• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O řisutském osmačtyřicátníkovi

Řisutský hřbitov s památnou zvonicí, místo posledního odpočinku osmačtyřicátníka Čížka na dobové dopisnici

Ve čtvrtek 15.března 1848 přilétla do Prahy zpráva, že císař Ferdinand V.Dobrotivý zaručil téhož dne vydaným manifestem svým národům konstituci, tedy ústavu zemskou, kterou skončí zlé doby krutých centralistických řádů. Radostná zpráva byla hned druhý den rozeslána štafetami všem městům i osadám. A národ povstal. Nadšení, odvahu a sílu ale brzy vystřídalo krveprolití...

Provolání k občanstvu královského hlavního města Prahy ze dne 11.března 1848, ve kterém se mimo jiné poukazovalo na nutnost ozbrojení celého národa, články VI.a IX.petice, podané králi v březnových dnech, kde se žádalo všeobecné vykoupení z roboty a zřízení národních gard a nakonec provolání doktora Braunera k českým sedlákům ze dne 18.března 1848 mocně rozvířilo český venkov.

Když pak 14.článkem kabinetního listu J.M.krále Ferdinanda, jenž byl odpovědí na „pražskou petici“, bylo zřízení národních gard povoleno, ustavovaly se po venkově ozbrojené sbory, prodchnuté ryzím citem vlasteneckým a planoucí nadšením.

Radost a nadšení přetrvaly až do června roku 1848…

Den 10.června 1848 byl ve Slaném dnem hlučným. Do Slaného přibylo z Prahy přes čtyřicet studentů, z nichž tři byli slánští rodáci a náčelníci tehdejších studentských legií.

V hostinci „u Koschulla“( v ulici Palackého 198) se vesele kvasilo. Byl právě svatodušní hod boží a tak se pilo, zpívalo a šermovalo jako o závod. Sešlo se sem nesčetného občanstva slanského, aby se společně radovali z „mladé konstituce“. Místnosti hostince Koschullova byly přeplněny. Po veliké, tehdy hostům přístupné zahradě se procházely dívky a vesele švitořily se studenty. Všechny tváře zářily šťastným rozčilením.

Na příští den, 11.června, byl vyhlášen společný výlet do blízkého Šternberka. To nastal pravý shon po kočárech a jiných povozech, které by hlavně „krásnou pleť“ dovezly do rozkošného chládku šternberského. Studenti jeli na sedmi, výletníky přeplněných žebřiňácích s hudbou v čele, ale největší část občanů jak z města tak i z okolí konala tuto nedalekou cestu pěšky.

Ve Šternberku se ten den shromáždilo takové množství lidu, jaké před tím Šternberk nezažil. Zahrada hostinská a stejně tak sousední louka a blízký dubový háj, vše bylo lidem přeplněno. Odevšad se ozývaly popěvky a veselý hovor.

Jenže ten rozkošný pobyt v milém šternberském údolí neměl mít dlouhého trvání.

Právě když se veselí nejvíce rozproudilo a jeden druhého po bratrsku líbal, přišla do Šternberka zdrcující zvěst: „V Praze je zle, vypukla revoluce!“

Tolik ze vzpomínek slánského rodáka a účastníka tažení slánské gardy a ostrostřelců Karla Čížka, které jsme kompletně publikovali ve Slánských listech č.15, 16 a 17/1998. Jiné vzpomínky a regionální dokumenty publikoval Stanislav Krajník v drobné brožurce Bouřlivý rok 1848 očima našich krajanů, vydané Okresním muzeem v Kladně, rovněž v roce 1998.

Vedle všech těchto již uvedených materiálů se dochovaly také vzpomínky na gardu řisutsko-jedomělicko-libovickou a na jejího řisutského „jenerála“ Františka Čížka.

V únoru letošního roku vzpomeneme již stého výročí úmrtí řisutského Františka Čížka a proto si připomeňme i onu ne příliš slavnou výpravu řisutských osmačtyřicátníků na pomoc Praze, tak jak nám zůstala dochovaná v dobové zprávě…

Kdežto jinde po kraji se národní gardy ozbrojovaly zbraněmi nejrozmanitějšími, v Řisutech gardisté opatřovali se zbraní důkladnou a na tu dobu moderní, ba měli dokonce zálusk poříditi si – dělo! - ze starých zvonů památné dřevěné zvonice…

V té době procházeli královstvím lidé, kteří se neprávem vydávali za členy pražské Svornosti a ti podněcovali lid k povstání a odepření poslušnosti vládě. Přišli i na Slánsko a nebylo tedy divu, že gardisté řisutští, když se proslechlo, že v srdci samého království došlo k „rebelii“ a že Praha je ohrožena, odhodlali se k tažení Praze na pomoc.

Bylo to v památnou středu po svátcích svatodušních roku 1848. Časně z rána dorazila do Řisut garda z Jedomělic a s nimi Libovičtí. Selky snesly na náves hromadu chleba a za chvíli gardisté se čtrnácti vozy, zásobeni potravou, střelivem a penězi – samotný řisutský Panc měl v opasku 4.000 zlatých – pod vedením Čížkovým dali se na pochod k Praze. Ani vůz na „válečné marody“ jim v koloně nescházel…

V Malkovicích, v úvoze pod kostelem garda na chvíli stanula, aby dostala požehnání tehdejšího vlasteneckého faráře. Pak se vydala dál, šíříc před sebou hrůzu a strach.

Čanovickým před gardou utekl rychtář a v Nové Studnici prý občan jakýsi, když vyhlédl oknem a spatřil gardu, práskl do bot a prchal k Lodenici a prý ještě dva dny poté se domů nevrátil.

V Honicích, kde Čížek verboval spolu s tuchlovickým studentem Babuškou, který chodil s červenou čepicí na hlavě a s těžkým palašem po boku, dostal rychtář takový strach, že si naložil putnu na trakař a vydával se za „horáka“, který tu tenkrát po okolí obchodoval s tkalouny, bavlnou a jiným podobným zbožím.

A u Zelenků schovali se dokonce před gardou i vysloužilí vojáci, kteří tu zrovna stavěli kolnu!

Rynholecký rychtář se svými ale gardu přivítal přátelsky. Čížek zde promluvil ke shromážděným, aby „ten klíč naší vlasti – Prahu – nenechali zrezivět“ a řeč jeho byla tak dojemná, že všichni přítomní plakali.

Hůř se vedlo gardistům v Novém Strašecí. Tam vzali „jenerála Čížka“ na radnici a ostře ho vyslýchali. Nic nedali na jeho ohnivá slova, kterými je vybízel, aby se spojili s jeho mužstvem. Ba co víc, Strašečtí se chystali milého Čížka zavřít do železné klece…

Ten se však, s palašem v ruce břitce hájil a pohrozil:

„Varuju vás, pánové! Nebudu-li do čtyřiadvaceti hodin u svého pluku, za město vám neručím!“

A tak Strašečtí hlasovali a ve strachu před Čížkovými hrozbami řisutského vůdce propustili.

V Tuchlovicích zase učitelský mládenec Procházka vyzváněl na poplach před blížící se gardou a jak později vypravoval, viděl z věže, jak z vesnice tuchlovičtí sousedé prchají a schovávají se v obilí.

V Tuchlovicích ale gardu také dostihla zpráva, kterou přinesli studenti – že se Praha vzdala. A tak se gardisté obrátili a vraceli se k domovu. Na zpáteční cestě se utkali v tuhém boji s Kačickými a v tom zápase ztratili fangli a buben. Ale protože stříleli „na ostro“ Kačičtí brzy z bojiště utekli. Fangli potom na potupu Řisutským nechali vlát z okna krčmy a buben prý nosila na zádech – jak se v Řisutech smáli – jedna počestná, ale hrbatá kačická občanka.

Tak neslavně skončila výprava řisutských gardistů

Řisutský osmačtyřicátník a vůdce řisutské národní gardy František Čížek zemřel v neděli 2.února v časných hodinách ranních a ve středu byl za velké účasti lidu ze vsi i okolí pochován na řisutském hřbitově.

O roce osmačtyřicátém prý zesnulý rád a se zápalem vypravoval a nejednou si při tom posteskl:

„Já mít študije,“ říkával, „byl jsem dnes ministrem!“ A bylo mnoho trpkého v těch slovech. V době jeho smrti byla už celá jeho „lajbgarda“ na věčnosti a on za ní poslední na věčnost odešel.

Popřejme mu tedy i dnes, stejně tak jako při jeho předstoletém úmrtí: „Odpočívej tam v pokoji – po boji!“

Libor Dobner
29. 01. 2008, 14:10

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.