Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je středa 18. července 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Vladimír Rogl (redaktor SL) - 1.část:
Jeho otec se z války domů vrátil přes Kanadu

Kliknutím zvětšit
Kompletní Roglova rodina v r. 1927 i se stařečky a stařenkami z maminčiny i otcovy strany. Rodiče jsou vpravo. To miminko je nestarší sestra Liduška. Foto z rodinného archivu Vl. Rogla

Ing. Vladimír Rogl je redaktorem Slánských listů sedmým rokem. Jeho doménou jsou rozhovory se zajímavými lidmi, reportáže, krimipříběhy „Slánský pitaval“ i exkurze do nedávné historie Slaného. V devadesátých letech působil v pražském Dobrém večerníku a Zemských novinách. Původním povoláním je - jakožto absolvent Zeměměřické fakulty ČVUT - redaktor map. Po šesti letech v Kartografickém ústavu pracoval třicet let jako programátor samočinných počítačů. Vedlejším produktem jeho dlouholeté práce v dětských turistických oddílech, kde působil jako odchovanec skautské organizace, je i několik knížek s turistickou a tábornickou tématikou. Jedna z nich - s názvem „U táborového ohně“ - byla v roce 1968 oceněna jako jedna z nejlepších publikací pro děti.

Narodil se 20. ledna 1936 v hanácké obci Cholina jako třetí dítě v rodině četnického štábního strážmistra. Tato skutečnost – i to, že otec byl ruský legionář – hrála v klíčových momentech jeho života poměrně významnou roli.

Oba rodiče se znali od dětství

Rodiče - Jaroslav Rogl (1895-1982) i Kristýna (1901-1971), rozená Rozsívalová, se oba narodili v podhorské vesničce Březsko u Konice na Prostějovsku. Otec byl o šest roků starší a spolu začali chodit až začátkem dvacátých let minulého století, když se vrátil z první světové války. Zatímco maminka se narodila v chalupnické rodině, která obhospodařovala 16 měřic políček, stařeček (na Moravě se říká babičkám stařenky a dědečkům stařečci) z otcovy strany měl zvláštní povolání „člunkař“ a vyráběl člunky k tkalcovským stavům, které patřily ještě na počátku minulého století k běžnému vybavení mnoha domácností a na tkaní plátna se často podílela celá rodina, včetně dětí. Obě stařenky – tedy maminčina i tatínkova matka - byly celý život v domácnosti, pečovaly o rodinu a měly na starosti i práci v chlévě a na poli.

Lidé na Konicku byli pobožní a nedělní návštěva kostela patřila neodmyslitelně k jejich svátečnímu rituálu. Živnou půdu zde nenašly až do poloviny minulého století ani socialistické či komunistické myšlenky, zvláště proto, že jejich nositelé byli většinou notoričtí lenoši, kteří své chalupy propili a chtěli se dělit s těmi šetrnějšími o jejich poctivě nabytý majetek.

Přestože propouštěcí vysvědčení čtrnáctiletého Jaroslava bylo od shora až dolů popsáno jedničkami, musel místo do vysněného učení jít hned vydělávat, aby pomohl rodině. Tento svůj handicap se po celý život snažil nahradit doplňováním vzdělání při každé příležitosti i tím, že později důsledně dbal na vzdělání svých tří dětí i v pozdějších relativně těžkých dobách.

Z války se vrátil cestou kolem světa

V roce 1914 nastoupil otec Jaroslav do ostravských dolů jako vozač, ale i tam ho c. k. vojenská mašinérie po roce našla, navlékla do šedivého mundůru, po šestinedělním výcviku zařadila do marškumpačky a poslala na východní frontu bojovat za císaře pána. V těchto letech maminka teprve dorůstala a naučila se od švadleny, která v jejich chalupě bydlela v podnájmu, docela slušně šít. Tuto dovednost dobře zúročila, když byla později schopna „obešít“ prakticky celou rodinu. Do války narukoval i její bratr a jeho ruce doma musela nahradit čtrnáctiletá Krista, která se proto naučila veškeré polní práce, včetně orání a kočírování  kravského potahu.

Vraťme se však k válečným osudům Jaroslava, který byl po několika týdnech v zákopech zajat u Monastaru ruskými vojáky. Prošel několika zajateckými tábory, včetně smutně proslulé Dárnice, kde nemocem a epidemiím podlehlo mnoho rakouských zajatců. Naštěstí však byl přidělen na práce v týlu. Pracoval u ruských sedláků a v tajze rubal stromy. Pěšky prošel i velkou část Ruska, když se s kamarádem rozhodli podívat do Moskvy.

Při první vhodné příležitosti se přihlásil jako dobrovolník do Československých legií a byl zařazen do 1. úderného praporu, který byl nasazován do nejtěžších bojů s bolševiky na Magistrále. Tu doslova lemovaly hroby padlých i umučených Čechoslováků. Zatímco se ostatní zajatci se ze zajateckých táborů koncem roku 1918 vraceli do nově vzniklého státu v srdci Evropy – legionáři se domů vraceli za nepřetržitých bojů přes východní výspu Ruska – Vladivostok - až o dva roky později.

Rusko, kde pobyl téměř pět let, opustila jeho jednotka v květnu roku 1920. Z těplušek legionářských ešelonů, které byly dlouhé měsíce jejich domovem, se nalodili na nákladní loď Ixion a odpluli přes Tichý oceán do kanadského přístavu Vancouver. Napříč Kanadou se přepravili vlakem do  Quebecu a odtud lodí Caritza přes Atlantik do přístavu Cuxhaven. Dne 21. července 1920 stanul 1. úderný prapor konečně na půdě svobodné republiky.

Na Pamětním list legií, který se spolu s hrstkou zažloutlých fotografií v rodině pietně uchovává, je uveden kromě míst bojů a vojenských vyznamenání i dovětek – „Zůstal ve službách vlasti!“ Není to fráze, protože krátce po návratu se přihlásil k četnictvu, v jehož řadách po absolvování nejrůznějších četnických škol sloužil až do začátku nacistické okupace.

FotoVladimír Rogl ve svých dvou letech v Olomouci.

Otec si namluvil kamarádovu sestru

Po návratu do rodné dědinky zašel na „hratvu“ (tak se tam říká návštěvě) k dávnému kamarádu Lojzkovi a hned si povšiml jeho hezké sestry Kristy. Zdálo se, že ani Kristě bratrův kamarád v legionářské uniformě nebyl lhostejný. Tehdy ovšem známosti neměly tak rychlý spád jako dnes, a tak teprve po několika letech dopisování, schůzek i dlouhém odloučení – kdy jako „četník na zkoušku“ sloužil na různých stanicích – uzavřeli v červenci 1925 sňatek.

Po svatbě si četnický strážmistr Jaroslav Rogl odvezl ženu Kristýnu do svého působiště v Šilperku (dnešní Štíty) na Šumpersku. O rok později se narodila dcera Ludmila a za další tři roky syn Jaroslav. To se už ale psal rok 1929 a otec požádal o přeložení do blízkosti svého i manželčina rodiště, aby byli rodičům oporou ve stáří. Úřady vyhověly a otec byl přeložen do Choliny, kde po krátkém bydlení na četnické stanici si manželé postavili rodinný domek a narodil se i nejmladší syn Vladimír. Na cesty do 16 km vzdáleného Březska si koupili motocykl Ariel o obsahu 557 ccm s lodičkou.

V předvečer druhé války, v roce 1938, byl otec přeložen do Olomouce k četnické silniční službě a na čas opustili nedávno postavený dům. Olomouc byla vzhledem k vesnici, kde rodina až doposud žila, přímo velkoměstem. Starší sourozenci zde chodili i do hudební školy se učit hrát na klavír a na housle a často museli malého brášku brát na procházky. A dokonce i do divadla. Ač je to k nevíře – spolu se sourozenci už ve svých třech letech shlédl „z bidýlka“ kromě jiných kusů i opery Prodaná nevěsta nebo Čert a Káča, i když by daleko raději chodil do loutkového divadla, které hráli skauti z bratrova oddílu. V Olomouci byl poprvé i v kině na filmu Sněhurka a sedm trpaslíků a v cirkuse Kronech a Henry.

Zatímco v rodné  obci se rodiče věnovali práci na zahradě, v Olomouci byl čas i na rodinné procházky: Vladimír Rogl vzpomíná na nedělní odpoledne, kdy otec oblékl parádní vycházkovou uniformu (kterou si dnes nostalgicky připomíná v televizních Četnických humoreskách) a rodina vyrazila do Smetanových sadů, kde byly skleníky s exotickými rostlinami a palmami, ale také malý zoopark. Nejzazší vzpomínky však sahají až do zářijové mobilizace, kdy se díval z okna na vojáky odjíždějící na hranice a zvláště pak na škadrony dragounů v červených rajtkách. Daleko smutnější pak je vzpomínka na březen roku 1939, kdy se ze školy vrátila uplakaná sestra a kdy Olomouc byla najednou plná německých vojáků.

Brzy nato začaly protektorátní úřady propouštět účastníky zahraničního odboje, což logicky postihlo i štábního strážmistra Jaroslava Rogla a rodina se znovu vrací do Choliny. Zatímco v Olomouci nemohly děti běhat po ulicích, mohl si po návratu do rodné obce Laďa užít do sytosti volnosti i nových kamarádů. V podkroví bydlela rodina učitele Tilcera s dcerkou a další kamarády našel v sousedství.

Libor Pošta
12. 04. 2009, 13:49


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 8. Čtenáři celkem udělili: 32 bodů. Průměrný počet bodů: 4

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Drahomíra
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.29%

Spíše ano
graf

17.38%

Spíše ne
graf

14.45%

V žádném případě
graf

18.88%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1128
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát