• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Rogloviny: Žháři

Jakmile na jaře vlivem prvních slunečních paprsků sejde sníh a oschnou meze, s železnou pravidelností začíná na mnoha místech hořet stará suchá tráva. A ušetřeno není ani naše město, protože vypálená místa lemují prakticky všechny příjezdové komunikace – nevyjímaje ani železnici.

Téměř zákonitě právě v tuto roční dobu propadne, zvláště na venkově, část občanů pradávnému atavismu pračlověka Janečka, vzrušujícího se plameny ohně, nad kterým opékal mamutí kýtu, či kterými klučil pralesní houštiny. Je zajímavé, že tomuto tajemnému pudu našeho dávného předka propadají vesměs osoby dříve narozené, které pak se zanícením v oku a s hrabičkami v ruce zálibně (nebo i sveřepě „protože, kdo jim má co poroučet, když se to tak dělá odjakživa“) obzírají spáleniště, kterými se rozhodli poopravit přírodu. Snad jen shodou okolností jsou to meze, palouky či příkopy, kde je celý předchozí rok bujná lebeda s kopřivami příliš nevzrušovala. Snad jen díky své omezené pohyblivosti netančí důchodci kolem ohně odzemek ani nepřeskakují plameny. Je zbytečné jim něco vykládat o mikroorganismech, spálených koloniích čmeláků ani o každoročních milionových škodách na lesních porostech i na přilehlých nemovitostech. Skutečnost, že jarní vypalování staré trávy je zakázáno dokonce přímo zákonem, snad nezajímá už vůbec nikoho. Přesto, že se naši dobrovolní žháři považují za rozumné lidi, hovoří statistika neúprosně nejen o škodách na majetku, ale stroze konstatuje i to, že při těchto jarních hrátkách s ohněm utrpí každým rokem několik lidí vážné popáleniny a v černé kronice se čas od času setkáváme i s lidskými oběťmi. Žel - opět většinou v seniorském věku.

Je třeba podotknout, že zbytečnými!

Vladimír Rogl
16. 03. 2009, 21:51

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.