Sportem k trvalé invaliditě!

Jako dcera svých rodičů bych měla mít díky genům velké sportovní vlohy. Bohužel, díky mé ,, vysoké " vytrvalosti je tomu přesně naopak. Každý můj pokud o sportovní výkon končí přinejmenším vyvrknutým kotníkem nebo nárazem do zdi. Můj sen o velké sportovkyni -  krasobruslařce či baletce se tedy rozplynul jako pára nad hrncem.

Povinný tělocvik ve škole jsou pro mě spíše muka. Den předem se mi dělá vyrážka a po těle naskočí ten zvláštní pocit bezmoci, ten, který známe, když se nám něco urputně nechce, ale víme, že se tomu nevyhneme, pokud nechceme podvádět... A to já teda rozhodně nechci!

Jak už jsem řekla, všechny moje pokusy o sport skončili katastrofou většinou doprovázenou zranením. Od cukání v koleni po modřinu na kotníku. Mamka si ze mě dělá srandu, že by mě měla doktorka osvobodit s tělocviku pro nešikovnost a výrazné ohrožení mého jinak výborného zdravotního stavu.

Ani učitelka mnou není nijak výrazně nadšená. Jediné, co zvládám bez větších obtíží je kotrmelec vpřed ( při kotrmelci vzad si při každém pokusu hýbnu s páteří ), při kterém nijak skvěle nepropínám nohy, takže i ten je za dva... Výmluva, že nikdo není dokonalí mi teda vůbec nepomáhá. Zrovna ve středu jsem tak dychtivě a snaživě skočila na kladinu až jsem jí celou přeskočila a udělala si pěknou modřinu. Zbytek hodiny jsme pak proseděla na lavičce a zabavovala jsem se otázkou ,, proč?" Proč když se snažím skončí všechno trapasem!

Dnes má svátek Oto

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3024