznačně“ největší fackovací nářez, jaký jsem kdy v životě dostal. I SOUDRUH se při něm zadýchal, když mezi jednotlivými ranami vykřikoval: „Já tě ale převychovám! Já to z tebe dostanu! nebo půjdeš do polepšovny!“ Ták...

Převýchova začala, když nepočítám výprask, již v jídelně, kam jsem se přišel najíst. Stará Hlomozová, zlejší a hůře vařící kuchařka ze dvou na zámku, na mě již, jak se zdálo, netrpělivě čekala (také jsem ji asi zdržoval v čase odpolední přestávky). Podle výrazu její tváře byla dozajista obeznámena s mým zločinem. A tak jsem čekal na další nadělení. Kuchařka Hlomozová byla tak pobouřena mým „do nebe volajícím činem“, až z toho - značně frustrována - mlátila černým nádobím tak vehementně, jakoby se v místním kostelíku rozbil zvon, kterým se každý den zvonilo poledne, a farář ji poprosil, aby to - aspoň odbouchala těmi hrnci a kastroly v kuchyni na zámku. A ještě stačila vykřikovat: „Ták, to je ono! Pro tohle vařím! Pro tohle se snažím! Pro tehle ksindl?! Ano! Pro tyhle děti!“ - Poté přešla do mírnějšího tónu: „Jó, my všichni tady se můžeme snažit,“ a máchla rukama nad beznadějnou situací - a pokračovala: „A není to stejně nic platné... a což teprve chudák SOUDRUH! Ten z toho i plakal! - Má svoje dítě - a tady tyhle, ty ho - takhle ničí...! A stejnak z nich nic nebude, jsou dočista zkažení, skrz naskrz...“

Musím se přiznat, že mi slova paní Hlomozové toliko nevadila, poněvadž jsem - i od ní - byl na ně zvyklý, ale hlavně jsem je cítil jako opravdu poslední potrestání. Spíše mě překvapil můj vnitřní stav duše. Totiž, vůbec jsem necítil potřebu se nějak bránit nebo hájit. Asi jsem již byl tomu nespravedlivému osudu naprosto lhostejný, jako kdyby ze mě SOUDRUH tu pravdivou skutečnost a chuť do života naprosto vyfackoval... Ano, tak jsem to cítil a naštěstí ne dlouho. A to bylo dobře. Od druhého dne po těchto událostech, si mě soudruh opravdu hleděl. Sběr šišek již pozbyl významu, a tak si vzpomněl na zatopený sklep ve druhém patře pod společnými koupelnami. Zakázal mi tedy, s okamžitou platností, veškeré hry, nafasoval jsem dva fungl nové kýble a každou sobotu a neděli odpoledne, když si ostatní děti hrály, vynášel jsem vodu ve kbelících ze zámeckého sklepa. Tak, konečně ten pravý úkol!

Jo, moje situace byla tristní, když jsem si uvědomil - že: - jsem vyřazen z dětského kolektivu - nesmím si hrát, leda s kýblem dvanáct metrů pod zemí - jsem celý promáčený a zimu z vody cítím až od kolen - voda pod čarou, kterou načrtl SOUDRUH (aby měl přehled o mém pracovním výkonu) vůbec neubývá... Jenže - tohle všechno - jsem pojednou začal poměrně dobře snášet... A proč se tak stalo? Protože se ve mně vzedmula obrovská vlna odporu, tak mocného, a tak nečekaného a zároveň příjemně povznášejícího. A já dodnes nevím, zda-li to bylo tím, že jsem cítil pravdu na své straně anebo - se již přelil onen pomyslný pohár strachu a duševní a tělesné instinkty zavelely do protiútoku (a to už je dnes loď - jak říká jeden můj známý).

První dny byly ovšem k uzoufání. Ale brzy přešly a já v tom sklepě nalezl něco zcela jiného. Ano, druhé patro zámeckého sklepa ve mně zpočátku budilo strach a obavy. Po jeho prozkoumání, které jsem provedl se vší důkladností desetiletého kluka, jsem se ve sklepě nejen přestal bát... já v něm našel bezpečí, bezpečí ticha a poprvé skutečnost, že mohu a dokážu ovládat ten svůj (tady ve Wermeries) všudypřítomný strach, ten paralyzující pocit - který mě poprvé přešel v tom sklepě. A dále jsem tam objevil (asi po těch traumatech) veliký rezervoár vlastního duševního klidu a rozvahy, a téměř zadupanou fantazii. To vše dohromady ve mně utvořilo nové sebevědomí, „které“, a já jsem tam dole tomu začal věřit, mě nakonec vítězně vyvede z té neskutečné šlamastiky...

Ano, těžko by SOUDRUH předpokládal, že v tom sklepě, který měl být pro mě tím největším trestem, jsem začal poprvé myslet na budoucnost, tedy až to všechno skončí. Jak se vrátím domů, k tatínkovi, jak budu hrát fotbal a hokej, a jak také „budu“ navštěvovat naší zlatou babičku Křivánkovou... Ano, je to tak... Ten soudruhův sklep, ta obávaná díra se nakonec stala „mým“ spojencem, utěšovatelem, léčitelem a největším pomocníkem - ale! - Proti soudruhovi!!! A ten netuše, stále mě posílal do sklepa vynášet tu chladivou, avšak čirou vodu, nad jejímž pramenem jsem sice nemohl zvítězit, ale jeho klid a trpělivost se přenesly na mne a já to vnímaje, jsem se tím stále víc a víc uklidňoval...

Dnes má svátek Nikola
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.60%

Spíše ano
graf

17.99%

Spíše ne
graf

14.87%

V žádném případě
graf

19.54%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 834
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát