Klikněte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 28. listopadu 2022 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

ZNOVU UŽ NE!

  „Ano, i chyby mohou být dobré, pokud se z nich poučíme, ale to je jako mluvit do dubu, jako kdyby každý občan ČR byl pouhým listnatým stromem s několika žaludy a dírou, samozřejmě teď nepopisuji lidské orgány, dírou od suku, do níž budete přednášet svůj projev, a ten dub Vám na to nikdy neodpoví, neprojeví svůj názor, bude souhlasit i odmítat podle Vašich přání a ať se stane kdekoli a kdykoli cokoli, a tomu stromu useknete větev, vyryjete pár slov do kůry, onen dub to poznamená na pár let, ale časem vše zmizí, doroste a on jakoby neposkvrněný událostmi tu bude stát dál, pustí Vás k sobě a vy na něm můžete znovu napáchat pár ošklivostí. Ano, stejně jako občan ČR zapomíná, co se to tu vlastně před rokem 1989 stalo, a nechává průběh tomu, ba i dokonce sám tomu napomáhá, aby se vše pomalu ale jistě vracelo, nenápadně maskované pod kopou populistický hesel, zpět.“

Rozjímám u televizních zpráv, když se slzami v očích sleduji, k čemu se naše společnost obrací. Jmenuji se Alois Pytel, dnes mám ve dvě schůzku s jakýmsi reportérem, který by si rád vyslechl nějaké mé zážitky z doby rudých, srpem a kladivem křížených vlajek, kde každý, kdo byl pořádná svině a donášel na ostatní, byl vyzdvihován jako hrdina a patřičně ohodnocen.

              

Tak jsem tu, kavárna U Prašivého psa a jsou přesně dvě hodiny. „Jó, támhle sedí sám nějaký mladý, očividně vzdělaný, pán s notebookem u stolu pro dva a popíjí kávu, to bude jistě on.“ Ujišťuji se. Přijdu tedy ke stolu a slušně se zeptám: „Dobrý den, Pytel, mám tu domluvenou schůzku s panem Zaleninem, jsem tu správně?“ Nervózně dokončím otázku, klepe se mi ruka opřená o dřevěnou ručně řezanou hůl. „Co si myslíš ty dědku prašivej, za jakym Leninem?! Takovýhle stoletý komanče fakt zbožňuju, měli by tě nabalzamovat a poslat za Leninem do… do toho mauzolea!“ Vykřikl muž vstávající ze židle, že mi udělí cennou lekci, když však mu splaskla nabíhající tepna, uklidnil se a sedl si zpátky.

„To asi nebude pan redaktor. Za to jméno musí rodičům dodnes jistě děkovat.“ Říkám si a v tu chvíli spatřuji druhý volný stůl s osamělým mužem s brýlemi z éry padesátých let, plnovousem až po pás a mastnými vlasy. „Jeho věk bych odhadoval tak na 60 – 70 let po smrti…“ Usmívavě si promlouvám do duše, že i na svůj věk jsem vlastně stále fešák. „Bylo mi to jasné, jak bych si taky mohl myslet, že dnešní mladá generace vůbec bude mít zájem znát nějaké ty skutečnosti z oné doby.“ A tak v rozpacích usedám ke stolu k pánovi, jemuž by plnovous mohl i Gandalf závidět. „Dobrý den, Pytel.“ Pozdravím s úctou. „Zalenin, těší mě.“ Odvětí pan redaktor a ihned navazuje, aby nevznikla trapná chvilka ticha: „Prosím Vás, co jste tomu pánovi proved, že málem zboural celou kavárnu?“ „No to víte, asi se cítil dotčen po vyslovení Vašeho příjmení.“ Odpovídám. „Jo ták, tomu rozumím, taky na něj nejsem hrdý, ale přece jenom - z úcty k rodičům…“ Přichází ke mně servírka, ptá se, co si dám, avšak já nedokážu odpovědět, velmi mě zaujala. „Vím, mám již vyšší věk, ale ten zadeček,“ a když se ke mně shýbne, připadám si hned jak za mlada, cítím tlak v kalhotech, „možná ještě nejsem tak uplně odepsaný.“ Náhle mě z krásného tranzu rázně probere: „Halóóó!!! Co si dáte, pane?!“ Ano, už jsem se vrátil do reality: „Promiňte mi, ehm, dám si turka, děkuji.“ Odpovím co nejrychleji, a ta krásná servírka se otočí jako lehká víla ve větru a odpluje k baru.

„Takže, abychom začali,“ dává se do řeči pan redaktor Zalenin, „chtěl bych se Vás dotázat na pár věcí, či spíše, pokud byste měl zájem, můžete mi rovnou povědět o nějakých zajímavých zážitcích. Dělám totiž na takové speciální příloze do našich novin o příbězích lidí této doby.“ Na což ihned reaguji: „Ano vím, byl jsem již obeznámen s účelem schůzky. Mám toho samozřejmě hodně co povědět.“ Redaktor s úsměvem přikyvuje a dodává, že ho to velice těší. „Ach, ta krása, tu snad poslalo samo nebe…“ Říkám si, zatímco se blíží servírka s mou kávou: „Tady to máte, Pane!“ Ten hrubý tón z jejích úst byl asi proto, že mé oči upřeně hleděly do jejího skromného, avšak velmi objemného, výstřihu.

A tak začínám vyprávět o svém mládí, jak jsem se těšil na každé Vánoce, na banány a pomeranče, o kuriózních situacích, kdy mámě došly vložky a nikde se nebyly k mání, o tom jak jsme si koupili našeho prvního „Žigulíka“ a vlastně popisuji danou dobu tak, jak jsem byl zvyklý – doba je to krásná, všichni jsme se měli skvěle, nikdo si nic nezáviděl… Jelikož a protože nikdo neměl víc než ten druhý – ani jeden neměl nic. Podlí a ziskuchtiví kapitalisté byli vyhnáni a pozavíráni, aby nenarušovali náš smír a klidný bezstarostný život v dolech a továrnách, nikde nebylo žádné nadbytečné zboží, tudíž na každý kus nábytku či jiné spotřební produkty jsme vyčkávali roky a tak podobně. Nevynechám ani to, jak jsme museli povinně každý listopad kreslit symboly Říjnové revoluce – Auroru a Lenina kupříkladu. Také vyprávím o své první lásce, jak jsem u jednoho veksláka kupoval své první džíny, na které jsem šetřil asi dva roky, abych sbalil svou vysněnou dívku, o tom jak sexuální výchova a sex všeobecně pro nás byl tabu, a tak zcela nezkušení jsme ve dvaceti letech byli většinou všichni ve svazku manželském s dítětem po boku. Aby také ne, kondom byl v lékárnách velmi vzácné zboží, ale hlavně o jeho existenci většina z nás neměla ani potuchy.

Usrkávám kávu a vzbouzí se ve mně takový zvláštní pocit: „Asi vyvolaný skutečně tím, co jsem si zažil, že nesmím říkat, co se mi nelíbí, na co mám jiný názor, jsem již poznamenaný mnoha událostmi. A když vidím, kam dnešní politika zase spěje – k oranžovorudé vládě, uvědomuji si, že bych raději neměl říkat, jak to vlastně vidím, jaké to ve skutečnosti bylo, co hrozného si většina z nás, co nesouhlasila s režimem, prožila a už vůbec raději ne to, co si myslím o dnešních politických poměrech v ČR. Co když se teď vše vrátí zpět a mě zavřou zpátky na Pankrác za to, že vyprávím „lži“ o komunistickém režimu.“ Rozmlouvám v duchu sám se sebou.  Hodlám z tohoto interview vycouvat, omluvit se panu redaktorovi a poprosit ho o nepublikování, nemám na to koule.

„Copak se děje, pane Pytel? Došla slova?“ Ptá se Zalenin. „Klidně si můžeme tykat, já sem Vladimír, klidně mi říkejte Vláďo.“ Dodává. „Ale nic, nic… Děkuji, těší mě, já jsem Pytel, Alois Pytel… Klidně mi říkejte Lojza, taky mi říkají Šourek, Lojza Šourek.“ Odpovídám, třesouce si rukou s Gandalfem, který ale na mě v záchvatu smíchu z mé přezdívky samozřejmě vrhnul z jeho zarostlých úst celou kávu a ke všemu jeho pupkem strčil do stolu, z něhož má káva spadla a opařila můj, již tak dost stářím poznamenaný, úd. Ano, bolelo to jako bych ho dal místo buřtu na gril. „Omlouvám se, nestalo se Vám nic?“ Ptá se redaktor a já se zatnutými zuby odpovídám, že mám pouze polité kalhoty. „Když ale ta přezdívka, to si musím poznamenat.“ Dodává Zalenin s hlasitým smíchem. „A dost,“ říkám si, „musím to už ukončit!“

Nervózně si okusuji své, již tak dost okousané, nehty a koktavě se snažím dokopat k mému ráznému únikovému plánu. Vzchopím se a začnu: „Promiňte, budu muset jít, manželka chce, abych byl doma na večeři.“ Redaktor zvedne levé obočí a udiveně se na mě zahledí: „Ehm, neřikal ste náhodou, možná mi už paměť neslouží, ale že Vaše manželka od Vás odešla, když Vás dali v osmdesátymosmym do vězení?“ Na to hned překvapeně a výmluvně reaguji: „Skutečně? Já Vám to říkal? Tak to pardón, sem se splet, maminka mě zvala na večeři.“ „Maminka? A neříkal ste náhodou, že maminka imigrovala do USA?“ Oponuje mi Zalenin. „Kurňa!“ Říkam si. „No, víte, mně letí letadlo za chvilku, mají tam posunutý čas přeci.“ To pan redaktor již nevydýchal a říká: „Heleďte vy starej páprdo…!!!“ Přestávám ho vnímat, jedním uchem dovnitř, druhým ven. „Gandalf rozhořčením zbarvený do ruda mi tu bude moralizovat, tss.“ Promlouvám si v duchu. A ta rudá na jeho tváři. Zase ve mně vzbouzí onu paranoiu z cenzury a nesvobody projevu. „Dobrá, rozmyslel jsem si to, byl bych Vám vděčný, kdybyste nic z naší dnešní schůzky nepublikoval, není to tak úplně pravda. Musím jít, nashledanou.“ Vstávám od stolu. Redaktor nevěřícně kroutí hlavou, potřese mi rukou a společně odcházíme.

Je rok 2013, u vlády je KSČSSD a nastupuje vlna cenzury, nesvobody projevu a názorů, výrazné omezení vyšších příjmů a mnoho podniků zaniká, větší jsou znárodněny, a kdo to stihl, emigroval, ekonomika klesá pod bod mrazu. Ano, Češi jsou nepoučitelní, ale já se ponaučil dost. Chyby, které jsem za komunismu udělal a za něž jsem pykal - říkal jsem pravdu a své názory - byly dobré v tom, že podruhé už to neudělám. Jsem rád, že jsem tehdy před třemi lety neřekl panu redaktorovi tak úplně pravdu a nenechal článek publikovat. Možná bych totiž teď znovu vzhlížel na šedé zdi zkrze mříže.

Fotografie:

Kliknutím zvětšit

Václav Herman, OA Slaný, 4. ročník
11. 02. 2010, 22:53


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  3 b. = dobrý  2 b. = ujde  1 b. = nic moc  0 b. = děsný

Počet hlasujících: 8. Čtenáři celkem udělili: 40 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.

Dnes má svátek René
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

43.69%

Spíše ano
graf

17.69%

Spíše ne
graf

15.06%

V žádném případě
graf

23.56%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2623
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát