Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je sobota 28. května 2022 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Veterán druhé světové války má v koleně střepinu od Dukly

foto
Vladimír Košťál dnes ve vojenské uniformě. Foto Vladimír Rogl

V průběhu 19. století se na území Volyně (ležící na Ukrajině) přistěhoval značný počet českých kolonistů, kteří zde založili řadu obcí a vytvořili výraznou českou menšinu. V době nacistické okupace se volyňští Češi zapojili do hnutí odporu a jakmile bylo území osvobozeno, hromadně vstupovali do československého vojska. Jedním z dobrovolníků byl i Vladimír Košťál, který se narodil na Volyni 24. ledna 1925 v Mirohošti. Nositel více než třiceti československých, sovětských, polských i ukrajinských válečných řádů, křížů a vyznamenání dnes žije v Tuřanech.

Němci Volyň obsadili v jedenačtyřicátém roce a protože odváželi mladé muže na práci do Říše, skryl se u svého strýce ve mlýně. Jakmile se převalila znovu fronta a Němci po třech letech ustoupili, přihlásil se dobrovolně do Svobodovy armády.

Vzpomenete si na to, kdy to bylo?

Všichni muži a chlapci z celé obce odešli 17. března 1944 do městečka Varkoviče, kde byl hlavní dopravní uzel a odtud odejeli do Šepetovky přihlásit se do armády. Tam jsme ale potkali  kluky, kteří jeli z fronty právě na Volyň, a tak jsme se s nimi vrátili do krajského města Rovno, kde nás hned zařadili k jednotlivým druhům vojska. Některé k tankistům, jiné k pěšákům či dělostřelcům a mne zařadili ke spojařům. V Rovně nás také vystrojili a poslali do krajského města Luck, kde jsme byli nasazeni jako druhá obrana. Chtěli zřejmě vyzkoušet, co všechno vydržíme. Odtud nás odlifrovali do Sadokury v Rumunsku, kde jsme prodělali měsíční základní výcvik. Po něm jsme už odcházeli rovnou na frontu, která se mezitím přiblížila k Dukelskému průsmyku. V Groznu jsme byli zařazeni k jednotkám a hned se zapojili do bojů. Já jsem byl přidělen jako spojař ke štábu velitelství sboru. Předával jsme zprávy generálům Svobodovi, Bočkovi a Sázavskému. Byl jsem rovněž spojkou s velitelstvím 38. armády 1. ukrajinského frontu maršála Moskalenka.

Co bylo úkolem takové spojky?

Jednalo se o nejdůležitější zprávy, které se nesměly předávat ani rádiem nebo telefonem, protože oboje odposlouchávali Němci a musely se předávat osobně. Jezdil jsem na motocyklu se sajdkárou a měl rozkaz pro případ, že bych padl do rukou Němců, abych zprávu zničil nebo snědl. Na velitelství 38. armády byly přísné ruské regulovčice, které teprve po prověření hesla vás doprovodily se zprávou na štáb. Odtud jsem pak vozil zprávy zpět na náš štáb. Po třech měsících jsem byl vystřídán.

To už bylo na Dukle?

Ba ne, to bylo ještě v září, kdy naši vojáci sváděli kruté boje o proslulou kótu 534, která měnila majitele doslova po hodinách. Ten, kdo ovládal kótu 534, byl pánem celého území, a proto ji také střídavě dobývali jak naši, tak i Němci. Padlo zde mnoho našich i německých vojáků. Však jsme také tuto kótu pojmenovali „krvavou“. Měla holé svahy beze stromů a nebylo kde se ukrýt. Němci měli vrhače min – to bylo velké svinstvo, protože když mina dopadla a voják stál, utrhla mu nohy. Když ležel, přišel o život. Proto jsme vyhledávali každý sebenepatrnější úkryt a museli spoléhat na štěstí a na náhodu. Když jsme dobyli kótu 534, pokračovali jsme přes městečko Duklu k našim hranicím. Mezitím uhodily podzimní plískanice a skoro pořád pršelo. Všude bylo tolik bláta, že selhávala veškerá technika. Na horských blátivých cestách se auta bořila, a tak děla byla tažena koňmi a voly. Často se museli do zablácených kol opřít i vojáci a viděl jsem zapřažené i psy. Němci se potom přesunuli na další hřebeny jižně od Dukly, kde byla dominantou kóta 694 (Hyrowa hora), kterou jsme obsadili koncem září a ubránili před prudkými německými protiútoky. Na Hyrowě hoře měl pozorovatelnu i generál Svoboda, kterému jsem také předával zprávy. Spojení se udržovalo výhradně po telefonní lince, protože rádio ještě nebylo tak dokonalé a přes kopec nebylo slyšet. Znamenalo to neustále nastavovat kabely, protože jsme měli takzvané „hadráky“, které nebyly příliš kvalitní a způsobovaly „proslechy“. Němci měli kabely lepší, z PVC, a proto jakmile ustoupili, hned jsme je uřezávali a používali jako trofejní materiál.

Vy jste vlastně jako spojaři museli až do první linie...

A teď si představte, co takový spojař všechno musel na sobě mít. Přilbu, masku, buben s kabelem, telefonní přístroj, na zádech nosítka a k tomu samopal. Stejné problémy jako s kabely jsme měli i s telefonními aparáty TAI 43. To byly dřevěné bedýnky, které se v tom hrozném počasí vlhkem doslova rozpadaly pod rukama. Naštěstí nám pak přivezli telefony anglické.

Jak vás na Slovensku přivítali obyvatelé?

Ohromně dobře, jenže sami chudinkové neměli co jíst, protože jim dobytek a vůbec všechno sebrali Němci. Proto jim naši kluci kuchaři začali vyvářet. Ke všemu neměli ani kde bydlet. Například v Nižním Komárníku zůstal stát jen kostelíček a vše ostatní bylo rozstříleno a vypáleno. Pak jsme byli ve Vyšším Komárníku, kde se do školy nastěhoval štáb sboru.

To jste tedy měli to nejhorší za sebou?

Zdaleka ne. K jednomu z nejhorších momentů považuji přidělení k trestanecké rotě. To byli dezertéři, kteří utekli z boje a podle polního řadu měli být zastřeleni. Ale velení sboru jim dalo příležitost tuto zbabělost před nepřítelem odčinit. Museli jít kupředu před průzkumáky a byli vlastně obětováni. My jsme jako spojaři museli jít s nimi a zajišťovat spojení. To si v životě nedovede nikdo představit – ti kluci se strašně báli, protože šli téměř na jistou smrt. Kdo by se v takové situaci nebál. Nemyslete si, já jsem se bál taky, vždyť mně bylo devatenáct let. Tam jsem byl měsíc, protože to se nedalo déle vydržet a psychicky snést. Potom jsem se dostal ke štábu prvního praporu pěchoty a pak se opět vrátil ke svému původnímu útvaru, kde jsme fungovali jako kontrolní hlídky a kontrolovali spojovací kabely, zda se na ně někde nenapíchli Němci. O spojařích se říkalo, že spojař buď běží nebo leží. No a my jsme spíš stále běhali. Natahovali jsme linky k dělostřelcům, na pozorovatelny, do zákopů a zpět na štáb. Na kontrolní hlídce nedaleko Svidníku jsme si několikrát všimli staré babičky, která procházela s nůší na zádech. Krátce po tom, co zmizela kdesi v lese, spustila se přesná dělostřelecká palba na naše pozice a na štáb sboru. Přemýšleli jsme s naším velitelem Hlušičkou, což byl chlap jako hora, proč ti dělostřelci tak přesně tlučou do našich řad a řekli si, že musíme zkontrolovat i tu babku. Druhý den mně říká: „Ty buď u telefonu a já půjdu tu babičku zastavit.“ Ona to nebyla slovenská babička, ale německý špion s vysílačkou pod paží, který hlásil německým bateriím souřadnice našich pozic. Tohoto osmnáctiletého kluka jsme odvedli na štáb, kde ho vyslechli a pak už si musel, dříve, než byl zastřelen, sám vykopat díru. Čili, museli jsme si všímat i takových zdánlivých maličkostí.

FotoDesátník Vladimír Košťál v prvních dnech po ukončení bojů ve Vsetíně na Moravě. Foto rodinný archiv

Jak jste byli zásobováni?

Zásobování bylo dost špatné. Němečtí ostřelovači se zaměřovali speciálně na jídlonosiče, aby naši vojáci byli beze stravy, protože se říká, že když má voják hlad, tak nebude válčit. To není ale celá pravda, protože když má voják hlad, tak si nějak poradí, ale to platí jen tehdy, když není zima. Ke kouření jsme dostávali rozemleté kořeny tabáku – oni tomu říkali korýšky. Příděl se odměřoval čepicí a k tomu jste dostal jedny noviny na ubalení papiros. Jelikož jsem byl nekuřák, tak jsem kuřivo většinou rozdal, ale někteří ho měnili za něco jiného. Před útokem, abychom se nebáli, jsme dostávali 100 gramů vodky. To byl 96procentní špiritus a ten, když jste vypil, tak jste viděl tank čtyřikrát a bylo vám všechno jedno. Nejhorší bylo, že jsme neměli nic na převlečení. Mně z košile zbyly jen manžety a límeček. Z onucí v bagančatech zbyla jen jakási beztvará kaše.

Jaké byly Vánoce?

Vánoce byly bez stromečku, ale zato jsme dostali bochníček chleba a slanou rybu. Tou když jste šlehnul o stůl, tak jste ho kus urazil, ale dostali jsme „svinnuju tošonku“ neboli vepřovou konzervu. O Vánocích Němci přestali útočit – to jsme ještě byli v horách za Duklou, ale mezitím se přeskupili a po Vánocích nastalo boží dopuštění. Oni byli většinou na kopcích, které jsme dobývali. Stačilo odjistit granát a pustit ho po svahu dolů. To byla jatka. Pak nastaly těžké boje u Liptovského svätého Mikuláše. To byla druhá Dukla. Jak tam nám Němci zatopili… Po dobytí Mikuláše jsme dobývali Turčanský Martin, kde Němci povraždili spousty lidí. Zajatí esesáci pak museli vykopávat masové hroby a lidé se podle hadříků na mrtvolách snažili poznat své zabité příbuzné. Odtamtud jsme šli na Vrútky a na Žilinu. Tam Němci zajali sedm našich kluků, kterým vydloubali oči, vyřezali jazyky, uřezali uši. Byl jsem pak svědkem toho, když k nám přitáhli ty esesáky, kteří toto zvěrstvo spáchali. Nikdo se nemůže divit, že dostali nařezáno.

A válku jste skočil kde?

Na Vsetíně. Tam jsme fungovali jako strážní oddíl u vojenských skladů. Po lesích se ještě po válce skrývali esesáci, které bylo třeba pochytat. Po válce Volyňáky soustředili na Žatecku a dohlíželi jsme na odsun Němců. Po jejich odsunu jsme byli demobilizováni a mohli si zabrat statky. Volyňští Češi byli dobří zemědělci a pěstitelé chmele, a proto se usazovali tam, kde se dařilo chmelu, na Lounsku, Žatecku či Podbořansku. Já jsem se usadil v Blíževedlech a začal soukromě hospodařit. Mezitím proběhla repatriace volyňských Čechů a za mnou přijeli v roce 1947 rodiče s bratrem. Po roce 1948 nás začali přesvědčovat, abychom vstoupili do JZD, ovšem my jsme neměli dobré zkušenosti s kolchozy v SSSR, a tak jsme se tomuto združstevňování bránili. Přesvědčování bylo velmi svérázné a nechybělo ani vyhrožování a namířená pistole. Nevěřil byste, kolik od nás ještě odvezli volyňských Čechů do gulagů na Sibiř. Tam se mi opravdu nechtělo, a tak jsem raději do JZD „dobrovolně“ vstoupil. Protože jsem si hned po válce udělal zemědělskou školu v Děčíně, udělali mne zootechnikem.

Ale znovu jste oblékl uniformu...

Protože v armádě proběhla velká čistka a byl nedostatek vojáků z povolání, udělali v roce 1952 nábor bývalých zahraničních vojáků. Přihlásil jsem se a dostal se k Dukelskému spojovacímu praporu ve Slaném, kde jsem se setkal s celou řadou spolubojovníků. Po kurzu praporčíků v Novém Městě nad Váhom jsem byl zařazen jako výkonný praporčík a ve Slaném jsem pak sloužil až do odchodu do důchodu v roce 1984. U mne musel být pořádek, ale s vojáky jsem měl docela dobrý až kamarádský vztah a myslím si, že mne měli docela rádi. Také mne poslali do politické školy v Bohosudově, ale když nám tam jeden soudruh podplukovník začal přednášet o Dukle a Slovenském národním povstání, a vykládal učiněné nesmysly, tak jsme se přihlásili s bývalým partyzánem Klobušákem jako přímí účastníci těchto operací a řekli, že tak to nebylo. Tím pádem nás druhý den vyhodili ze školy, zarazili další postup a na poručíka mne povýšili až při odchodu do zálohy.

Jak jste prožíval rok 1968?

V srpnu jsem měl dovolenou a byl doma v Jedomělicích. Sověti byli i tam a ti vojáci vlastně nevěděli, kde jsou a o co jde. Jen museli poslouchat. A teď si představte, že jsem tam potkal kluka, který pocházel z naší vsi na Volyni. Mohl jsem ho nenávidět?

Při Vašem vyprávění jsem se ani nezeptal, zda jste byl raněn...

No, těch šrámů jsem měl dost, ale jinak se mne kulky vyhýbaly. Po válce mne ale začalo bolet koleno a ve vojenské nemocnici ve Střešovicích zjistili, že v něm mám „zapouzdřenou“ střepinu, kterou by jen obtížně mohli vyjmout. A tak mi tam zůstala na památku. Jsou chvíle, kdy si ji mohu nahmatat.

Vladimír Rogl
06. 03. 2009, 15:16


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 11. Čtenáři celkem udělili: 55 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Vilém
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.22%

Spíše ano
graf

17.49%

Spíše ne
graf

14.53%

V žádném případě
graf

23.76%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2395
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát