Lidice

Ve škole jsme seděli a povídali si o Lidicích. Měli jsme totiž zaplacenou exkurzi. Ještě ani nezazovnil zvonek a my vycházeli do mrazu. Nohy se nám bořily do hustého,měkkého a třpytivého sněhu. Konečně nastupujeme do autobusu. Povídáme si a ani nepostřehneme, že jsme na konci naší cesty. Vyjdeme na divném místě. Budova působí zajímavě, ale všude kolem je  bílo a dalo by se říct prázdno. Stačilo vstoupit do vnitř a už jsem měla v krku knedlík, malý, ale byl tam. Na televizní obrazovce byly záběry z doby kdy Lidice tvořily stromy a domky,statky,hospůdky i obchody. Krásný pohled se v mžiku změnil.Psal se tam rok 2005 a již jsem neviděla "bohatou" vesnici, nýbrž chudou pustinu.

Naše cesty směřovali do budovy, kde bylo několik počítačů. Prohlíželi jsme fotky z té kruté doby.Stále mi to nic moc neříkalo. Všechno se ve mne začalo odehrávat až po té, co jsme vstoupili do místnosti "expozice".Pustili nám film, knedlík v mém krku se začínal zvětšovat,mráz, který mi přebíhal po zádech si nechtěl dát pokoje. Jedna rána, druhá a třetí, Lidice se pomalu rozpadají.

Konečně je konec, jenže to jsem se spletla. Před námi je ještě jedna místnost. Je veliká,tmavá a slyším spoustu divných zvuků. Svět po kterém nyní chodím se tu a tam ztratí. Minulost mne chytne za ruku a vtáhne mne do sebe. Následuji jí, vidím spoustu ošklivých  věcí. Obdivuji lidi, kteří přežili. 

To vystavěné oblečení, jejich předměty a všude kolem mne spoustu obrazů. Zastavím se u obrazovky, kde vypovídají lidé co prožili. Mráz na zádech pořád neustupuje, spíše přidává na síle. Oči jsou trochu navlhlé, protože jsem se vžila do jejich situace.,, Oni nám ty děti vzali násilím, když jsme jim je nechtěli vydat, hrozili, že je postřílejí." Nevím co bych dělala, kdyby mi brali to co jsem "vypěstovala".

Dále se můj sluch zatoulal k dopisům od dětí. ,,Milá babičko, prosíme Tě o lžičku a oblečení."

,, Tetičko, píšeme Ti, že jsme zatím v pořádku, ale už jsme se dva týdny nepřevlékali. Pošli nám prosím nějaké oblečení,lžičku hrneček a nějaké jídlo. Klidně postatčí kůrka od chleba, kterou dáváte doma králíkům.Pošli to prosím rychle, neboť nevíme jak dlouho setrváme."

To už je na mne moc, snažím se vymanit ze sevření minulosti.

Poslední kam jsme zamířili byl hrob, kde byli pohřbeni všichni zastřelení. Muže postavili k zídce a zastřelili je.

Já už se jen ptala co to bylo za život? Proč jsou lidé tak zlí. To prostředí ve mne vyvolávalo špatný pocit.Cítila jsem strach,nářek, poslední výdechy, bezmoc,tmu,hlad i to jak jejich kulky probodávají těla.

Už je konec, mohu se vrátit do přítomnosti a třeba jen doufat, aby nebyla ta prý obávaná "TŘETÍ SVĚTOVÁ VÁLKA."

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%