Vzpomínky

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem byla naposledy páteční večer doma. Původně jsem plánovala někam vyrazit, ale nakonec se vše seběhlo tak, že z toho sešlo. Docela mě to štvalo, ovšem na druhou stranu jsem byla vlastně trochu ráda, jelikož mi nebylo zrovna nejlépe a potřebovala jsem odpočinek. Povedlo se. Po dlouhé době jsem se pořádně prospala a proto mi je o mnoho lépe.

Před několika málo okamžiky, už ani nevím jak, nás s bratrem napadlo, že najdeme staré fotografie. K našemu překvapení jich je opravdu hodně. Byly skvěle rozděleny podle roků, takže hledání bylo snadné. Původně jsme se tím chtěli zabavit jen na chvilku, nakonec jsme se u toho vydrželi smát téměř hodinu a půl. Ano, smáli jsme se a to celkem dost, jinak to prostě nešlo.

Prohlíželi jsme fotky od miminek, přes veškeré narozeniny a rodinné výlety, až ke snímkům pořízeným tak před 3-4 lety. A u těch jsme se bavili asi nejvíc. Když jsem spatřila některé moje modely a účesy, malinko jsem se lekla, ale vše jsem raději brala s rezervou.

Najednou mě ale přepadl divný pocit. Nevím, jak to přesně popsat, ale jen co jsme fotografie uklidili, začala jsem přemýšlet o mnoha věcech. Jednou z nich byla vzpomínka na mého dědu, který už bohužel není mezi námi. Došlo mi, jak málo jsem ho znala. Vlastně vůbec. Snažila jsem si vybavit nějaké zážitky s ním, ale bohužel, moc jsem toho v paměti nenašla, ačkoli jsem pátrala usilovně. Teď už na tom nezáleží, jen mě udivilo, že jsem nad tím nikdy neuvažovala.

Později mě polilo cosi, jako sentiment. Když jsem se tak dívala na všechny ty fotky a viděla všechny ty lidi, které teď už třeba ani nevídám, nebo se s nimi potkám párkrát do roka, napadlo mě, že je můj nynější život o mnoho chudší, než předtím. I když moje puberta nebyla zrovna procházka růžovým sadem, a upřímně řečeno, nechtěla bych být v tu dobu v kůži mých rodičů, některé chvíle bych nevymněnila ani za nic. V mnohých věcech jsem byla holka pitomá a co se rozhodování týče, neměla jsem žádný rozum a také jsem na to doplácela, ale to množství zážitků, které z té doby mám. Ničím by nešly nahradit.

Zkrátka, chci tím říct, že čím je člověk starší, tím je rozumnější a čím je rozumnější, tím je...jak bych to řekla, upjatější. Vím, je to logické, ale trochu smutné, nemyslíte? Přesto existuje spousta lidí, kteří si zachovají tu svěží "dětskou" dušičku napořád. A přesně taková já chci být. Jen tak, zničehonic, vyměnit tu dospěláckou serioznost za to bláznovství a udělat něco šíleného. Nehledě na to, co si kdo bude myslet. Vždyť je to jedno, žijeme jen jednou!

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%