Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pátek 19. ledna 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Pavlína Hoffmannová (bývalá ochotnice) - 3.část:
V době Heydrichiády prožívala pravé peklo

foto
S 18měsíčním synem Josefem, který v současné době žije v JAR, v Port Elisabethu.

V dnešním vydání našich novin se dozvíte, jak se Pavlína Hoffmannová „trápila“ na kole, po „zradě“ její spolužačky, na tanečním parketu, a jak prožívala své první lásky. 

Na kole předváděla kaskadérské kousky

Z jízdy na kole sice žádný strach neměla, ale její první jízdy zrovna moc slavně nedopadly: „Moje sestra dostala kolo po bratrancích, a když se na něm začala učit, tak babička pořád chtěla, přes protest matky, abych to také zkusila. Já se nedala dlouho přemlouvat, takže po chvíli jsem již seděla na kole a byla odhodlána sjet prudký kopec. Bratranci, abych měla co největší rychlost, do mě ještě pořádně strčili a já na kole začala předvádět až neuvěřitelné kaskadérské kousky, které vyústily v ošklivý pád. Hrozně jsem si natloukla, a pak už jsem na kolo nesměla… Na kole jsem se opět ocitla až po mnoha letech, krátce poté, co jsem se přivdala do hospodářství na Kutnohorsku. Jednou mě manžel požádal, jestli bych nezajala něco vyřídit do vedlejší vesnice, tuším, že to bylo ohledně mlátičky. Bez bázně a hany jsem odpověděla, že tam klidně zajedu. Když to umí malí kluci, tak já to svedu také, říkala jsem si, a vyjela jsem. Má jízda na kole vypadala asi tak, že jsem kličkovala od jednoho pangejtu k druhému a občas jsem musela i slézt. Na začátku zpáteční cesty jsem si řekla, že přece nebudu tlačit kolo z tak dlouhého kopce a málem se zabila pádem na trať… Manžel mě pak jízdu na kole učil za naší stodolou, a od té doby jsem už jezdila jako čert.“ 

Ve škole byla nesoustředěná a stále roztěkaná

Do základní školy chodila Pavlína na Žižkov, do Lupáčovy ulice. Byla to velká šedá budova, kterou prý neměla vůbec v oblibě, protože původně měla chodit do školy na náměstí Krále Jiřího, kam však z důvodu přeplněnosti této školy nemohla nastoupit. A to v ní občas vyvolávalo vztek: „I proto jsem se občas zúčastňovala takových „speciálních“ akcí, kdy jsme

na sebe pokřikovali přes ulici, která dělila Žižkov od Vinohrad, nadávali jsme si a vedli silácké řeči… Jinak ve škole jsem nebyla žádný zázrak, i když učitelé o mne říkali, že jsem chytré a nadané dítě, ale strašně nesoustředěné, roztěkané, stále vyrušující, a nakonec prý i neslušné. Pamatuji si, že jsem seděla v druhé lavici prostředního oddělení a za mnou seděla taková drobná blondýnka, která mě pořád pošťuchovala a jednou mě před celou třídou strašně shodila. Jednou něco napsala na papírek, který složila a strčila mi ho do lavice. Pak se přihlásila a řekla, že u mě našla tento papírek a že jsem to psala já, prý mě viděla, a předala ho paní učitelce. Na tom papírku byl namalovaný sprostý obrázek a napsané sprosté slovo. Máma musela pochopitelně jít do školy, kde jí bylo sděleno, jaké má zpustlé dítě. O to, co potom následovalo doma, se již nemusím šířit. Já jsem to cítila jako hroznou křivdu, které jsem se nedokázala vzepřít, a ve škole mě ten punc neslušné, nevychované dívky již nikdo nesmazal.“

Tancovat se naučila až na zahradě

Její máma, tím, že jí stále opakovala, že je k ničemu, že je jako hrom do police, že má hrozné vlasy a vůbec že je strašné dítě, v ní zakořenila ohromný komplex méněcennosti. Tím ji prakticky odradila od řady aktivit, v kterých se tehdy mohla i úspěšně realizovat, včetně tancování. Do tanečních tudíž nechodila, ale na jednom plese přece jen byla: „Nevím, co to tenkrát mámu napadlo, ale s tetou Inkou se domluvily, že s nimi půjdu na ples do Vinohradského národního domu. Já jsem pochopitelně neuměla vůbec tancovat, a navíc mě oblékly do takových kýčovitých bleděmodrých šatů, děsných bot, které mě hrozně tlačily, a rukaviček, v kterých se mi potily ruce. Byla to prostě hrůza… Když máma s tetou zaplatily vstupné a šly si hledat místo, já jsem šla hledat nějaký kout, kam bych se mohla zašít. Už ani nevím jak, ale podařilo se mi zmizet na balkon, odkud jsem sledovala jejich ,pátrací aktivity‘ a tajně doufala, že mě neobjeví. Kolem půlnoci bylo již jasné, že má skrýš je téměř dokonalá. A tak jsem pomalu sešla dolů, kde mě máma s tetou strašně seřvaly.“ Tancovat ji naučil až její manžel s přáteli na zahradě, ještě za 2. světové války.

Vůbec si ji nevšímal

Za kluky se otáčela možná trochu víc, než ostatní děvčata ze třídy, a ve třetím ročníku měšťanky se dost zakoukala do jednoho kluka: „Tenkrát jsem děsně pálila za jedním klukem, který chodil do stejné školy, a opravdu se mi moc líbil. Já mu vždycky nadbíhala – pořád jsem ho „náhodou“ potkávala, a on si mě nikdy nevšiml. Zato mé spolužačky si toho všímaly až moc, a tak na mě různě pokřikovaly a dokonce složily i nějakou říkanku. Po čase jsem to vzdala, aniž bych s tímto hochem promluvila jediné slovíčko.“

Franta jí nic neříkal, na Josefovi mohla oči nechat

Po ukončení měšťanky hledala, společně s mámou, nějaké místo ve zdravotnictví, avšak neúspěšně. A tak zvolila jiné, v podstatě náhradní a dočasné řešení. Nastoupila do obchodu s dámskou a dívčí konfekcí, který tenkrát na Vinohradech vedla Eliška Portová, a domů chodila přes Riegerovy sady. Na rohu Bořivojovy ulice vždycky postávali kluci, kteří pozorovali hezké objekty, a když neměli zrovna nic v hledáčku, sdělovali si zážitky z rodokapsů a biografů. Mezi nimi byl i nějaký František Hoffmann, který jednoho dne Pavlínu oslovil: „On se do mne zřejmě zamiloval, i když já do něj ne - nebyl to zkrátka můj typ, a chtěl se mnou chodit domů. Já jsem si ho ale nechtěla připustit k tělu, a tak jsem požádala moji kamarádku z obchodu, aby domů chodila se mnou, což Františka neštvalo, a jednoho dne si přivedl ,posilu‘. Kamarádka Jarmila na mě v obchodě křičela, že na rohu ulice stojí Franta s nějakým blonďatým fešákem. Za chvíli nám ho Franta představil jako svého bratra Josefa, čemuž jsme, vzhledem k tomu, že bylo „apríla“, nechtěly zpočátku uvěřit. Ale pak jsme si s nimi a ještě se dvěma dalšími kluky domluvili na následující den výlet na Divokou Šárku. Josef tam po mně házel chrousty, a já hystericky ječela, pak mně začal tykat, a já na něj, co si to vůbec dovoluje. Po těchto „námluvách“ jsme se potichounku, polehounku, odloučili od ostatních, šli jsme dál po cestě směrem ke skalám, a najednou proti nám vyšla teta Čiberová – strašná to semetrika, která všechno, co „vypátrala“, hned roznesla po celém příbuzenstvu. Proto jsem se ani chviličku nerozmýšlela, a vtáhla jsem Pepu do blízkého křoví. On to ale zřejmě pochopil trochu jinak a poprvé mě políbil. Já tam pak stála jako opařená, a nevěděla, jestli mu mám dát facku, nebo jestli mám utéct.“

Měla nastoupit do Siemens fabrik

Pavlína si s Josefem, který pracoval u svého strýce na Kutnohorsku a byl tudíž trochu vzdálen od své milé, řadu let „jen“ psali a k tomu, aby se vzali, je „donutila“ až reálná hrozba jejich možná že i trvalého odloučení v době války. „Těsně před Heydrichiádou mně, jako nejmladšímu děvčeti v obchodu, přišlo oznámení o mém nasazení v Reichu. Měla jsem jít pracovat do Berlína, do Siemens fabrik. Máma, která se s tím nemohla smířit, začala hledat způsob, jak mému nasazení v Reichu zabránit. Na jednom úřadě jí někdo poradil, že pokud by měla chlapce, se kterým se dobře zná, tak by bylo dobré, aby si zadali o ohlášky, a to by jistě zadrželo můj odchod do Reichu…“

Po atentátu na Heydricha zažívala pravé peklo

Když byl 27. května 1942 spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, Pražané se utápěli ve strašlivé atmosféře strachu. Ještě dnes Pavlínu Hoffmannovou při vzpomínce na dobu krátce po atentátu zalívá studený pot: „Byl to děs a hrůza. Pamatuji se, jak ulicemi stále projížděla německá auta, gestapo číhalo na každý křivý krok, lidé chodili se sklopenými hlavami a báli se podívat jeden na druhého. Téměř se šeptalo a smích úplně zmizel. Z tlampačů byla stále hlášena jména lidí, kteří byli popraveni za ,schvalování‘ atentátu. Situace došla tak daleko, že bylo vyhlášeno ultimátum: když do 48 hodin nebude znám atentátník, bude každý desátý muž popraven. Měla jsem hrozný strach o tatínka, a téměř v každé domácnosti to vypadalo jako o pohřbu.“

Díky Josefovi nemusela do Reichu

I v této strašlivé době musela Pavlína, s pomocí své nevlastní mámy, neodkladně řešit nasazení do Reichu. A tak šla za Františkem: „Sdělila jsem mu, co mně hrozí, a že bych z tohoto důvodu ráda navštívila Josefa. On mě od této návštěvy velmi zrazoval: pořád mně říkal, ať tam nejezdím a vezmu si jeho. Já jsem byla ale strašně paličatá, nedala jsem se ukecat, a jela jsem za Josefem. Vše jsem mu vysvětlila a navrhla, že potvrzení o ohláškách, pokud si to bude přát, můžeme potom zrušit. Ale on ani chvilku nezaváhal a sdělil mi, že se nic rušit nebude…“ To Pavlína Hoffmannová již tušila, že se vdá za toho nejsprávnějšího chlapa, přičemž byla pevně rozhodnuta, že se po válce stane zdravotní sestrou…

Libor Pošta
26. 02. 2008, 18:02


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Článek ještě nebyl hodnocen

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Ilona
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

47.61%

Spíše ano
graf

18.46%

Spíše ne
graf

14.68%

V žádném případě
graf

19.24%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 899
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát