Ondra, kluk se zajímavým osudem...

Vím o někom, kdo by jistě stál za více než za obyčejný rozhovor. Ondra - zdánlivě obyčejný kluk, věčně úsměv na tváři. Táhne mu na osmnáct a během svého docela kratičkého života zažil a dokázal mnohé.
Odmala se věnoval všemožným sportům, honil se za míčem a blbnul na hřištích.
„Dělal jsem snad všechno, na co si vzpomeneš,“ dodává sám Ondra.

Dennodenně se zabýváme svými, zdánlivě neřešitelnými starostmi, aniž bychom si uvědomovali, jak malicherné vlastně jsou. Nenapadne nás to, alespoň do chvíle, kdy potkáme někoho, jako je Ondra. I on se jistě zabýval tím, jestli půjde v pátek s klukama na koncert a nebo jestli raději půjde v sobotu na oslavu kámošky. A ještě si musí najít čas na nějaké to učení? Skutečně závažná rozhodnutí. Pak ale přišel zlom, kdy si více než plně uvědomil, že řešit takové problémy je vlastně radost.
A jaký zlom že to v jeho životě nastal? Když se na začátku druháku vydal se třídou do zahraničí, byli všichni naprosto nadšení. Ne dlouho. Zdánlivě nevinný, školní výlet se brzy změnil v peklo pro Ondrovy spolužáky, profesory, ale zejména pro rodiče a Ondru samotného.
„Co se vlastně stalo?“
„Blbli jsme na pláži s pískem, různě jsme ho po sobě házeli a tak...Ostatní už odběhli do vody, aby to ze sebe opláchli. Já jsem ještě chvíli hrabal díru do písku a pak jsem to ze sebe šel taky spláchnout. Rozběhl jsem se do vody, rozjel se po hladině a bylo hotovo...“

Ano, 6. září 2008 změnila Ondrovi život obyčejná šipka do mělké vody.
Na hladinu už se nedostal vlastní silou. Okamžitě byl převezen do nemocnice.

„Jaká byla prvotní diagnóza? S čím přišli lékaři?“
„Nejdřív se muselo počkat několik dní na to, jestli mě budou moct vůbec operovat, protože za mě dělaly všechno přístroje. Mezitím mi ještě navrtali hlavu a pomocí takové konstrukce natáhli páteř, aby se tam mohli srovnat ty obratle. Když mi alespoň nějak začaly fungovat orgány, tak mě s velkým rizikem toho, že to buď přežiju a nebo ne, asi osm hodin operovali. No a prvotní diagnoza byla, že zůstanu do konce života ochrnutej na celý tělo. To znamená, že jenom ležíš, nemůžeš se ani hnout a jsi okázaná jenom na pomoc ostatních, plus to, že sama nemůžeš ani dejchat, takže to za tebe dělá ventilátor.“

Taková zpráva otřásla všemi, kteří Ondru znali, ať už dobře, nebo jen od vidění, ale i těmi, kdo o něm slyšeli poprvé. Ze všech stran se šířilo, jak mu každý drží palce a jaký to je skvělý kluk. Ani nám, tehdy čerstvým prvákům se tato informace nevyhnula. S napětím jsme naslouchali každé další zprávě o Ondrově stavu.

„Co pro tebe bylo vůbec nejtěžší a kdo tě nejvíce držel nad vodou?“
„Nejtěžší? Všechno... Kdo nezažil, nepochopí. A nad vodou mě nejvíc držela rodina a kámoši se stejnýma úrazama jako já, který si ze všeho dělali srandu, stejně jako já.“

Po šesti měsících se Ondra i přes prvotní diagnózy lékařů přeci jen postavil na pevnou zem. Skoro by se to dalo považovat za takový malý zázrak, štěstí v neštěstí. Od září se opět vydal vstříc studiu a znovu ve druháku se potýká se všednějšími starostmi.
Jako své největší současné omezení samozřejmě vnímá to, že se nemůže pohybovat dle svých představ, ale co dokázal doposud je samo o sobě neuvěřitelné.
Jeho největším cílem je dát se co nejdříve do pořádku a na otázku ohledně jeho nadějí do budoucna odpovídá:
„Záleží na tom, jak usilovně na sobě budu pracovat. Nikdo Ti nemůže říct, co přesně bude dál, protože u každýho je to nervový poškození jiný a každej má úplně jinou schopnost regenerace. A i když ti někdo řekne jak to bude dál, nemusí to bejt vůbec pravda. O tom jsem se sám dobře přesvědčil.”
Tenhle kluk je příkladem toho, co za pomoci odhodlání a přesvědčení lze dokázat. A právě za to zaslouží obdiv.

Dnes má svátek Marcela

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.33%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.16%

V žádném případě

23.93%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3021