• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jiří Šimák (ředitel slánské nemocnice) - 1.část: V mateřské školce již četl noviny

Jiří Šimák při oslavě čtvrtých narozenin.

MUDr. Jiří Šimák (47) je od roku 1998 ředitelem slánské nemocnice. Jeho funkce však není spojena pouze s ředitelských křeslem, respektive s řízením tohoto zdravotnického zařízení, ale zároveň zůstává lékařem – chirurgem, se vším, co je s tímto povolání spojeno a co přináší. Jiří Šimák do slánské nemocnice nastoupil již po ukončení studií medicíny v roce 1984, ještě před povinnou vojenskou službou. Přestože je „náplavou“, ke svému regionu, městu a zvláště k nemocnici má velmi vřelý vztah. S manželkou, MUDr. Růženou Šimákovou (44), která pracuje ve slánské nemocnici na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, má 2 děti. 

Táta byl zručným truhlářem i dobrým ředitelem

Rodiče Jiřího Šimáka pocházejí z poměrně početných rodin – oba z pěti dětí.

Otec ředitele slánské nemocnice, Jiří Šimák (nar.1931, zemřel v r. 1996), byl velmi praktický a zručný člověk, který celý svůj život zasvětil truhlářskému řemeslu. Začínal takříkajíc od píky, jako obyčejný truhlář, až se postupem času dopracoval do funkce náměstka ředitele družstva Lišovský nábytek v Českých Budějovicích. K truhlařině vedl i svého syna, ze kterého tak vychoval rovněž šikovného truhláře. Jeho syn však svou manuální zručnost a cit v rukou později využil ke zcela jiné profesi, i když v určité souvislosti ne zas tak vzdálené.

Maminka Jiřího Šimáka, Věra Bednářová-Šimáková (nar. 1936), má ekonomické vzdělání a pracovala v PORS. Svého manžela podporovala ve všech jeho činnostech, což u dnešních žen nebývá až tak obvyklé. Jako nejmladší z holek (3 + 2 bratři) také musela pomáhat všude, kde na statku bylo třeba, a mnohdy to nebyla vůbec lehká práce.

Jeho dědu komunisté označili za kulaka

Dědeček z otcovy strany, Jan Šimák (1988 -1958), vyučený soustružník perleti, pracoval v perleťárně v Žirovnici, a protože v 1. světové válce přišel o pravou ruku, stal se poté pošťákem. Babička z otcovy strany, Marie Šimáková (1988-1968), byla ženou v domácnosti.

Prarodiče z matčiny strany žili v obci Vlásenici – Kamenice nad Lipou u Jindřichova Hradce. Častými návštěvníky této obce, hlavně v době poutí, byli i Šimákovi, kteří sem jezdili s malým Jiřím a s jeho sestrou Věrou. Později, když byli prarodiče ještě živí, do Vlásenice občas zajížděl i MUDr. Jiří Šimák se svou rodinou, aby se zde setkali s téměř celým „klanem“ Šimáků a Bednářů.

Děda z matčiny strany, Josef Bednář (1905-1986), hospodařil na 20ha zemědělské půdy, včetně chovu dobytka. Ovšem jen do doby, kdy ho představitelé minulého režimu označili za kulaka, a „zbavili“ ho majetku a potažmo starostí o hospodářství. S jeho ženou, Marií Bednářovou (1908-1995) pak na „svém“ majetku hospodařili v jednotném zemědělském družstvu.

Sestra vede pobočku slánské firmy v jižních Čechách

MUDr. Jiří Šimák má jednoho sourozence, sestru Věru Bumbovou (nar. 1965), která vystudovala střední ekonomickou školu v Třeboni a v současné době vede v jižních Čechách pobočku firmy TOI TOI. Na svou sestru prý nikdy nežárlil, ani se na ní nezlobil, i když jí musel mít, dle nařízení rodičů, jako starší pod neustálým dohledem.

Doktoři z nich asi nebudou

Potomci MUDr. Jiřího Šimáka, 23letý Jiří Šimák, který nyní studuje „stavařinu“, a zřejmě i 16letý Jakub Šimák, který studuje 1. ročník gymnázia, nechtějí jít v šlépějích svých rodičů. Starší syn Jiří, na otázku, zda též hodlá studovat medicínu, odpověděl: „Blázníte?! Vždyť mám doma dva doktory!!!“ MUDr. Jiří Šimák k tomu poznamenal: „Já jejich zatímní rozhodnutí plně chápu a respektuji je. Je to jejich volba, do které nechceme nijak zasahovat.“

Narodil o Silvestra

MUDr. Jiří Šimák se narodil 31.12.1958 v Počátkách u Pelhřimova, když do konce roku chybělo pouhých 12 hodin, a vážil 3,6 kg a měřil 50 cm. Jeho táta oslavil nejen narození svého prvního dítěte, ale i výhru v sázce s jeho kolegy v práci, že „malý Jiří to stihne ještě letos“. Jméno Jiří mu bylo „přiděleno“ automaticky, na přání otce, ale protože byl pokřtěn, celé jeho jméno zní Jiří Jan Šimák.

Největší radost měl z dřevěného autíčka

V jeho útlém věku se vždy těšil na vánoční svátky, které se u Šimáků slavily v širším rodinném kruhu, přičemž tato rodinná tradice u nich přetrvává dodnes. Vánoční svátky se Šimákovi snaží prožít společně s celou rodinou z obou stran, pokud nemají zrovna službu.

A z jakého vánočního dárku měl malý Jiří ve věku tří let největší radost? Prý z dřevěného autíčka, kterým by ale dnešní děti asi nevzaly moc za vděk. Co tenkrát ale nevěděl, že to autíčko vyrobil jeho tatínek.

V první třídě se nudil

Malý Jiří byl velice vnímavé a učenlivé dítě. Protože základní kupecké počty uměl již v mateřské školce, uměl něco napsat a dokázal přečíst i noviny, které četl paní učitelce ve školce, v první třídě základní školy se zvláště při hodinách počtů nudil, a nechápal, že takové banální věci ještě většina spolužáků neumí. Ve třídě si brzy vypracoval pozici uznávaného vedoucího, která se s ním „nesla“ i na gymnáziu, při studiích medicíny, ve slánské nemocnici a nakonec i v rodinných kruzích. Jinak, než „vedoucí“, mu dnes v rodině, zvláště pak na rodinných výletech, neřeknou.

Jiří Šimák neměl nikdy problémy s logickým myšlením, a tak mezi jeho nejoblíbenější předměty patřila matematika a fyzika. S jeho výborným prospěchem neladila jedině hudební výchova, protože jinak nadaného a přísně logicky uvažujícího člověka příroda vůbec neobdarovala hudebním sluchem. Při pohledu na vysvědčení Jiřího Šimáka bylo vždy na první pohled patrné, že „hudebka“ mu nikdy „nehrála do not“. Ale s hudební výchovou se potýkal jen na základní škole, později – na gymnáziu a při studiích medicíny, již nebyl podobným předmětem „obtěžován“ a dá se říci, že celkem s přehledem si udržoval pozici premianta třídy. A to i přesto, že Šimouš, jak ho přezdívali hlavně na gymnáziu, se doma učil jen minimálně.

Poznámky domů nenosil

S výchovou malého Jiřího, jak doma, tak i ve škole, nebyly vážnější problémy. Když občas ve škole provedl nějakou malou „lumpárnu“, kupodivu nedostal poznámku. „V době, kdy jsem navštěvoval základní školu, bylo více učitelů než učitelek. A většina učitelů nepsala poznámky, ale problém vyřešili okamžitě – třebas i pohlavkem,“ řekl nám MUDr. Jiří Šimák k tehdejším výchovným metodám na ZŠ, které by však v současné době sklidily bouři nevole jak samotných žáků, tak hlavně jejich rodičů.

Krupicová kaše u něho vyhrávala na celé čáře

Jako malý kluk nebyl v jídle vůbec vybíravý, snědl v podstatě všechno. Ale když mu maminka uvařila krupicovou kaši, kterou má rád dodnes, byl nesmírně šťastný a dal by za ní všechno na světě.

Libor Pošta
19. 06. 2007, 18:20

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.