Jiřina Červenková ve 4. ročníku měšťanské školy (vpředu, jediná sedící).
Paní Jiřina Červenková je jednou z pěti porodních asistentek, sídlících svého času v Palackého ulici ve Slaném, ke kterým často přispěchali ustaraní manželé, když jejich ženy začaly křičet: „Pane Bože, rychle zaběhni do Palackýho ulice pro nějakou porodní bábu!“ A protože u Škardů bydlely hned dvě porodní báby – mladá Jiřina Červenková a její maminka, pro porodní bábu se často chodilo do čp. 615. Když se na začátku 50. let minulého století poměry ve zdravotnictví změnily natolik, že povolání porodní báby nebylo možné již samostatně vykonávat, nastoupila na začátku ledna 1952 do slánské nemocnice, kde ve funkci porodní asistentky působila celých 30 let. Již v důchodovém věku si na 5 let „odskočila“ do státního podniku Restaurace a jídelny, kde pracovala jako recepční. Na svět přivedla 2 syny – Zdeňka (65) a Jirku (61).
I přes její požehnaný věk (bude jí 88 let) a, bohužel, i přes mozkovou příhodu, která ji postihla před necelými dvěma lety, má stále obdivuhodně bystrou mysl, ostrý jazyk a paměť jako slon.
Táta válčil za císaře pána
Táta Jiřiny Červenkové, Eduard Škarda (1885-1954), pocházel z Oprechtic na Domažlicku, kde jeho rodiče vlastnili zemědělskou usedlost a převážně se věnovali chovu koní. Eduard Škarda ale v hospodaření na gruntu nemohl pokračovat: „V našem rodě platilo to, že první potomek, a bylo jedno, jestli to je kluk nebo holka, dostal grunt, a ostatní se již museli zaopatřit jinak. A jelikož táta nebyl prvorozený potomek, tím byla jeho sestra Madla, musel odejít z hospodářství a živit se jako pokrývač.“ Pak ale začala 1. světová válka, a tak Eduard Škarda se v roce 1914 ocitl na válečném kolbišti, konkrétně v Srbsku, odkud se v roce 1916 vrátil do Čech a usídlil se v Komořanech. Na severu Čech se živil prací v dolech a vstoupil zde do svého prvního svazku manželského. Jeho žena však záhy zemřela. Krátce po její smrti se přestěhoval do Slaného, kde se oženil s Růženou Zelenkovou - Rejfířovou z Jedomělic, s kterou měl další tři dcery.
Maminka byla také uznávanou porodní bábou
Maminka Jiřiny Červenkové, Růžena Zelenková (1889-1946) pocházela z Jedomělic a byla druhou ženou Eduarda Škardy. Právě ona inspirovala svou prvorozenou dceru k životnímu poslání, kterému zasvětila celý svůj život. Byla též uznávanou a velmi vyhledávanou porodní bábou, která bravurně ovládala veškeré porodnické praktiky. Aby také ne, když měla školu prof. Rubešky, tehdy renomovaného porodníka z Prahy. Podle její dcery si dokázala poradit i se skutečně těžkými případy, přičemž Jiřina Červenková si nepamatuje, že by její mámě skonala jediná rodička, nebo že by se narodilo mrtvé dítě: „I když moje maminka byla opravdu velmi zkušenou a vyhledávanou porodní bábou, mohla se svým způsobem ,spolehnout‘ i na tehdejší rodičky. Tenkrát nebyly zhejčkané a rozmazlené, jako ty dnešní paničky. Dneska nějakou paničku píchne v kotníku, a už musí jít na ,císařák‘. Tenkrát se odrodilo s menšími či většími problémy v podstatě všechno, i dvojčata, a nikdo při tom neumřel!“
Své znalosti a praktické dovednosti však nemohla maminka J. Červenkové plně rozvinout, protože se nedožila zrovna úctyhodného věku. Zemřela v 57 letech.
Ze sourozenců žije jen Květa
Jiřina Červenková měla tři sestry a jednoho bratra. Nejstarší sestrou byla Karona, kterou měl táta Jiřiny Červenkové se svou první manželkou. Miluška, Květa a paní Jiřina jsou z druhého manželství. Bratr Vladislav vzešel z prvního manželství maminky, která o svého muže přišla v Polsku, kde hned v roce 1914 padl na frontě.
S nejmladší sestrou, Květou, se paní Jiřina stále schází. Jak s ní, tak i s dalšími, již nežijícími sourozenci vychází, či vycházela velmi dobře: „My jsme se měli opravdu rádi… To není jako dneska, kdy se všichni rvou o majetek a v podstatě nic jiného je nezajímá.“
Po narození ji nezvážili
Jiřina Červenková se za asistence porodní báby Plachtové narodila v roce 1920, v Soukenické ulici, čp. 55, ve Slaném, v domě, kde je dnes umístěna pamětní deska na počest Josefa Šípka. Dříve tam ale byla trochu jiná deska, což si Jiřina Červenková velmi dobře pamatuje, stejně jako to, co na ní bylo napsáno: „Když ji tam tenkrát za velké slávy usazovali, tak na ní stálo, že se v tomto domě narodil J. Šípek. A já jsem svým známým, i své nevěstě, která pracovala na výboru, tenkrát říkala: ,To není pravda, tady jsem se narodila já, a Šípkovic se tam nastěhovali až v roce 1925. Moje nevěsta se pak o tom na výboru zmínila člověku, který to měl na starosti. A on jí na řekl, že jsem stará a blbá a že si už nic nepamatuju. To mě strašně namíchlo, takže jsem si na toho človíčka jednou počkala a řekla jsem mu: ,Tak heleďte se! Jestli si myslíte, že jsem blbá, tak vy tuplem. Já ale blbá nejsem, protože vím, že Šípek se v tom domě, kde jste nedávno umístili pamětní desku, nenarodil!‘ Pak najednou deska zmizela a po nějakém čase se na domě objevila nová deska, na které je napsáno, že ,v tomto domě žil J. Šípek‘. Zpočátku jsem si myslela, že tu původní desku odpovědné orgány samy sundaly, ale pak jsem se dozvěděla, že ji někdo ukradl. To víte, byla bronzová.“
A kolikpak malá Jiřinka při narození vážila a měřila? „Jó, to já nevím, protože tenkrát se děti nevážily, ani neměřily. Ale rozhodně jsem se nějak nelišila od ostatních novorozenců. Jednoduše, byla jsem úplně normální harant.“
Porodní bábou chtěla být od malička
Jakmile se naučila trochu mluvit, tak hned každému tvrdila, že bude porodní bábou. I když někteří její spolužáci ze základní školy brali její přesvědčivé tvrzení s většími či menšími úsměšky, od jejího vysněného povolání ji nemohli odradit ani náhodou. Zatvrzele trvala na svém, a to i přes určitý maminčin nesouhlas s následováním její životní dráhy. „Já jsem opravdu už od malinka věděla, že budu porodní bábou a že mě v mém přesvědčení nikdo nezviklá. Ani moje maminka. Už jako holka jsem se snažila nabýt určitých zkušeností v této profesi, a tam, kde to bylo v rámci mých možností a mého věku možné, jsem se angažovala. Pamatuji se, že když mně bylo 10 let, tak jsem šla za maminku poprvé koupat dítě. To batole se jmenovalo Jaroslava Šepsová, a bylo to na dvoře restaurace „U černého koně“. Potom jsem ji v této konkrétní činnosti občas zastupovala.“
Z gumovek měla ohromnou radost
Na vánoce, zvláště na Štědrý večer, se malá Jiřinka vždycky hrozně těšila. A to i přesto, že nad dárky, které dostávala ona i její sourozenci, by dnešní děti zcela jistě ohrnovaly nos. Ale tenkrát byly děti, včetně malé Jiřinky, vychovávány v podstatně skromnějším duchu: „Největší zážitkem bylo pro mě to, když jsem pod vánočním stromkem našla gumové boty – holinky. A to bylo něco, protože když nějakej parchant měl tenkrát holinky, tak se cítil pomalu jako král. Já z tohoto dárku měla opravdu velkou radost a dokonce jsem s nimi i spala. Takže my jsme byli vděční za každou maličkost, kterou nám rodiče koupili, což už dneska vůbec neplatí. Dneska, když nějakej harant nenajde pod stromečkem mobil, tak se vzteky rozbrečí, protože ve třídě nebude ,in‘.“
A copak u Škardů o Štědrý den večeřeli, když si jejich rodina nepotrpěla na tradiční vánoční menu? To, proč je kapr o Vánoce nikdy nenadchl, nám J. Červenková sdělila bez velkého rozmýšlení: „U nás kapra nikdo nechtěl, protože má spoustu ostrých kostí. Na našem štědrovečerním stole se nejčastěji objevovala krůta nebo husa, což byly produkty našeho malého hospodářství u Blahotic.“
Na dětské skotačení jí moc času nezbývalo
Malá Jiřinka byla velmi veselá a skotačivá holčička, ale na dětské radovánky jí zrovna moc času nezbývalo. Že by se již odpovědně připravovala na své budoucí povolání? „Ale kdepak. Vždyť doma bylo pořád co dělat. My jsme měli prase, kozu, králíky, slepice, a u Blahotic poměrně velikou zahradu. A okolo této havěti a na zahradě jsme se museli pořád točit. No, a potom byla válka. A kampak vás ve válce pustili? Jedině tak do pr….!“
Libor Pošta
25. 09. 2007, 19:58
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
43.08%
Spíše ano
17.74%
Spíše ne
15.30%
V žádném případě
23.89%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01