Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je sobota 28. května 2022 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Nechal se svést vidinou rychlého zbohatnutí

foto
Spisovatel J.L.Hrdina

Osud rodiny jednoho ze sedláků, který se nechal svést vidinou rychlého zbohatnutí dolováním u Plchova, zapsal v romantické povídce královický rodák, spisovatel Josef Leopold Hrdina. Publikoval ji ve Světozoru v roce 1884. Ve stručnosti si ji nyní připomeneme.

Z těch, kdo v plchovských uhelnách pohřbili své statky, neodešel do ciziny snad jen jediný – královický Civín. V Královicích u Slaného byl statek Civínů, stavení jako klec, bez dluhů, a pole, že na nich rozmarýna mohla růst. Statek zdědila po rodičích Civínka ještě za svobodna, jako sirotek. Provdala se pak za Civína, bývalého oráče u svých rodičů.

Civín byl dobrák, ale míval panské choutky a sedlačina mu nevoněla. Žena jeho povahu dobře znala a proto mu statek nepřipsala. Řekla jen, že mohou hospodařit spolu, ona že si statek sebou do hrobu nevezme. A tak svojí rázností muže od jeho „panských choutek“ zdržovala.

Měli jediného syna Josefa, který studoval v Praze inženýrství, prý aby se měl lépe než sedlák, jak se chlubívali rodiče.

Když vypukla plchovská uhelná horečka a sedláci si zakupovali místa pro uhelny nad Plchovem, koupil si jedno i Civín, ale tak aby žena nevěděla. Jenže Civínka to brzy zjistila a dolovat mu zakázala. To ho tak podráždilo a rozhněvalo, že odešel z domu a víc jak týden se tam neukázal Chodil od jedné šachty ke druhé a vyptával se horníků, jestli už nějaké to uhlí našli. Vypadalo to, že to snad ani nemá v hlavě v pořádku.

Civínce, která už delší dobu postonávala, to dodalo. Těžce se rozstonala a ulehla. Civín nic nevěděl, až mu horníci řekli, že mu žena umírá. Spěchal k ní domů a přišel v nejvyšší čas. Žena ho již nepoznávala. Prosil ji za odpuštění a ona, když se z mdloby probrala, mu odpustila a řekla mu také, že na něj nechala statek přepsat, s tím, aby ho při své smrti předal jejich synovi. Prosila ho, aby se ujal hospodářství a nechal Josefa dostudovat. Civín vše slíbil a nebožka v předsmrtném vidění dodala:

„Civíne, nechoď k havířům a na to místo nad Plchovem nemysli! Zdá se mi, že vidím hlubokou jámu, v níž náš Josef umírá – a je tam spousta vody a ty v ní toneš. Prosím tě, nechoď tam, je to tvůj hrob a hrob…“ Nedomluvila a umlkla navždy. Syn, pro kterého otec poslal, matku již naživu nezastihl.

Bylo po pohřbu. U Civínů bylo smutno jako za dřínovskou zvonicí, kam Civínku pochovali. Josef se chtěl vrátit ke studiím, ale otec ho přemlouval, aby zůstal doma a vedl hospodářství, on že začne dolovat. Syn odpíral a poukazoval na slib, který dal otec matce při její smrti, ale marně. Až když Civín synovi pohrozil, že když nepovede hospodářství, nedá mu peníze na další studia, svolil.

Hned druhý den vyjel Civín nad Plchov. Ale jaké překvapení! Na jeho zakoupeném dílu již doloval žid Aron. Civín Arona žaloval, ale spor prohrál, protože promeškal dobu určenou k započetí s dolováním. Jiné místo už na horním úřadě neměli a proto Civín začal s Aronem vyjednávat. Nakonec se smluvili, že až přijde na uhlí, stejné jako bylo v dole Josefském, dá mu Civín za důl 5.000 zlatých. Civín doma hotovost neměl a tak musel Josef napsat do Prahy známému advokátovi, aby peníze opatřil v bance. A jen peníze z Prahy přišly přiběhl i Aron s kusem uhlí, které horníci v šachtě vykutali. Civín Arona vyplatil a dolování se ujal sám.

Horníci ale vyrubali uhlí asi jen dvě stě metráků a skončili na hlíně. Kopali dál, ale marně a Civín psal znovu o peníze. Po těch se ale jen zaprášilo, protože musel nechat vykopat ještě jednu šachtu na odvádění vody a zakoupit čerpací stroje. Horníci kopali dál, ale vše bylo marné. Civín povolal znalce, inženýry z Kladna a dokonce i z Příbrami, všechny draze zaplatil ale výsledky nebyly žádné. Jen se stále víc a víc zadlužoval.

Civín s dolováním nepřestal ani když k němu přišel starosta Mařík a sdělil mu, že už je poslední z obce, kdo nemá za celý rok zaplacené daně a varoval ho, co už má dluhů zapsaných na statku. Vybízel Civína, aby nechal dolování, když už i páni i všichni ostatní sedláci skončili. Ale Civín ho jen hrubě odbyl. Tu došlo k zápisu, při kterém musel Civím podpisem potvrdit, že dává na svém statku zajistit synovi 4.000 zlatých podílu po matce.

Jednoho dne, když zase horníky do prácer v dole pobízel, přišel k šachtě posel od soudu ze Slaného a odevzdal mu obsílku. Civín dopis přečetl a zůstal ohromen. Bylo to oznámení, že se příští neděli bude jeho statek prodávat ve veřejné dražbě. Jak se to dozvěděli horníci, nechali práce a žádali své nevyplacené mzdy. A protože Civín peníze neměl, běželi všichni a bylo jich na padesát, do jeho statku a kde co bylo odnesli a odvezli.

Druhého dne přišla ze Slaného komise, sepsala co zbylo a v neděli byl Civínův statek prodán. Civín byl po celou dobu u šachty a střídavě si nahlas předčítal ze dvou listů – z povolení k dolování a z oznámení prodeje statku. Byl žebrákem. Nový hospodář se nad ním ustrnul a nechal mu na nějaký čas k obývání světničku, kde bydlíval, když byl ještě na statku oráčem.

Josef se rozhodl, že dokončí studie. Otec mu nebránil. Před odjezdem zašli ještě k matčinu hrobu na dřínovský hřbitov. Když se vraceli vyprávěl otec synovi, že měl sen ve kterém k němu přišlo děvčátko jako anděl, vzalo ho za ruku a odvedlo ho nad Plchov k šachtě. Samo se do ní spustilo a když se znovu objevilo, řeklo Civínovi, že je třeba vykopat jen jeden sáh, jeden jediný sáh, aby se dostali k uhlí.

Civín prosil syna, aby tam spolu zašli a sami se pokusili ještě chvíli kopat. Josefovi se nechtělo, ale nakonec svolil.

Otec si ve vsi vypůjčil lopatu a motyku a šli k šachtě, u které se povaloval okov.

„Jen dvacet okovů,“ připomenul otec, „a budeme na uhlí. Syn se spustil do šachty a kopal a otec vytahoval hlínu. Když po dvaceti okovech na uhlí nenarazili, volal syn, že už skončí, ale otec ho uprosil aby ještě jeden okov naplnil. Jenže Josef už jej nenaplnil. Ozvala se rána a ze šachty se vyhrnul oblak prachu. Civín volal do jámy na Josefa, ale ten se neozýval. Běžel tedy pro pomoc do Plchova a když staří horníci slezli do šachty a opatrně ji prohlédli, zjistili, že se stěny dolu utrhly a Josefa zasypaly.

Otec plakal a sousedé rozhořčeně hlučeli: „Pohřbils tam všechen majetek. Aspoň syna jsi mohl ušetřit. Bloude nerozumná!“

„Lepší hrstka jistoty, než pytel naděje,“ dodal kdosi v zástupu. 

Tři roky uplynuly od chvíle, kdy Civín pohřbil zaživa Josefa ve své plchovské šachtě. Žil v osamění, z drobných výdělků, protože ty čtyři tisíce zlatých, které zdědil po synovi, zaplatil věřitelům, na které se při prodeji statku nedostalo. Naučil se u dřínovského učitele hrát na housle a hrával potom s hudebníky o zábavách doma i v širém okolí.

Po veselém havelském posvícení v Plchově šli hudebníci zahrát na svatbu do Libovice. Cestou, která je vedla kolem starých opuštěných dolů, zůstával Civín pozadu. Před vesnicí potkali vyšňořeného pána se zlatým řetězem na vestě a s prsty plnými prstenů.

„Vždyť to je Aron,“ uvědomil si Civín. „Jdu za ním, musím jít za ním!“ obrátil se od ostatních. Pospíchal a volal na Arona, aby na něj počkal. Ale ten, jakoby neslyšel, jen přidal do kroku.

Civín ho dohonil a ptal se: „Copak ty mne neznáš, Arone? Copak už neznáš Civína, kterémus prodal šachtu?“

Chytil se Arona a vyčítal mu, jak vše nastrojil, aby ho ošidil a jak on ten podvod zaplatil nejen celým svým statkem, ale i životem jediného syna.

„Už mě znáš,“ volal na žida a táhl ho k šachtě. „Pojď se podívat na naši šachtu. Pojď, ať vidíš jak je hluboká!“

Odhodil housle a pevně Arona popadl. Aron se bránil, kopal, škrábal, ale Civínovi se vytrhnout nemohl.

„Nekřič,“ zachroptěl mu sedlák do ucha. „Chci ti jen ukázat, jak hluboký hrob jsi vykopal pro mého syna“.

Vtom se ale půda na kraji šachty, po nedávných deštích rozmoklá utrhla a oba se zřítili do hluboké kalně žluté vody. Špinavá hladina se přes ně převalila, ozvalo se děsivé zašplouchání a pak už jen ticho a klid.

Muzikanti, kteří se nemohli Civína dočkat, se vrátili, ale našli jen nedaleko šachty pohozené housle. Domyslili se, co se asi stalo a pohlédli do šachty. Jen holé, odřené kořeny borovice, rostoucí na kraji šachty, jako dlouhé prsty smrti ukazovaly, kde by měli nebožáky hledat.

A tak se doposledka naplnila slova Civínčina varování…

Libor Dobner
20. 05. 2008, 14:22


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 2. Čtenáři celkem udělili: 10 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Vilém
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.22%

Spíše ano
graf

17.49%

Spíše ne
graf

14.53%

V žádném případě
graf

23.76%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2395
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát