Ztraceni v lese.

Otevřu dveře do chodby, zuji se a vejdu do obývacího pokoje kde sedí mamka i taťka. ,,Ahoj broučku jak si se měla u koní?" zeptá se táta.,,Šlo to, zase jsem jezdila na Amálce, jen mi trochu vykopávala jako obvykle." nenápadně se zazubím. ,,Achjo Káťo tobě se jednou  na těch koních něco stane!" posmutněla mamka. ,,Neboj mami já jsem strašně opatrná" rychle to zamluvím, aby si máma nezačala rozmýšlet, že mi to zatrhnou. Dám  oboum pusu na čelo a vyběhnu po schodech do svého pokoje. Vezmu si fotku mne s Amálkou, učení a okamžitě padnu únavou na postel. ,,Ach" vydechnu a omylem nahlas řeknu: Miluji Tě Amálko, proč jen nejsi má?" Políbím foto a jelikož je večer neudržím se a zavřu oči.V noci se mi zdál sen o krásně vyjížďce.

 Ráno se vzbudím. ,,Jéé jaké krásné počasí po ránu, třeba bych na tu vyjdu mohla jet." Vlídně se usměji. ,,Dobré ráno!" Vyletím po schodech dolů. ,, Dobré ráno jak se naše dcerka vyspala?" Řeknou oba na stejno. ,,Výborně, dokonce to bylo i s krásným snem!" Kousnu do toustu,napiji se a chystám se , že půjdu ke koním. ,,Já jdu za koňmi. Vrátím se na oběd a pak přijdu až večer."  ,,Dobře, oběd bude později až tak ve dvě hodiny. Mám tu ještě i jinou práci."

Konečně zase u koní. Se všemi se pozdravím a pak vezmu kolečko,vidle a lopatu. Začnu s kydáním boxů. Zaptám se našeho trenéra a vedoucího: ,,Dobrý den, už jsem vykydala a uklidila. Chtěla bych se zeptat zda mohu jet dnes na vyjížďku s Amčou?"  ,, Ale jistě, pokud si na ni po včerejšku troufáš" ,,Troufám"  ,, V tomto případě nevidím problém, tak vyhřebelcuj ji a můžeš vyrazit"  ,,Děkuji"

Vyjdu ze dvora a běžím na pastvu. ,, Ahoj lásko. Pojedeme na vyjížďku zlato." Amálka pokývá hlavou, zřejmě na souhlas. Začne do mne strkat a hrabat se mi v kapsách. ,, To víš, že tu pro vás něco mám!" Jdu k ostatním koním a dám jim jablka, Amča za mnou jde jak beránek a žadoní ať nezapomenu hlavně na ní. ,,Tak tady máš ty Amí." Dám ji pusu a obejmu. Odvedu do stáje, vyhřebelcuji, nasedlám a vyrazím. Konečně jsem se dostala na louku. Amča je už rozhýbaná a je na ní vidět netrpělivost. ,, Je to tu šikulko!" Pobídnu do cvalu, pustím otěže, roztáhnu ruce, zavřu oči a cítím jak překonávám zemskou přitažlivost, nebo snad létám? Smutně zpomalím, protože jsme u lesa. Ještě si, ale skočím přes padlý strom a ukončím rychlou jízdu. ,,Vydechni lásko, bylo to nádherné. Děkuji" Jedu si dál a najednou se začnou stahovat černé mraky.,,Sakra musíme se vrátit asi bude pršet." Sotva jsem se otočila a i přes husté listnaté a jehličnaté stromy mi bylo jasné, že lije co to dá. Spadla dokonce i mlha a v dálce hřmí.,, Co budem dělat?" Amálka byla dost nervozní a já začínala panikařit. Nebylo vidět na cestu a já si uvědomila, že jsme se ztratily.

,,Kudy teď?" Marně jsem mžourala oči, abych viděla cestu, kterou jsme přišly. Obě jsme byly zmáčené a signál na mobilu nemohl fungovat, navíc by do něj natekla voda. Pomalu jsem se začala vzdávat naděje, že dojedem domu zdrávy, protože se začalo i blýskat. Rozplakala jsem se a věděla jsem, že Amálku znérvozńuji tím, že panikařím. Amálka do mě šťouchla a já měla pocit, že mi naznačuje ať nasednu a tak jsem to udělala. Amča se otřepala a vyrazila rychlým krokem nějakou cestou. Bála jsem se, že do nás uhodí blesk, ale věřila jsem koni, kterého mám tak ráda. Najednou jsme vyšly z lesa a já vyjekla radostí, protože jsme se objevily na oné louce kde jsem cválala..Amálka nacválala sama od sebe a uháněla k domovu. Byla jsem vyčerpána a asi i nastydlá. Ovšem víc než o sebe jsem se bála o Amálku. Ve statku mě netrpělivě vyhlíželi. Byl už podvečer. ,,Kde jsi byla a jsi v pořádku?" vyhrkli na mne všichni. ,,Ztratila jsem se v lese když padla mlha. Tohle je moje hrdinka."ukázala jsem na stejně promočenou Amču. ,,To ona mě vytáhla z lesa a dovedla zpět do statku." Všichni se divili. 

Po týdnu jsem byla vyležená z chřipky, kterou jsem chytla díky oné bouři, kde jsem zjistila jak moc k sobě s Amálkou patříme. Další týden jsme se chystali na skovové závody. Pilně jsme trénovali. A nastal den D.

,,Provádějte koně, jezděte, čistěte a buďte připraveni." Organizoval náš trenér. Přišla jsem na řadu. Dost vyklepaná, protože to byly mé první závody a všem to šlo tak skvěle. Zároveň jsem věděla, že Amálce mohu věřit. ,,Tak jeď!" Vyjela jsem na první překážku. Všude kolem byl rachot a pokřiky fandících lidí. Já, ale poslouchala jen tlukot svého a Amálčininoho srdce. Dojela jsem do cíle a po té co jsem se vzpatovala jsem si uvědomila, že jsme nic neshodily. ,,Amálko ty si šikulka.Výborně."Nemohla jsem ji vynachválit. Výsledky mě překvapily. ,,A vyhrála to.... Kateřina se svým koněm Amálkou." Potlesk, řev, potlesk,řev stále do kola. Stekla mi slza ,,Já vyhrála" ale něco mi nesedělo. Když mi pogratulovali a dali stuhu,pohár a kytici, šla jsem k rozhodčímu. ,,Promiňte jen když jste vyhlašoval řekl jste Kateřina se SVÝM koněm Amálkou."  ,,Ano"  ,,Jenže ona není má"  ,, Promiňte já jen říkám co tu mám napsané. Tvoje rodiče tě jasně zapsali jako Kateřina se svým koněm Amálkou." ,,Rodiče?" Otevřela jsem pusu a odkráčela za nima. ,,Mami, tati?"

,,Je to překvapení. Zdědili jsme po jedné tetě docela dost peněz a Amálu jsme ti zakoupili pod podmínkou, že bude pořád v tomtéž statku, což není problém.Máš radost?" Rozplakala jsem se a řekla jak moc velkou radost mám. Utíkám za Amálkou, stále se slzami v očích ji obejmu dost pevně a řeknu: Miluji Tě. Teď si má, krásko......

Určitě ano

43.32%

Spíše ano

17.56%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.94%