• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Před čtyřiceti lety okupovalo Slaný sovětské vojsko

Lidová tvořivost v srpnových dnech.

V úterý 20. srpna 1968 byly uvedeny do stavu bojové pohotovosti armády pěti států Varšavské smlouvy a na jejich letištích byla letadla připravena ke startu směrem na Prahu a další velká města ČSSR. Podél hranic Československa bylo soustředěno tisíce vojenských automobilů, tanků a obrněných vozidel. Kolem dvacáté třetí hodiny pak tato vojska překročila hraniční čáru suverénního státu. Začala největší vojenská akce v Evropě od skončení druhé světové války - operace Dunaj! O několik hodin později jsou představitelé státu i KSČ internováni a odvlečeni do Moskvy.

V roce 1968 ve Slaném žilo 12.654 obyvatel a na sklonku roku 1967 dostalo město „čestný“ titul „Nositel čestného uznání ONV k 50. výročí VŘSR“. Ale ani tento titul, ani komunistická radnice nezachránily město před vpádem okupantů.

Probuzení

Kolem čtvrté hodiny ranní bývá v poslední srpnové dekádě ještě tma, ale v tu dobu se už na Slaný od Loun valí nepřetržitý proud aut a tanků, směřující po stejné trase, jako před 23 lety vojska 1. ukrajinského frontu. Hukot tanků probudil mnohé Slaňáky, kteří se v úterý večer dívali v televizi na starý český film Řeka čaruje. S prvním rozbřeskem se však obrněná kolona na okamžik zastavuje a zatímco hlavní proud pokračuje směrem na Prahu, desítka tanků obkličuje Kyjevská kasárna a několik tanků zajíždí na Husovu ulici, krouží po náměstí a svými pásy drtí dlažbu i chodníky. Náměstí je, až na dva ranní autobusy, do kterých nastupuje pár rozespalých lidí, zatím prázdné. Tanky T-54 s bílým pruhem zastavují před budovou muzea. Vzápětí z budovy staré radnice, kde tehdy sídlila stanice SNB, vybíhá důstojník VB, ale jeho slova pro rachot tankových motorů nejsou slyšet a tankisty zřejmě ani nezajímají. Jen věže obrněnců s hrozivě čnícími děly se pozvolna otáčejí.

Slánští občané, kteří byli probuzeni tímto neočekávaným budíčkem, zapínají rádio a s úžasem poslouchají Prohlášení ÚV KSČ o věrolomném napadení republiky. Zpráva o okupaci se šíří po městě rychlostí blesku a už před šestou je na náměstí i v přilehlé Husově ulici plno lidí. Ženám a děvčatům tečou po tvářích slzy, muži zatínají pěsti a nešetří nadávkami. Několik z nich se rozbíhá ke kasárnám s upřímným, ale naivním úmyslem narukovat k obraně vlasti.

Bývalý politický vězeň, pan Vladimír Zobal ze Slaného, spěchá do Kladna pomoci zlikvidovat archiv „K231“, aby se nedostal do rukou okupantů. V živé paměti byla dosud činnost sovětské NKVD, která v roce 1945 odvlekla do sibiřských gulagů občany uprchlé k nám před válkou před bolševiky.

První dny okupace

Sovětská vojska se svou bojovou technikou se začínají rozmisťovat na okraji města v prostoru Hájů za letním kinem, U sloupu a v polích až k odbočce na Trpoměchy. Děla byla zakopána také za bývalým fotbalovým hřištěm Slavoj Slaný a palposty byly i v prostoru budov bývalé šachty. Zaplněna tanky a pěchotou jsou i všechna volná místa mezi bloky sídlišť u kasáren.

Na Londě dochází k prvním kontaktům lidí s vojáky, kteří říkají, že přijeli Československo osvobodit od kontrarevoluce. Rozdávají letáky i výtisky Pravdy, ale nenacházejí pochopení, slyší spíš slova údivu a otázku „pačemu vy prijechali?“ Zvláště studenti využívají své znalosti ruštiny a pro ostrá slova nejdou daleko. Příslušníci VB se marně snaží uklidnit rozzlobené lidi. Zmatek panuje i na náměstí, kam přijíždějí linkové autobusy, které manévrují mezi masou lidí a vojenskými vozidly. V nepřehledné dopravní situaci naráží ruské skříňové auto, ve snaze vyjet z náměstí, do Velvarské brány. Autobusy odjíždějící do Prahy vesměs končí u Brandýsku, odkud se vracejí zpět do Slaného, protože dále je silnice beznadějně ucpaná tanky, těžkými auty i děly. Také ve slánských továrnách začíná ranní směna, ale pokud zaměstnanci vůbec za brány závodů dorazili, vytvářejí debatní kroužky. Proto téměř jako perlička působí zpráva, že na chmelnice do  Plchova odjelo 70 členů slánské pobočky Svazu protifašistických bojovníků pod vedením mjr. v.v. Václava Karla a že vedle nich pod rozvinutou čs. vlajkou česali zelené zlato i učni ČKD Slaný s mistrem Zárubou.

Koordinační centrum

Hned zrána se ve středu 21. srpna ustavuje Koordinační centrum, jako krizový štáb přebírající odpovědnost za život města, slánských obyvatel i závodů. Jeho cílem je nepřipustit chaos ve městě či přímé útoky cizích vojsk.. V jeho čele stojí náměstek ředitele Tatrovky pan Karel Ležák, který byl v té době předsedou Národní fronty. Kancelář NF byla v dnes už zbořené budově u benzinové pumpy naproti restaurace Hamburk. V KC působili kromě jiných i lékaři slánské nemocnice MUDr. Vladimír Horák a MUDr. Jan Mašek, předseda MěNV František Maixner, tajemník MěNV Radoslav Tauš, ředitel Baterie Bernard, předseda MV KSČ Karel Horáček a náčelník VB kpt. Kafka. Byli zde i ředitelé a zástupci jednotlivých továren – mezi nimi např. i dnešní starosta Klobuk Vladimír Procházka. Setkáváme se ale i s dalšími jmény, jako Ing. Nosek, Kostřáb, Otta Hora, Roll, Ing. Kabíček a další. První rozhovory se odehrávají v kancelářích městského úřadu, kam hned ráno dorazila delegace sovětské armády, kdežto další schůzky se odbývaly i na jiných místech, mj. i v kasárnách. V průběhu dalších dnů se KC z bezpečnostních důvodů několikrát přemístilo – do Tatrovky i do kláštera, kde členové KC dokonce i přespávali.

Určité problémy byly s tlumočením. Zprvu tlumočila vysokoškolačka, slečna Kramosilová, ale jelikož dávala zřetelně najevo, co si o okupaci myslí, sovětské velení nevěřilo, že překládá nestranně, a musela se hledat náhrada. V dalších dnech proto byl k tlumočení přizván pan Holík, který byl údajně spíše levicového zaměření a byl proto pro sověty přijatelnější.

Jednání pod hlavněmi děl

KC kromě nezbytných kontaktů s okupačními vojsky, řešení jejich požadavků a uklidňování situace, muselo řešit i otázky zásobování města, což se díky spotřebnímu družstvu Jednota úspěšně dařilo. Jednání s KC se konala především z iniciativy okupačního vojska. Na první schůzku přinesl sovětský podplukovník svazek výtisků Pravdy a přesvědčoval představitele města o existenci kontrarevoluce v ČSSR. Podle něho právě Slaný a Kladno označila TASS (pozn. red. Sovětská tisková agentura) za centrum kontrarevoluce a svá tvrzení si nedal vymluvit. Divil se, proč město nepřivítalo syny otců, kteří v čele s generálem Ivanovem Slaný v roce 1945 osvobodili. Tvrdil, že lidé se bojí sympatizovat se sovětskou armádou prý z obav před kontrarevolučními živly. Na všechny schůzky přicházeli důstojníci vždy s politrukem, který vedl veškerá jednání a vznášel své požadavky. Především se jim jednalo o dodávky pitné vody a požadovali odstranění všech hesel a plakátů ve městě. Na plakáty v ulicích si chodili stěžovat buď k náčelníkovi VB Kafkovi nebo k předsedovi MěNV Maixnerovi. Trvali na odstranění plakátů a nápisů z ulic a hrozili, že v případě neuposlechnutí je sami smažou pomocí tankových pásů. Tato zpráva se dostala až do Prahy a svobodný rozhlas pak hlásil, že ruské tanky chtějí rozstřílet Slaný. Na plakáty a nápisy byli Rusové zvlášť citliví. Zvlášť se jim nelíbil plakát ženy s plačícím dítětem. Je to prý urážka a vojáci jsou rozhořčeni. Lidé z KC však řekli okupantům, že plakáty a hesla nejsou dílem kontrarevoluce, ale míněním celého města. Právě při malování protiokupačních nápisů byl na Londě v pátek 23. srpna zadržen osádkou sovětského vozidla asi 15-16i letý chlapec, kterého internovali ve vojenském táboře nad letním kinem. Tentokrát iniciativu ke schůzce projevil Karel Ležák, který se s kpt. Kafkou setkal s ruskými parlamentáři na mostě poblíž vojenského ležení. Mládence Rusové vydali teprve tehdy, když jim bylo sděleno, že toto zadržení u lidí může vzbudit vášně a že si pro něho dojdou sami.

Po třech dnech byla okupantům poskytnuta voda z hydrantů v kasárnách. Po celý týden jezdily po městě obrněné transportéry se sovětskými vojáky a s ostře nabitým kulometem na přední části vozidla. Po městě jezdily i ozbrojené hlídky ve vozech GAZ a nejednou pro výstrahu zavítal do slánských ulic i tank. Okupanti své spanilé jízdy nepřerušovali ani v noci a mnozí občané usínali doslova pod kulometem namířeným do oken jejich bytů. I po čtyřech desítkách let vzpomínají tehdejší maminky na dny i noci hrůzy z obav o životy a zdraví svých dětí.

Není divu, že řidiči vojenských vozidel – těžko říci zda unaveni nebo pod vlivem vodky – občas bourali. Dochází ke kolisi obrněného transportéru s domem v zatáčce pod Slánskou horou nedaleko hospody U Přemysla, bourala auta u Grandu a havaroval i tank u Bakova. Vše se naštěstí odbylo bez krve našich občanů.

Továrny v okupaci

Snahou okupantů bylo proniknout do továren a diskutovat s dělníky. To ovšem představitelé továren nedovolili a pokud vojáci čekali na dělníky před továrnami, setkávali se spíše s jejich odmítavým postojem, přestože zdaleka ne všichni sympatizovali s pražským jarem a demokratizačním procesem. Fenoménem doby byla existence tzv. Lidových milicí, které navíc disponovaly zbraněmi. Ostatně, zbraně objevené ve skladech LM bývaly často prohlašovány právě za zbraně kontrarevoluce. Ve slánské Tatrovce však paradoxně v místnosti, kde byly zbraně uskladněny, vyráběla „Milice mladých“ (což byli převážně studenti a mladí dělníci) plakáty, které potom s označením „MM“ na rukávech, roznášeli a vylepovali po městě.

Slánský závod Bateria patřil k jednomu z mála v republice vyrábějící baterie používané v tehdy běžných tranzistorových rádiích, které byly hlavním zdrojem informací. Zaměstnance Baterie vyzval přímo legální čs. svobodný rozhlas, aby učinili vše pro jejich výrobu. Na mimořádnou sobotní i nedělní směnu proto nastoupilo 160 zaměstnanců.

Z betonové plochy v  ČKD před výrobní halou zvanou Bagrovna sledovali bezmocně mladí dělníci s rostoucím vztekem sovětská obrněná vozidla, která jezdila kolem závodu, a domluvili se, že v noci sundají na protest proti okupaci z haly obrovskou rudou hvězdu. V té době se však štáb LM v ČKD už začal profilovat prosovětsky a okupaci začal chápat jako záchranu zločinného režimu, jehož oporou milice vždy byly.

V továrnách se po celou dobu okupačního týdne pracovalo a dokonce se překračoval i plán. Od čtvrtka jezdily podle jízdního řádu i všechny autobusy ČSAD. Zaměstnanci všech slánských závodů se však spontánně připojili ke generální stávce na protest proti násilné okupaci, která proběhla v celé republice v pátek 22. srpna mezi 12. a 13. hodinou. Houkaly sirény, na věži sv. Gotharda se rozezněly zvony, veškerá doprava se zastavila a ulice vylidnily.

Mozaika z ulic

Rozhořčení nad zradou bývalého spojence, který zákeřně vpadl do naší země, projevovali lidé v celé republice. Nejinak tomu bylo i ve Slaném. Fotografie a jména Alexandra Dubčeka a Ludvíka Svobody, podomácku namalované plakáty i zvětšené kopie letáků přivezených z Prahy se začaly objevovat od prvního dne okupace. Svým vtipem bojovaly proti poraženeckým náladám a vyzývaly k vytrvalosti a odhodlání. Byly nejen ve středu města, ale i na jeho okraji. V pátek se ve městě začal rozdávat cyklostylovaný časopis pracujících ČKD - „Švermova garda“ a 26. srpna se objevují i nové „Slánské noviny“ vydávané MV KSČ a MěNV. Informace a výzvy byly rovněž šířeny i městským rozhlasem.

Ve čtvrtek se na spořitelně objevuje velký plakát se známým sloganem: „Na ochranu naší banky, nejsou třeba ruské tanky....“. Po celém městě vlají československé vlajky, lidé jsou ozdobeni trikolórami a na výlohách, dveřích i sloupech visí hesla svobodného vysílání: „Jsme s Vámi - buďte s námi“, „Byli jsme a budem“ i ústřední heslo pražského jara – „Svoboda - suverenita - demokracie“. Nápisy typu „Táhněte domů“ byly zhusta vyvedené i v azbuce, aby byly srozumitelné i okupačním vojskům a nechyběly ani směrovky k Moskvě.

Na několika místech se sbíraly podpisy na petice za odchod sovětských vojsk – jedno z nich bylo před cukrárnou na rohu Londy, jiné pak u bývalého knihkupectví na náměstí. S peticemi se ale zajíždělo i za brigádníky přímo na chmelnice. V pátek krátce po generální stávce proběhla na náměstí spontánní protestní demonstrace proti okupaci. Podle pamětníků se počet přítomných dal porovnat s účastí na prvomájových oslavách.

Bezejmenné ulice

Na pokyn čs. rozhlasu začalo v sobotu 24. srpna odstraňování tabulek s názvy ulic a směrovek. Směrovky záměrně otočené pak okupační vojsko spolehlivě dezorientovaly. Po prvních dnech vysvětlování začali nyní lidé vojáky ignorovat a pokud na jejich dotazy reagovali, posílali je záměrně úplně jinam. Heslem těchto dnů bylo následující desatero: Nevím - neznám - nepovím - nemám - neumím - nedám - nemohu - neprodám - neukážu - neudělám!

Kolaboranti - pátá kolona

A přece se našli lidé, kteří okupantům fandili. Kromě zmíněného štábu LM v ČKD začali „prosovětsky“ uvažovat i někteří občané, kteří čekali na svou příležitost. Té se jim bohatě dostalo v pozdější tzv. normalizaci. Okupační vojáky srdečně vítali i někteří obyvatelé nedalekých Pcher. Také ve Slaném pamětníci vzpomínají, že byli lidé, kterým se želelo hladových ruských vojáků a pod rouškou tmy jim přinášeli jídlo. Dodnes se vypráví o dívce lehčích mravů, která svou širokou náruč nabízela dobyvatelům tak vehementně, že ji po „promilované“ noci matka odvážela domů na vozíku. Smutně se proslavil se i budoucí známý slánský estébák Vladimír M., který coby patnáctileté smrádě po nocích odvážně strhával protiokupační plakáty.

Rekviem za pražské jaro

Po týdnu okupace dochází k všeobecné únavě. Z Moskvy se vrací zdeptaná stranická a vládní delegace a národ čeká na výsledky potupného ujednání. V úterý 27. srpna odjíždí do Prahy pánové Ležák, Mašek a Horák za slánským poslancem Františkem Kotrbou do Národního shromáždění s naléhavou prosbou, aby Parlament nepodlehl nátlaku sovětů. Ve stejné době však na 85. schůzi předsednictva NS upozorňuje generál Lomský, že ku Praze je připraveno od Slaného vyrazit dalších 150 sovětských tanků. To už ale z prostoru Slaný skutečně vyjíždí další obrněná kolona. V Brandýsku bylo napočítáno 116 tanků, 25 obrněných transportérů a 243 vozidel – převážně s municí.

Je dobojováno - ve městech vlají vlajky na půl žerdi. Po několika měsících svobodného nadechnutí a týdnu nesmírné solidarity shořely veškeré naděje i iluse o možnosti reformovat komunismus. Demokracie byla umlčena na dlouhých 21 roků.

Vladimír Rogl
26. 08. 2008, 14:49

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.