Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je úterý 18. září 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Nikdy se nedozvěděl, proč seděl dvanáct let v těžkém kriminále

foto
Komunistický režim nedovolil rotnému Stuchlíkovi z Drnova prožít vojenskou kariéru. Foto Sláva Pilík

Majorem se stal Jaroslav Stuchlík, účastník tzv. „třetího odboje“, až v roce 1996, ve svých 71 letech. Proč? Do té doby čekal, až otevře spravedlnost oči. Člověku, který od malička miloval letadla a chtěl se stát na konci čtyřicátých let minulého století odborníkem a vojákem z povolání, režim toto neumožnil, lépe řečeno záhy mu jeho ambice vzal. Tehdy, v roce 1950, ho z armády propustili, přestože si jako délesloužící voják základní služby na Vojenské odborné škole pro letecké mechaniky v Liberci výslovně požádal o zařazení do armády jako poddůstojník. Místo kariéry vojáka čekal bývalého rotného dokonce brzy kriminál…

V souvislosti s výročím únorových událostí přinášíme nyní krátký rozhovor s dnes již třiaosmdesátiletým, nyní již majorem ve výslužbě, Jaroslavem Stuchlíkem, o tom, jak vzpomíná na některé události z pověstných padesátých let.

Jak to bylo tenkrát, na konci války a těsně po ní?

Už jako šestnáctiletému mi Němci neumožnili dodělat gymnázium, krátili stavy o čtyřicet procent a my jsme museli ze sedmé třídy gymplu odejít. Začal jsem se tedy učit u soukromníka na strojního zámečníka a ihned po válce, v roce 1946, jsem se přihlásil znovu na vojnu. Hlásil jsem se totiž už rok předtím, ale v pětačtyřicátým brali přednostně kluky z leteckého průmyslu, z výroby, takže jsem se do liberecké školy pro letecké mechaniky hned nedostal.

Padesátá léta byla mnohdy krutá, vy jste na ně také doplatil, jak na to vzpomínáte?

Byla to doba lží a donášení lidí jeden na druhého. Po válce jsme měli takovou partičku, byl v ní kamarád – myslím, že se jmenoval Glázr, říkali jsme mu „Kanón“. Byl v národních socialistech. Byli jsme mladí, nesnášeli jsme komunistický režim, který se tak podivně dostal k moci v roce 1948. Pořád jsme si mezi sebou povídali, že musíme něco proti tomu dělat. Jenže na toho Glázra nasadili komunisti nějakou ženskou – agentku. Ta mu našeptávala, že bychom měli vyhodit most u Podlešína do povětří. Já se tenkrát ptal jednoho starého důstojníka, plukovník Zeman se jmenoval. Ten mi řekl, že dělat takové věci je po válce blbost, že to mělo smysl, když se ještě bojovalo. Vůbec jsme se k tomu nechystali, ale ona to na nás prý řekla jako fakt a najednou se začaly dít věci… Vlastně dosud nevím, kvůli čemu jsem seděl.

Co se tedy stalo, vy jste přece chtěl být vojákem z povolání, ne?

Právě, to bylo divný, to byla ta psina. Učil jsem se na škole pro letecké mechaniky v Liberci. V padesátém roce nám byly nabídnuty dvě možnosti. Buď zůstat jako délesloužící a nasloužit si odbornost získanou na této škole, nebo podepsat závazek a stát se poddůstojníky z povolání, a pokračovat ve vojenské kariéře. Nakonec v tomto případě bychom měli i vyšší plat – o 1500 korun. Já to podepsal a pak jsem jen zíral, když mi nejdříve přišlo, že mé žádosti se nevyhovuje a že se překládám do civilu. Někdo mne prostě udal a vlastně zcela bezdůvodně, jen aby se zalíbil. Myslím si, že to bylo právě kvůli těm řečem o mostu v Podlešíně, který od určité doby najednou hlídala milice a „osožáci“. Chvíli na to mne sebrali a v roce 1952 odsoudili k šestnáctiletému vězení. Asi mi k tomu pomohlo i to, že táta byl ruský legionář.

To už byl Jaroslav Stuchlík ženatý a měl malou dceru. Odseděl si plných dvanáct let. Prošel několika vězeními, také například Jáchymovem, uranovými doly v Příbrami i Leopoldovem. Na tuto část života i teď ale vzpomíná bez despektu.

„Prostě to tak bylo. Já měl i několikrát štěstí. Většinou proto, že jsem byl řemeslně zručný a všude takové vězně potřebovali. V Jáchymově jsme se také příliš tenkrát nezdrželi. V té době, v roce 1953, došlo ke vzpouře vězňů v Plzni a oni je přemístili právě do Jáchymova. Nás neměli asi za tak nebezpečné, tak jsme skončili v novém táboře nucených prací, který se otvíral v Bytízu u Příbrami,“ vypráví Jaroslav Stuchlík.

Jak jste pociťoval tu křivdu?

Hlavně nás tam trápila jedna věc. Že tam bylo pár blbců, kteří i tady dál donášeli, vymýšleli si voloviny, chtěli se zalíbit a dělali to ještě těžší, než to muselo být. Dcerku jsem viděl poprvé po půl roce na první návštěvě, pak zase dlouho ne. Až po letech. Jinak jsme ale tu křivdu snášeli dobře. Nakonec, byli jsme hodně mladí, a to je všechno vždycky lehčí. Z vězení jsem se vrátil v roce 1964 a pak se mi praxe hodila v práci v severočeských uhelných dolech. Pořád nás, bývalé vězně, kontrolovali, zda nevykonáváme nějakou vedoucí funkci, ale když jsme byli jen obyčejní dělníci, bylo to dobrý.

Co rok 1968, dostalo se vám tenkrát nějakého zadostiučinění?

To se jen tvrdilo, že budou dělat revize soudních procesů, ale nedošlo k tomu. Teprve v roce 1988 si na mne vzpomněli a vrátili mi hodnost rotného.

To už mi bylo Jaroslavu Stuchlíkovi třiašedesát, takže k tomu došlo po téměř čtyřiceti letech. V roce 1989 si rotný Jaroslav Stuchlík podal žádost o rehabilitaci. Všechny jeho rozsudky z padesátých let byly zrušeny. Kromě žádosti o rehabilitaci se bývalý politický vězeň do událostí „sametové revoluce“ nezapojil. „Jen jsem to sledoval,“ říká s neuvěřitelnou jiskrou v očích ještě nyní. 

Osmého května 1996 byl povýšen u příležitosti padesátého výročí konce druhé světové války do hodnosti majora – s poměrně „podivným“ vysvětlením. Výslovně tu je napsáno, že „jako výraz ocenění mimořádných zásluh o osvobození bývalého Československa od německého fašismu a zásluh o budování demokratické armády“. To se stalo 8. května 1996.

V roce 1998 dostal vyznamenání Za zachování cti u příležitosti 30. výročí odporu proti agresi vojsk Varšavské smlouvy a sovětské okupaci naší vlasti. Jakoby to, že si na něj nikdo v osmašedesátém ani nevzpomněl, chtěl i nový režim nějak nahradit.

„Ráno vyrazím do města, koupím si noviny, zajdu ke Gruntovi na kafe, to je cukrárna naproti „okresáku“, a jinak se do ničeho už nemotám, říká i dnes hodně vesele třiaosmdesátiletý Jaroslav Stuchlík, nyní se obtížně pohybující o francouzské holi. Těžká práce v dolech mu dala v životě zabrat, ale je s tím smířený. „Jsem rád, že jsem vychoval dceru, dobře žil s mou ženou,“ připomíná.

Po šesti letech od její smrti žije sám, v domě s rodinou své dcery. Slaňáci ho dobře znají, když pomalu vyrazí ve svém oblíbeném baretu se znakem leteckých mechaniků do centra Slaného, popovídá v ulicích s přáteli a zasedne s dobrými i nelehkými vzpomínkami na nezbytné „kafčo“. Nakonec znak leteckých mechaniků je oprávněn nosit již od 25. 7. 1948, kdy jeho průkazku podepsal pplk. Kopecký.

Sláva Pilík
25. 03. 2008, 21:30


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 2. Čtenáři celkem udělili: 10 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Kryštof
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

48.94%

Spíše ano
graf

17.33%

Spíše ne
graf

14.44%

V žádném případě
graf

19.29%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1177
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát